5BV 2012

 12. října jsem s Hanzem  vyrazil na masochistickou akci zvanou 5BV. Letošní ročník se konal v malebné podhorské vísce Smilovice. Na místo jsme se dostali po zajímavých cestách nakonec v poklidu a s předstihem, popadli věci z auta a valili se zaregistrovat. Lidí zde začalo pomalu přibývat a po chvíli dostáváme na ruce pásky a další propriety závodu, triko je samozřejmostí. Musím uznat, že je oproti jiným akcím mnohem povedenější. Nakonec si najdem místo na rozloženém koberci a pomalu se chystáme a okukujem kdo se dostavil.

 Před desátou k nám promlouvají organizátoři, řeší se bezpečnost postupu, telefonní čísla…Klasika. Pomalu si chystám mapu, až odbije desátá večer, objeví se na plátně název prvního vrcholu a budu se ho snažit rychle najít. Mezitím bude Hanz lovit obálku se startovní kartou.

 Je to tady. Nervozita začíná stoupat a na plátně svítí Konečná (858m n.m.). No ty vole, kde to sakra je? Mapu jsem měl stokrát v ruce a název kopce mi něco říká. Nějakou dobu hledáme a až pak na to přijdem. Ty vole, to je na druhém konci mapy. Nu což, valíme z tělocvičny ven a přes hřbitov to rubem po asfaltu do Řeky. Cestou pořád uvažuju o dalším postupu a v rychlosti mi vychází jako nejlepší sjezdovkou nahoru a pak na hřeben po vrstevnici, jako na B7. Začátek stoupáku je krutý a neúprosný. Hanz má po úvodním guláši žaludeční problémy. Naštěstí se to na vrstevnici zlepšuje a můžem jít dál. Na chvilku zvolníme, aby se vše uklidnilo a mohli jsme zhodnotit situaci. Před Smrčinou se potkáváme s pár týmy, kteří se rozhodli stejně jako my a dáváme si společně krásné bahenní lázně okořeněné místy kalužemi. Pro nás je to každopádně lepší než asfalt z Morávky kolem přehrady. Občas se cesta zlepší na pěkný trailík. Cesta kolem Slavíče a Kozích hřbetů probíhá v pohodě. Čeho jsem se ale obával je úsek pod Malým polomem, kde se červená odděluje od modré.  Nevědomky, že stojíme asi 50 metrů od rozcestníku, chvíli zabivakujem a rozhodujem se kudy dále a jestli jdem vůbec dobře. Nakonec jsme se s červenou setkali a můžem valit na Bílý kříž. Ani nevím proč, ale kousek před Bílým křížem mě začalo tuhnout pravé stehno a moc jsem nemohl běžet. Pěkný vopruz. Střídám tedy běh s rychlou chůzí a snažím se moc nezdržovat.  U Doroťanky bolí noha jak sviňa. Ale jít se dá. Na Konečné, u hlavní cesty, jsem rád, že jsme tady. Teď už jen poslední krpálek nahoru. Uvidíme, co nás bude čekat dál. Na vrcholu si necháme orazit kartu, máme 35 kiláků za sebou a před sebou kopec  Kozlena.

 To je pohodička. Zpátky do sedla odkud jsme přišli a pak po modré dolů a nahoru. Skoro pořád trvdý povrch, což není podle mého gusta. Zasekáme se jen při přechodu Černé Ostravice. Nechceme si namočit boty v brodu a tak nacházíme nějaký splávek, po kterém se dá přejít. Hanz má stejně mokro a já jen vlhko. Pod Kozlenou dobíráme vodu, protože není jisté kam nás pořadatelé zavedou. Přímo na rozcestí modré a žluté na nás svítí stan kontroly a cedule Chata Kozubová.

 Ty vole, zase zpátky. Fakt maso.  Rubem to opět na Bílý kříž a stejnou cestou jako na první vrchol, ale v opačném směru, až na Babí vrch a odtud po žluté na Kozubovou.  Noha mi z kopce moc nestíhá a musím přecházet do chůze. Sere mě to hlavně kvůli Hanzovi. Nějaké krize se nám prostřídaly, ale noha nechce moc povolit. Poslední stoupání se nám jde vcelku dobře a zanedlouho dosahujem třetí kontroly. Zdržujem se možná víc než je potřeba, ale potřebuju si v sobě ujasnit jestli chci pokračovat dál. Zatínám zuby a jdem na čtverku. Tou je Muřinkův vrch.

 Takže zpátky na Kamenitý a po modré do lomné doliny. Nejhorší úsek přichází. Od hotelu Doubrava až po Přelač se jde po asfaltu. Hanz prožívá svou první velkou krizi, já stále bojuju sám se sebou. Fakt nechápu co se děje. Letos jsem neměl s nohami žádný problém a zrovna teď se to vyžírám. Na Přelači má už Hanz z asfaltu kure..kou krizi. Navíc při přechodu na lesní chodník se mu hodně ozývá starý problém s kolenem. V jednu chvíli to vypadá, že ani nedojdem nahoru a zabalíme to pod čtverkou. Vše nakonec povoluje a asi v půlce kopce na mě přichází energetická krize. Hrabu v batohu a žeru co se dá. Mám dost. Muřinkův vrch má roztomilý název, ale z Horní Lomné moc roztomilý není. Nahoře už čeká na příchozí kontrola a další cedule s vrcholem. Tušil jsem to, ale po přečtení si málem sednu na prdel.  Na Lysou, v tomhle stavu, fakt NE!!! Dalších 50 kiláků bych asi psychicky a možná ani fyzicky nevydržel.

 Jdeme dolů, do Horní Lomné a hecujem se, že to dáme alespoň na základnu, což je tak 30km. Na autobusové zastávce si na chvíli sedám, nic se mi nechce a nadšení jaksi opadá. Ztrácím motivaci a potřebuju nějak povzbudit. Pořád si hraju s myšlenkou, že bych zavolal o pomoc, která snad budeu sebe doma. Po chvíli se zastavuju a seru na to. Možná to v hlavě balím až moc rychle, ale v dané situaci prostě na víc nemám. Letos první nedokončený závod, to zamrzí. Obzvlášť tady. Oba dva na tom nejsme moc dobře a kdoví co by nás ještě potkalo. Volám tedy o pomoc a jsem jim moc vděčný, že se o nás postarali. Díky. Ve Smilovicích se ani moc nezdržujem a chcem jet jen domů.

 A vrátit se příště.