Upozornění. Tento dlouhý článek může vyvolat pocity úzkosti, a to jak z počtu sprostých slov, tak z trasy samotné.
Zoufalá situace si žádá zoufalý čin. Stojím na louce za Velkou Polanou, kdesi před Radhoštěm. Sotva jsem se sem doplazil, na kopci několikrát zastavuji. Nejde to, že by něco se žaludkem? V přístřešku u lesa vidím rozvěšené oblečení a něco na stole. To něco jsou plechovky piva s pohanským bohem Radegastem. Pohrává si se mnou osud, snad? Jako že mi to v hlavě šrotuje, to nejde neříct. Vytahuju peníze, pokládám na masivní dřevěný stůl a beru plechovku zlatavého moku. V duchu se omlouvám těm, co možná budou postrádat vyprošťováka z předešlé noci. Než dorazím ke kapli, je z plechovky placka. A energie, či vesmírná mana, se mi vlévá do těla. Opět se pokouším o běh.
Valašsko. Každému se pod tímto názvem vyjeví něco jiného. Tu hornatá krajina, tu bodří a ochotní lidé, tu slivka. Slovník by nestačil na vyjmenování všech dojmů, jenž tato oblast kdesi na východě země přináší. Život tu byl, a i dnes je, těžký. Avšak moderní doba, se všemi jejími výdobytky, nám dává jaksi zapomenout, jak se dřelo od rána do večera. Celý, celičký den venku. Možná proto přišla před deseti lety myšlenka na jednoho Valacha, majícího dost kuráže na to, aby se rozhodl ukázat krásu, rozmanitost a bolest valašských kopců. Vzniklo proto Valašské kilo. Spojení starého, původního a dnešně-moderního. Třicet hodin, kdy si člověk mnohdy sáhne hluboko do svých rezerv, tak jako před lety Valaši, když stálo léto za hovno, a přišla tuhá zima.
Valašské kilo bych moderně zahrnul mezi valašské jednotky měrné soustavy, k pídi, látru, či české míli, neboť má svou jasnou definici: „Na určitý počet kilometrů ( vztažme tuto hodnotu na 100) připadá určitý počet nastoupaných výškových metrů (těchto musí být určitě nad 30 m/1 km), tato hodnota se ještě vynásobí konstantami bahna, větru a mlhy, a ke všemu se vše ještě vynásobí faktorem noci. Pro představu popsaný stav uvádím i v méně chaotickém podání níže:
Tím se vypočte hodnota VK, která se dále podělí faktorem strachu, jehož hodnota kolísá od 5 do 15, a vynásobí hodnotou K – tzv. krpálovým indexem, jenž osciluje mezi hodnotami 1,01 – 1,10. Vznikne nám tak hodnota dosáhnuvšího času na této trati, blížící se nekonečnu. Následné shrnutí:
Člověk a příroda stanovili pravidla, a na novodobých pastevcích ovcí a koz bylo popasovat se s nevypočitatelnými nástrahami, souznít se svým tělem i duší. Objevit, na co se již zapomnělo. Poznat nepoznané, jít až na samotnou dřeň. Je to jako byste šli z ValMezu na hrad Bouzov a možná kousek dál.
Základna je situována ve městě mezi dvěma Bečvami, pramenícími vzdušnou čarou tři kilometry od sebe, na úpatích Vysoké a Trojačky. Večer se pomalu blíží, své propriety jsem si již sbalil do jednoho batůžku, a výhoda domácího prostředí mě lehce uklidňuje. Valašské kilo však primárně nevnímám jako závod, i když to závod je, což nakonec v cíli štěstím obrečím. Je to kulturní událost, jak prohlásila Jana Glabazňová, a mohu jen souhlasit. Je to jako byste přijeli na oslavu širší rodiny. Člověk se tu cítí jako doma, i když druhý domov má přes plot.
Loučím se se všemi doma a odcházím vstříc dobrodružství. Protože tím je taky Kilo. Není jen o tom ujít či uběhnout určitou vzdálenost, ale jak je patrno podle vzorcové definice, faktor strachu s Krpálovou konstantou hrají velkou roli. Nikdo předem neví kudy se půjde, a jestli se bude startovat ze stejného – cílového místa. Za úkol bylo donést si jen potřebné mapy, a pak se uvidí.
Na základně přibývají známé tváře, a v družném hovoru čekáme na devátou hodinu, kdy proběhne tradiční focení s vítězem. Krásná tradice, nemající konkurence, alespoň pokud vím.
Na řadu přichází hlavní řečník – Pavel Krumpholz, popisující všechny nástrahy závodu. Rád si vše po letech připomenu a ve skrytu oka sleduji svoje mapy. Budu je potřebovat? Jaké to bude? Motýli v břichu, když mi Karel nabízí slivku s medem, neodmítnu.
V deset večer jsou již startovní karty připravené na stole, kolem nějž se začíná rojit hejno závodníků. Někdo chce bafnout svou kartičku hned po pomyslném výstřelu, jiný si zas ještě odskakuje na záchod. Každý to má jinak, a na tak dlouhém mapovacím závodu nerozhodují první vteřiny.
Proto se hned po destáté hodině sápu pro kartu s deseti kontrolami, beru doplňkovou mapu s Veřovickými vrchy a mažu ven na chodbu, kde bude trochu klidu. Po prvním vteřinovém nakouknutí na plátno projektoru již vím o pár vrcholech. Teď si je ještě všechny dohledám a pár minut na to vyrážím do nočního života malého valašského města. Pak, že nejde o minuty.
A co jsem se dočetl na modře zabarvené kartičce? Krpály byly seřazeny podle abecedy, tady je však má verze postupu krajinou:
- Trojačka (pomník) 562 m
- Kamenárka (vrchol) 862 m
- Radhošť (hřeben) 1080 m
- Magurka (vrchol) 1067 m
- Horní Bečva, hasičská stanice
- Rozhledna Miloňová (vrchol rozhledny) 846 m
- Žebračka (vrchol) 818 m
- Chata Vsacký Cáb
- Santov (památník) 615 m
- Vrchhůra (vrchol) 692 m
Cesta městem rychle ubíhá, a jelikož je to co by kamenem dohodil do lesa opravdu kousek, klušu do mírného stoupání v Krhové. Tu mi přeskočí nějaké kolečko v hlavě a trochu zmatkuju, neboť jsem přeběhl jednu cestu. Vracím se na Jehličnou, a odtud už mě les a příroda definitivně spolknou. Na hřebeni je mlha tak hustá, že raději jdu při kraji stezky, abych neminul rozcestník s kontrolou. Naštěstí jej docela rychle nacházím a pokračuju na Kamenárku.
Postup jde volit různými směry, já ho volil různými traverzy kopců plných bahna a kamení. Několikrát si naberu až nad kotníky, až mi z pusy vyletí několik hrubých výrazů. Jako kurvadrát, srát na tuhle cestu a podobné maličkosti. Kdesi pod kopcem Dlouhá si to chci opět zkrátit, ale ztrácím se v mlze. Čelovka mi svítí do zdi, a nechci ztrácet pomyslný čas hledáním traverzu a beru za vděk hřebenovkou. Při seběhu z kopce si několikrát vyhodím kotník, a do toho začíná stávkovat žaludek. Krásná sobotní noc!
Výstup Kamenárkou nahoru mi už dává zabrat, a nevím, kde se mi ztrácí energie. Dobíhají mě dva kluci z Rožnova, celou cestu mastili po asfaltce pod hřebenem. Asi nejrozumnější řešení v tento moment. Společně razíme další kontrolu na vrcholu a chvíli tápeme, kudy se vydat. Svah dolů je hodně prudký, a nadávám si opět do blbců, že nemám hůlky. Chlapi mizí v dáli.
Když nad tím přemýšlím, má kadence jakýchkoliv sprosťáren v průběhu závodu klesala. Vulgarit však přibylo v posledním stoupání. Tam došlo i na jiné kalibry, ale to až po desáté večer, a nebo si každý doplňte svou nejjadrnější nadávku. Ta má je „do píči už“.
Z Kamenárky jsem se sešoural, přes hromady bahna, k prameni Jičínky a odtud až na Pindulu. Dělám, že běžím. V ruce už mám další čelovku. Jít s jednou bylo opravdu na hovno. Svítím jako lampa, na kterou sedají můry. Kopec před stoupáním obíhám, nebudu si přece navyšovat nastoupené metry. Nejsem kokot. A pro změnu bloudím, kdesi za oním kopcem ve spleti cest. Kdosi mě zase dobíhá. Ty vole, jdu do kopce, co noha nohu mine. Motá se mi hlava a u Černé hory chvíli sedám na lavičku. Mám první a poslední chuť to zabalit. Vždyť domů to mám kousek, pár kiláčků, to už mě nerozhodí. Zabalit to můžu ale až za chvíli, ještě to zkusím.
Když tu se ocitám před loukou za Velkou Polanou, kousek před Radhoštěm. Vedle chodníku je odpočívka, na níž visí oblečení a na stole pivo, ty vole pívo, pivánko. Odehraje se scénka z prvního odstavce, na níž nejsem obzvláště moc hrdý.
Odteď je vesmír v rovnováze a pivo mým občasným souputníkem až do cíle.
Opravdu nechápu mé tělní i mimotělní procesy, a vážně bych je chtěl pochopit. Dávám místo proudit v hlavě fantazii, čím to asi je, že je mi mnohem, mnohem lépe. Protože co? Protože zase běžím ve větru nadzvedávajícím mi nohavičky kraťásků.
Představte si, že v noci nepotkáte na Pustevnách ani nohu. Jaká to paráda, když se člověk nemusí prodírat mezi lidmi, užívajícího komfortu sedla. Tady přes den svět v pořádku už rozhodně není.
U Čertova mlýna to může být pro nějakého novice, až mystické. Už jen aby byla rovnodennost, přilétli druidové a medvěd mu zaklepal na rameno. Jo, tady ví všichni kolem, že člověk by tu neměl moc dlouho setrvat.
Srnec mě seřve natotata. Pardón jako!
Z vrcholu Čertova mlýna běžím po nádherném hřebenu směr Martiňák. Za krátko ale musím uhnout prudce doleva opět z prudkého sešupu, na kopec Magurka, na nejž turistické trasy nevedou. Pouze klasická asfaltka pro dřevaře svážející svůj přeložený kamion. Kopec je bez výhledů, navíc začíná svítat, a až se dostanu na protější hřeben, raději ty dvě lampy sundám, ať náhodou nevyděsím nějaký milenecký pár v družném hovoru. Ptáci švitoří, o romantiku je postaráno, a další týpci mi utíkají.
Teda oni dva jsou kapitola sama o sobě. Z kopce je většinou seběhnu, ale kdybyste viděli tu chůzi do kopce! Ty vole! Čiré psycho, doslova bych si vykloubil nohy v kyčlích, kdybych měl takhle chodit. Do kopce jsou rychlejší, než kdybych běžel. Smekám!
Po nekonečné zelené značce sbíhám na Martiňák a dále po žluté na Horní Bečvu. Nutně potřebuju jídlo jako svině drbání. Bříško už nahlas kručí, a proto už při seběhu vyhlížím hasičskou stanici.
Sním či bdím? Vbíhám do ranní pohodové atmosféry a poroučím si, co hrdlo ráčí. Vývar zapíjím kafem a zajídám frgálem. Božská mana se skvělými lidmi. Upřímně se mi odsud nechce. Otevírám, ještě u stolu, mapu. Nechci řešit žádné složitosti, nepočítám kilometry, kudy je to lepší nebo horší. A po modré se vydávám na hřeben. Benešky a poté Polana. Sjezdovka mi dává kouř, a borci z chodecké party mizí do lesa. Po krátké chvíli s lidmi jsem opět sám. Na jak dlouho? V noci jsem málem trpěl samomluvou. Tohle člověka prověří i duševně.
Na hřebeni zjišťuju jaké změny se tu za posledních pár let udály. Místo pastvin samé obilí a hlavně ploty. Kvůli zvěři či lidem, nevím. Tento úsek hřebene miluji, sem tam nějaká usedlost a výhledy na Javorníky. Po probdělé noci jsou tyto pohledy tím pravým nábojem. Po žluté sbíhám z Polany k rozhledně Miloňová nad Karlovicemi. I když je hřebínek pořád z kopce, cesta se vesele vine. Do proti potkávám známé tváře. Už dlouho jsem neřekl v lese sprosté slovo, to bude určitě tím posledním velkým občerstvením. Všechno tohle si ale vynahrazuji na vrcholu rozhledny, kde vůbec nikdo není. Dívám se okolo a zařvu si radostí, pro klid duše, to svoje. Však už asi víte.
Na další kontrolu, vrchol kopce Žebračka, volím stejný postup na hřeben a pak na Benešky a Kotlovou. Vzpomínám si, jak mi moje stařenka z Videčských pasek vykládala, že kdysi chodili lidé do kostela odsud až na Velkou Lhotu, za jakéhokoliv počasí. Tahle cesta mě právě čeká, a i v moderní době dá trénovanému člověku hodně zabrat. Pod Kotlovou vyhlížím bufet s nějakým pitím. Evidentně ještě nemají otevřeno, ale poprosím je o jakoukoliv vodu. Ta mi v začínajícím teple docela rychle ubývá, a na Čarták je to ještě kus.
A proč jsem šel po hřebeni? Jelikož proto, že jsem vůbec nepočítal s variantou sestupu dolů a pak zase na kopec. Avšak má podrobná analýza s chytrou tužkou, mi ukázala, že byl opravdu nejlepší postup sejít z rozcestí pod Kotlovou a dále po neznačených cestách až na vrchol Žebračky. Víc kilometrů, více zábavy!
Čím blíže jsem Čartáku, tím více potkávám navoněné lidi v botaskách se svetříkem přes rameno. Dnes se tu necítím dobře a ani nezastavuji v hospodě. Pokračuju dál k Tanečnici a další kontrole, ke které musím, Bůh ví, proč opět z kopce, do kopce a zase z kopce. Furt do kola, kámo. Před vrcholem potkávám první ženu. Skrytě smekám klobouk! No a ten vrchol samotný teda chvíli hledám. Ono se to hledá blbě, když k němu sedíte zády a nadáváte u mapy.
Odteď už mapu až do cíle určitě potřebovat nebudu. Legendární a nekonečný lesní úsek Tanečnice – Ptáčnice by mohl vyprávět příběhy o halucinacích, ztracených špacírnících, cestách plných bahna a sraček.
Jo, to slovo sračka se sem vážně hodí. Z neustálého obíhání kaluží a tůněk jsem již otupěl, zírám před sebe jako sůva s nudlí a občas, když někoho potkám, vydám ze sebe hlásku připomínající skřek raněného pakoně. Před Ptáčnicí přichází to pravé labůžo ve formě totálních sraček, kdy nemá smysl obíhat to lesem. Jakoby se tento úsek trasy s námi loučil malou odměnou.
Na, s prominutím, nejhorší turistické chatě široko daleko, nás čeká v uzavřené společnosti úžasné obětí, klid a pohoda. Z této místnosti čiší doslova a do písmene slovo láska. Láska k bližnímu smrdutému a opuchlému kilaři přijde vhod. Opět, jako na Horní Bečvě, je nám snášena mana z nebes, a už jen kdyby varhany hrály, byl bych doslova jako v nebi. Sbíhá se nás tu početná tlupa, střídavě mizící vyhodit své přebytky do útrob této chaty, běžící vstříc lesu a dalšímu asfaltovému dobrodružství. S každým se osádka této skvělé záchranné stanice fotí, objímá a přináší do srdcí teplo. Jedna dvojička chlapů jde napřed, další slečna se ještě dává do gala, a moje maličkost už má také zaječí úmysly.
Doteď jsem se spíše mátořil cupitavými krůčky, nyní v ryze domácím prostředí, to zkusím napálit z kopce a doufat, že nechcípnu dříve než v půli stoupání na Vrchhůru. V hlavě se snažím vypnout centrum bolesti kouzelným a oblíbeným souslovím kurvadrát a přes bolest stehen, která nepochopitelně ustupuje, sbíhám k Santovu, před nímž začíná asfaltový mordor. Před hospodou dobíhám ony dva kluky, jímž dávám valé a snažím se vytřískat z nastalé situace maximum. Cvakám předposlední kontrolu a kolem svatebních hostí se ráčím sbíhat k mostu U Bušů, od nějž je to teda…no, nemám k tomu přirovnání. Oser? Možná.
Za mostem odbočuju na jednosměrku a snažím se, aby mě nezajel zájezd škodovek favorit. Ten puch jsem cítil ještě u hospody na Velké Lhotě. Asfaltka se vine mezi chatami, lidi sekají trávu, jen tak zevlují, a ve skrytu duše si ťukají na čelo, když vidí indivinduum podobající se člověku, jak se žene kamsi do kopce, a u toho ještě vzdychá.
Kopce na Lhotě jsou prudké, ale po více než devadesáti kilometrech jsou o něco prudší. Mám pocit, že mi vyletí achilovky z úponů. Už jen se vyškrábat z dědiny ven a po louce dojít v vrcholu. Do prdele, říkám si, když se pod lesem otočím. Vidím před sebou obří část trasy a nechápu, že jsem tady. Skoro na samém konci, kde si razím poslední otisk kleští.
Celou cestu mi hodně pomáhalo pivo v jakékoliv podobě, přijde mi tedy fajn zastavit se Pod Dubem a dát si jedno nealko před posledním seběhem. Povídám si s paní, o tom, jak hospodu míjí turisté skoro bez povšimnutí. Nic se nedá dělat, musím pokračovat dále.
Na hlavní cestě vidím za sebou ony dva borce, volící jiný postup z kopce. Bude se závodit. Ty vole, jde sice o hovno, ale po sto kilácích jsem už dlouho „nesprintoval“. Kašlat na stehna, jedou se „bomby“! Kluci jsou rychlejší asi do kopce, a tak mi za pár zákrutama mizí. Řežu to kolem hospody pod lesem na Vrchovinu a po panelové cestě mezi domy. Do háje, jsem ve ValMezu a mám slzy několikrát v očích. Ty vole, co brečíš? Jsem dojat! Míjím panelové sídliště, vilky a u školní brány se musím hodně držet, abych nepropukl v pláč. I když píšu tyto řádky, pár dní po závodu, jsem z toho všeho opět na měkko. Vybavuju si i dojmy s našich prvních dálkových akcí, jak jsem prožíval protnutí cíle. Je to NĚCO!
Člověk si uvědomí, jak zde byl a někdy i je, hodně těžký a krkolomný život, kde nic není zadarmo. Abyste dostali úrodu z pole, je třeba zpřeházet tuny a tuny kamení.
Na základně jsem nasměrován dovnitř, a teprve tam končí můj příběh plný emocí, radosti, smutku, nasrání a hlavně vděčnosti. O to s větším neuvěřením hledím na výsledkovou listinu. Jedenáctý celkově a třetí v kategorii nad čtyřicet let!
Díky všem, co se na jubilejním ročníku Valašského kila podíleli, díky všem, co mě podporovali, díky mé rodině, Magdě a dětem! Díky, díky, díky!
A jestli jste dočetli až sem, vyražte někam na kopec, protože máte určitě osezený zadek, a nemusí to být ani dlouhá cesta jako byla tato. Neprohloupíte!