Špacír 2022: Chuť, ta kterou máme rádi.

posted in: Blog | 5

Po mé další zkušenosti bych mohl Špacír nazvat čirou přehlídkou všech exhibicionistů neznajících soudnost a nemaje potuchy o tom, co a jaké šrámy na duši i na těle jim tato akce může způsobit. Někteří z nich to dělají opakovaně, rok co rok. Evidentně má tato celá akce vliv na emoční a v nemalé míře i na inteligentní kvocient. Mohlo by se jednat také o psychickou či psychiatrickou poruchu osobnosti. Prostě proč? Proč se takováto individua, protože jinak je nazvat nelze, vydávají každoroční květnovou sobotu do přírody, a ven, kde se nebohému člověku zcela jistě něco může přihodit. Proč raději nezůstanou v teple domova s hrnečkem teplého mléka před spaním a s rozečtenou knihou v ruce. Jak krásně by si ten přerod volna mohli užít. A oni ne! Raději se lopotit do kopce, v bahně, elasťácích a lampou na hlavě.

Vždyť i sami pořadatelé jako by tušili, nebo věděli, co všechny ty nebožáky čeká. Když tak nad tím přemýšlím, a nechci tím nikoho urazit, jejich úsměvy a výrazy ve tvářích se zdají jaksi úchylné, ostatně jako celá akce. Navíc při směsici Rychlých šípů, sledování rekordu vyndávání ježka z klece a kolování špacírnické slivky to jinak asi nejde. Jsou to však moc prima lidé, které jsem na vrcholu Filky proklel do horoucích pekel. I to dokáže Špacír. Z dobrého udělat ještě horší. Díky za to!

Proto i při samotném úvodním slovu, řekněme scénce, by si neznalý špacírník mohl říci, že se ocitl v jakémsi slivkovém doupěti, kde všichni prostě jen přišli na panáka bílé a léčivé meducíny. Neb, jak jsem se pozděli dozvěděl, slivka s energetickým gelem dělá divy. O slivce samotné neměl potuchy ani můj kamarád, dovolím si napsat – špacírnický panic, Martin. „Ty vole, to se tady jako bude chlastat?“ „Ty vole, ono to tak vypadá.“ Navíc posléze potkávám dalšího kamaráda Ivana a ten mi nabízí jeho domácí slovenské jablúčko. „Ty vole, dneska to bude jízda!“

Pro neznalé by se hodilo celou akci představit. Jedná se o okružní trasu ze Vsetína do Vsetína. Prostě když někomu řeknete deset kiláků za Vsetínem, že jdete na Vsetín a vy se reálně od Vsetína vzdalujete, je to na palici. Proč to někdo dělá? Pořád samé otázky. No a k té trase. Typický špacírník ji má za ta léta uloženou v hlavě a jen ji tu a tam obnoví. Prostě kolem zakázané hospody na Cábu, kde ani pírko nesmí spadnout na zem, jaké tam musí býti ticho. A jestli se to nepodaří, místní domobrana je schopna použít vyjmenovaných slov po P, K, H, a dalších dle aktuální nasranosti. Tady posílám po dvou hodinách Martina napřed, jelikož se mi ozývá vsetínský kebab, jenž potřebuje uložit. Nebo tak nějak.

Letos jsme na hřeben zamířili po žluté kolem Krošenků, a musím pochválit traséry činící se v kydání vody na mazlavý valašský jíl lepící se na různé části těla. Bahno je dává tušit, co nás dnes bude čekat.

Dále následuje hřeben až k Makovskému průsmyku, jenž má svá specifika a jistoty. Tou největší jistotou je východ slunce na trase, obvykle v oblasti Benešek, kde občas přes noc spočine pár nocležníků. Benešky jsou totiž úplně skvělé na přespání s krásnými výhledy na javornický hřeben, loukami, kravami a kravinci kolem. Ráj na zemi.

Cesta je to krkolomná a o to více zrádná, jelikož nad ránem přicházejí první spánkové krize. Bylo by dlužno dodat, že závěr hřebene okolo Vysoké a Třeštíku stojí za přeshubu. Už si myslíte, že jste skoro v Makovském průsmyku a ono hovno. Někdo vám tam jebne Vysokou. Kopec strmý z každé strany a když náhodou není z jedné strany polom, číhá na špacírníka kamenitá suť ze strany druhé. Pěkně vyvážený kopec. Několik vlnek ke slovenským hranicím ani nestojí za řeč, když zrovna, při drápání na jednu z nich, kloužete z kopce dolů v tunách bahna.

Tady už jdu s druhým Martinem. Ten první, je už v nedohlednu. Ale to na věci nic nemění. Jsme staří kamarádi, kteří se dlouho neviděli a mají si co říct. Cesta proto ubíhá neskutečně. Sdílet zážitky a pocity přímo na trati je k nezaplacení. Pět ódy a nadávat ve více lidech je prostě boží!

Špacír je hra. Hra o tom, co jste schopni vydržet, přetrpět a jak si to v hlavě na začátku nastavíte. Protože jinak je to hned po loku špacírnické slivky velký průser. Zrovna tak, když si myslíte, že v Makovském průsmyku máte polovinu za sebou. Říkáte si, jak vám ta polovina rychle utekla a druhá poběží stejně tak. Zde je vše trochu jinak než si myslíte. Silné prameny obou Bečev, Rožnovské a Vsetínské, zde podle neověřených zdrojů ohýbají časoprostor a vy máte pocit jako byste byli v cíli. Nedej Bože, pokud jste tak pomalí jako většina a stihnete občerstvení u Partyzána. Odtud se ztěžka odchází na Lemešnou. Bříško plné, duše ovíněna, a proto se zde dají najít i zajímaví tvorové podobni psům či jiné třepající se havěti. Kdo ho potkal, určitě si vzpomene na jeho chundelatý kožíšek s vaky plnými dobrot. Bublina, říkali mu.

Do sedla Lemešná vede cesta dlouhá, lesem stále lemovaná. Tady bych doporučil míti kamaráda při sobě. Zapomeneš na všechny strasti, a proč se nepodělit o jednu z mnoha spánkových krizí, kdy se pařezy mění v malé děti a větve stromů tančí break dance. Navíc vám může parťák poskytnout nějaké přírodní drogy v podobě guarany, která dostane člověka z pěkných sraček.

Sedlo pod Lemešnou bych zcela pragmaticky nazval mladší a hezčí sestrou sedla Papajského. Jsou od sebe tak akorát daleko, abyste zapomněli na krutost toho předchozího. Napřed příšerně dolů a pak kolem pramene Kysuce zase ukrutně nahoru, až vás bolí za krkem, při pohledu nahoru.

Již za deště, a to platí snad na každém Špacíru, ocitáte se v nádherných staletých bučinách javornických kopců. Je to tady k zulíbání, obzvláště za mokra, kdy mladé listoví doslova svítí na pozadí tmavých kmenů stromů.

Následuje nekonečné, ale opravdu nekonečné střídání kopečků, menších i těch horších, kdy tělo od pasu dolů pomalu chřadne, a vy jen vnímáte vůni lesa kolem sebe. Avšak až na Portáš má stezka své výhody. I když stoupá a klesá, jde se vpodstatě z kopce.

Po mihnutí se kolem rozhledny na Stratenci, z níž stejně není při dešti nic vidět, bažíte po vydatných drogách na Portáši v podobě vývaru, kofoly a kafe. Musím uznat, a teď přepnu do současnosti, sjeli jsme se tam s Martinem moc pěkně a nálada nám, teda mě, vydržela až do Papajského sedla. Za oknem se válela mlha a déšť omýval hraniční patníky a v uších nám zní: „Karel drogy nebere, Karel, drogy, to teda ne!“

Z útulného prostředí se ven opravdu nechce, tělo se chvěje zimou, nohy tvrdé jako mrákotínská žula. Navíc posléze asfalt z kopce a ten opravdu chceš! Na hřebeni je dobré minout lunapark na Kohútce a vydat se do zeleného tunelu ke Krkostěně lámající nohy a vaz nejednomu špacírníkovi. S úctou k přírodě přijde vhod nějaké zaklení na úkor sebe sama a organizátorů zvláště, ovšem ve vší špacírnické počestnosti. Během toho si ani nevšimneš, že už „běžíš“.

Krkostěna. Přízračné jméno pro tento kopec, z nějž a nebo na něj se nedá dostat jinak než-li krkolomně. A to musím šetřit slova na kopec závěrečný. Jednodušší by bylo vzíti si lyže nebo boby, a za šíleného řevu plašícího srnky a jinou havěť sjet tuto hrůzu do Papajského sedla a ještě dál, jelikož utrpení nekončí pouze tady. Sestup byl takovým lákadlem na asfaltku obepínající masiv Makyty – nejméně navštěvovaného místa Beskyd. Ono i ta Makyta by byla jednodušší než tohle svinstvo. Odpusťte. Kdo doteď neměl odrovnány spodní partie těla, tady si je zaručeně dodělá, včetně čelního laloku, kdy může dojít k jistým záškubům končetin, což souvisí s abnormální aktivitou těchto struktur v době před záchvatem anebo během něj. Čiré šílenství přijde při stoupání na Valašskou Kyčeru.

Jednu nohu, pravou, mám zajisté na kaši a nechávám Martina odběhnout. Hlava je nastavena dojít na Vsetín, jen kousek a budu tam. Už jen dvacet podělaných kiláků a zjeví se mi město. Snad. Volám na Martina ať běží, když mu to běží. Já nemohu, anebo mohu, ale nechci. I ta chůze je maso. Zeleným tunelem sem tam vykouknu přes louku někam do kraje, a i když zažívám další spací krizi, je mi dobře z těch pohledů do údolí a na okolní kopce. Pohled na rozcestník v Radošově – sedle však zabolí.

Značka se mění z červené na zelenou. A na té zelené značce se dějí divné věci. Čas plyne jinak, někdy pomalu, jindy rychle. To samé se vzdáleností jednotlivých rozcestí a navíc 2, slovy dva kopce, kde by špacírník mohl nad sebou zlomit hůl. A víte jaké to jsou? Nebudu vás zde dlouze napínat, znalí stejně ví a ti co o Špacíru čtou poprvé, stejně nebudou vědět. Filka, ta mrcha a její společník Jahodný, blízko a přece tak daleko. Když už se člověk zkutálí do sedla pod Filkou, raději ať se nedívá před sebe a prostě jen chůzi střídá s nadávkami, anebo jen tupě zírá na valašské šutrobraní. Za pouhý kilometr se vám změní svět, a některé názory, v něž jste věřili, se poupraví. Filka je jako černá díra měnící časoprostor kolem sebe. Na cestě už nezbývá nic horšího.

Ani nevím jak dlouho jdu ten prudký utahující se stoupák, je mi to jedno. Na pár vteřin si sedám nedaleko vrcholu, ruce v dlaních. Cítím se jako na vrcholu osmitisícovky. Už jen pár vlnivých kilometrů lesem a loukami a můžu si definifit´vně zničit nohy na panelovce nad Ústím. Je to boj se sebou samým, kdy neustále slyším nějaké hlasy a v podstatě jdu několik hodin sám. Mozek si dopřává roztodivný rauš, a proto vytahuji ještě jednou sladkou tyčinku. V nějaký moment, bylo to ještě v lese, mě vytrhuje ze sna Šebík s prosbou o hledání jednoho borce, s nímž jsem se možná potkal na trase. Bohužel si ho nevybavuji, ale záhy mi do hlavy vjede myšlenka na horskou službu, na aplikaci záchranka a na to, že by ho mohli lokalizovat přes telefon. Volám mu myšlenku zpátky, a v doufání dobrého pokračuji dále.

Nad Ústím je vždycky bahno, i kdyby deset let nepršelo. Moc, opravdu moc jsem se těšil na tento zábavný úsek cesty. Až se příště půjde ve stejném směru jako letos, určitě zvážím nějaké skládací boby nebo alespoň sáček od svačiny, na kterém bych sjel až do údolí. Boty se za sobotu změnily k nepoznání a před očima se rozpadají, a já jen zírám jak se znovu obalují lepivým jílovým bahnem.

Plaším poslední lesní havěť a kolem vodojemu štráduju na Vsetín, ostatně jako celý den. Teď už je to panelákové město, uzavřené mezi údolími, na dosah. Proplétám se mezi domy v Ústí a tu se mě zpoza plotu někdo ptá: „Špacír?“ „Ano, Špacír“, odvětím mu jen, protože z mého vzezření je zcela zřejmé, že například nespěchám na vlak. Špacírník totiž během dne němění pouze samotnou vizáž, nýbrž i cosi uvnitř, co většina nazývá duší. Svět se mu smrskne na jednoduché a ještě jednodušší vnímání všeho kolem, i sebe samotného. Jednoduché odpovědi dávají největší smysl, žádné sračky okolo.

U kolejí dostávám prostor na malé protáhnutí, neb do Karlovic se řítí místní motorák. Lidé, hledíce z aut na můj stav, odvrací po čase oči. Smrdím i přes sklo a na vyvoněné cyklostezce každý z nás způsobí rozruch. Tatínkové, maminky a jejich ratolesti, naškrobení sportovci. Všichni hledí jak na úchyla, co má ruku v kalhotách. Zapínám hudbu a přestávám vnímat rovinu kolem Bečvy, lidi a při pohledu zpátky za celým dnešním dnem mám skromné slzy v očích. Tělěsně utrápen, ale duševně spokojen jak malé děcko. Zazvonit na cílový zvon bylo vždycky moje přání, které si dneska plním.

V 18 hodin a 18 minut mi tělo pěje ódu na radost a zapomíná na všechny strasti a útrapy, myslí jen na to dobré. Na krásu přírody, na setkání s kamarády, a mnohé další. Jsem nesmírně vděčný, že tu mohu být!

 

Velký díky patří všem organizátorům celé taškařice a taky mé rodině za podporu!

 

P.S. A jak dopadlo hledání ztraceného špacírníka? S úlevou všech se z něj stal Valašský lezúň!

 

5 Responses

  1. Boží. Moc díky za sepsání, Pavle. Bolelo mě to za tebe, jak to bylo naturalistické. Doufám, že se zase uvidíme. Největší sraz uchýlů stojí za to!

    • Carpathian runner

      Tak to každopádně! Vždycky mě hřeje u srdce, když se můžu vrátit, a zase Vás všechny vidět.

      • Carpathian runner

        Ještě upraveno pár nesmyslných přepisů, jichž jsem si nevšiml. Omluva všem, co to museli číst

  2. Lucie Wernerova

    Vy jste blazni :)))
    Kolik je to kilometru? Ja se uplne dokazu vzit do toho zoufalstvi, kdy uz nemuzes zvednout ani nohu a porad to nekonci :)))
    Jste skveli 🙂

    • Carpathian runner

      Díky Lucko! Špacír býval cca 100 km, dnes, kdy se musí obcházet vrchol Makyty, je to nějakých 103 km.

Leave a Reply