Po loňském úspěchu a radosti z dokončení hobby trasy jsme se hned v lednu zaregistrovali přímo do kategorie sport, jelikož nám trasa připadala taková neošizená a poctivá. Během roku jsme měli možnost trénovat na pár závodech a jelikož to máme do hor a kopců blízko, tak samozřejmě jsme nevynechali ani naše krásné Beskydy. Čas běžel, závody se střídaly a došlo k tomu, že jsem musel najít někoho za parťáka, který si poranil vazy. Když došlo na onu situaci, neváhal jsem ani vteřinu a doma jsem oznámil, že pokud do toho moje Magda půjde, budu moc rád. Protože vím, že si to chtěla zkusit a možná nenašla odvahu se přihlásit a taky vím, že na to fyzicky i psychicky má, i když tvrdí opak.
Týden před závodem jsme byli relaxovat v Orlických horách a při návratu se začalo něco dít s našimi žaludky. Celková nevolnost a asi i nějaké vyčerpání nás poslalo do kolen. Bojovali jsme celý týden s nevolností a pevně jsem doufal, že se vše zlepší. Ještě den před závodem nebylo vůbec jasné, jestli budeme schopni nastoupit do tak náročného podniku. V týdnu si však Magda pořizuje nové Inov-8 Trailrocky 255 s dvojkovým tlumením. myslím, že od Inovu je to naprostá špička. Angličanům zůstávám věrný i já a jdu v Rocklitech 295
V pátek odpoledne bylo ale vše jinak a mohli jsme vyrazit do Frenštátu. Přijeli jsme docela v předstihu, zaregistrovali se, vyfasovali si věci a šli se nachystat k autu a poté jsme jen nasávali atmosféru na náměstí, kde hrála fajnová skupina.
http://sk-zafar-frenstat-p-r.rajce.idnes.cz/Beskydska_sedmicka/
Letos pořadatelé udělali obrovský krok správným směrem a to tím, že otočili trasu. Start proběhl v Třinci a cíl byl ve Frenštátu. Doprava na start byla zajištěna dvěma vlaky, které vyjížděly z Frenštátu jednotlivě a až v Českém Těšíně se spojily v jeden obrovský kolos, který se snad ani nevešel na nástupiště. Před odjezdem panovala dobrá atmosféra, na nádraží ve Frenštátu hrála živá hudba a závodníci pomalu mířili k vlakovým soupravám, z nichž každá čítala 8 vagónů. Při jízdě do Třince se dalo chvilku odpočinout, zavřít oči, probrat nejdůležitější, sdělit si zážitky a zkušenosti z jiných akcí. Naprostá spokojenost. V Třinci na nás čekali snad všichni policisté z okolí aby nám zajistili hladký průběh či přesun na startovní náměstí, kde byl přichystaný program pro doprovod a samotné závodníky. B7 je také mistrovství ČR v horském ultramaratonu a tudíž musela zaznít i hymna. Náměstí ztichlo a mě šla husí kůže po celém těle, když jsem slyšel ten jemný zpívající hlásek Lenky Mrlínové. Samotný start proběhl v půl jedenácté večer za hřmotu ohňostroje a úvodního songu pevnosti Boyard.
Masa lidí si to hrnula třineckými ulicemi, které nás postupně vyplivla před hlavní komunikací na Slovensko. Jelikož bylo na závod přihlášeno cca 3000 lidí, nebylo možno nějak zásadně měnit pozice. Proto se zde dalo ztratit asi nejvíce času, což z pohledu startujícího vidím jako velké mínus. Každopádně jsme se postupně dostávali přes pomalejší účastníky a brzy se dostali pod sjezdovku, která vedla z Malého Javorového. Kdo ji nezažil, vřele doporučuji. Konec v nedohlednu, kolem nás se ženou šílenci a my systematicky pokračujeme vzhůru až na Javorový, kde se trasa dělí podle kategorií sport a hobby. My tedy rubeme dolů, nebo spíš sjíždíme. Kopec je tak prudký, že se na něm pomalu nedá stát, natož jít dolů. Sestup je okořeněný různými polomy a bezva sešupy. Někteří háží pár parakotoulů. V Řece hodíme jen malé esíčko mezi domky a hurá do další sjezdovky, krásně po špičkách. Abych se podíval až nahoru,musím zalomit hlavu co to jen jde. Magda rube svým tempem a na cestách vedoucích napříč sjezdovkou ji vždy počkám, ujistím se zda je vše v pohodě a jdu dál až na vrstevnicovou, po které jdeme až na rozcestí před Ropicí. Zde se taky dívám na mobil a zírám kolik je hodin. Musíme si máknout, protože časový limit je na spadnutí a opravdu bychom nechtěli zůstat hned na druhém kopci mimo. Poslední minuty limitu jsou opravdu na hraně, dobíháme snad 2 minuty před jeho uplynutím. Krása. Teď už by měly být limity více než v pohodě. Bohužel nějaké týmy zůstaly za limitem a sestup z Ropice bude jejich posledním v závodě. Sestup si užíváme a předbíháme pár lidí, někteří z nich se už vlečou. V jednom místě je krásný pohled na další sjezdovku v pořadí. Když řeknu Magdě, kudy půjdeme, málem mě nakopne. Dorazili jsme k první občerstvovačce, dáváme si výborné melouny, banány a bůhví co ještě a samozřejmě doplníme pitné zásoby. Náhodou tady narazím na Jurise, se kterým prohodíme pár slov a jelikož nám běží čas, musíme valit. Čeká nás Travný.
Tento nádherný kopec plný lesů a borůvčí skrývá mnohá překvapení. Z obou stran jde totiž o zajímavý výstup resp. sestup ochucený prudkými kamenitými pasážemi. Z této strany jsem nahoru ještě nešel, jen vím kdy se mění sklon kopce a půjde se lépe. U rozcestníku před Travným se ani nezastavujeme a míříme rovnou na vrchol, kde si necháme cvaknout kartu. Bohužel se zde nejspíš nahromadilo mnoho závodníků, z nichž někteří mají velké problémy slézt obtížnější úvod. Tvoří se tedy jakýsi špunt, ze kterého není úniku. Mírně začíná pršet a zima s únavou dělají svoje a začínám se třást zimou. Už abychom byli dole. Ve frontě na maso zůstáváme asi 40 minut! Hrůza! abych se alespoň trochu zahřál, mírně odbíhám Magdě a prasím si hezky dolů. Je to lepší než až úzkostlivě šlapat na kameny a strachovat se co příjde. Stačí mít jen rychlé oči a dobré kotníky. Magda za to taky vzala a pomalu sbíháme spousty lidí. Zanedlouho se dostáváme do prostoru další kontroly a zároveň i občertvovačky v Krásné. Kopnem do sebe pár pohárků vody, něco sladkého, samozřejmě též melounek a mažem na Lysou.
Jde se dobře a v poklidu, žádná hnačka. V půlce kopce dostává Magda spánkovou krizi, snažím se ji nabudit vřelým a milým slovem. Poslední úsek před Malchorem nebere konce, ale vysílač jde mezi stromky vidět a to nás nabudí. Závěrečná sjezdovka je jako chilli paprička – dobrá, chutná a pálivá zároveň. Při sestupu si dáváme pozor na šutry, kterých je tady habakuk. Před Ostravicí se začíná Magda pořádně zakousávat do trati a sbíháme pár lidí. Občerstvení v ostravické základní škole bych hodnotil jako ze všech nejlepší. Výborná polévka, dobře naředěný ionťák cestu jen zpříjemnilo. V Ostravici se láme chleba a spousty týmů zvažují zda pokračovat dále. Což se nás netýká.
ciklista.rajce.idnes.cz/Beskydska_Sedmicka_2012_-_Lysa_hora_8.9.2012/
Smrk, ač druhá nejvyšší hora Beskyd se jeví jako o něco málo těžší kalibr. Stoupání na něj je z Ostravice o 20 výškových metrů větší než z Krásné na Lysou. Postupně obcházíme Smrček, abychom se různými organizátorskými zkratkami dostali na rozcestí „ Nad Holubčankou“. Odtud je trasa vtipně vedena tzv. neoficiální turistickou cestou – zkratkou. Jdeme jako po schodech, ještě že se mi před startem podařilo opravit jednu z holí, a dostáváme se na klasickou turistickou značku, která pokračuje kamenitým traverzem do sedla. Zde na nás čeká razící kontrola. Magda opravdu neskutečně rube a dostává se do solidního tempa, mám co dělat. Poslední úsek před Smrkem je jí asi souzený, protože vždy když tudy jdeme, rozšíří se jí zorničky a s vidinou luxusních výhledů na okolí neskutečně zabere. U rozcestníku se povalují spousty týmů. Nemáme moc času a dereme se dolů nádhernými lesy v NPR. Asi nejhezčí část trasy. Během chvilky se ocitáme u dalšího rozcestí a další, tentokrát tajné, kontroly. Čekám, že nás organizátoři povedou po ne moc oblíbené penetračce. Naštěstí se rozhodli jinak a vyznačili nám krásný seběh na níže položenou vrstevnici. Míjíme spousty hobbíků a většina z nich už není schopna běhu. Nám nohy jedou překvapivě dobře, jen kyčle začínají mírně zaostávat za celým aparátem. Po hezkém seběhu jsme vtaženi na další z mnoha občerstvení po trati. Nyní se ocitáme na Horní Čeladné. Bereme polévku a sedáme si na schody, protože už není nikde místo. Všude lidi, někteří unaveni více, jiní méně. Každopádně je vidět, že mají něco za sebou. To je vidět asi i na nás, jen to tolik nevnímáme. Po polévce se ještě nadlábnem ve stánku pořadatelů a mizíme z dohledu zpět do lesů.
Přichází kdysi nenáviděný úsek s asfaltovým povrchem. Jdeme strojovým tempem, něco kecáme a cesta rychle ubíhá. Kousek před sedlem Kněhyně přichází nečekaně další spací krize. Magda si pro jistotu rve špunty s hudbou do uší a opět se rozebíháme. Seběh z Čertova mlýna je výživný a lidi a nohy trpí. Na Tanečnici uděláme jen krátkou zastávku a zase z kopce, tentokrát do Ráztoky. Jde se lesem, serpentiny neberou konce a já si říkám proč. I když vím, že tohle „utrpení“ mě do života neskutečným způsobem nabíjí. V Ráztoce hážu, č nerad, do sebe první a poslední ibuprofen. Kyčle pobolívají. Nad Rázkotou ještě stihnem pokecat s fajn borcema než se nám nakonec vzdálili z dohledu. Nahoru na hřeben jdeme chvíli sami, moc lidí Ráztoku nejde. Na Radhošti si vychutnáváme nádherný západ slunce a pohled na domácí krajinu. Libuju si jak je tady u nás hezky a s pocitem, že nám chybí jen jeden kopec, se vydáváme směrem Pindula. Kousek před Pindulou jsme nuceni vytáhnout čelovky . Magda jede jako stroj a já se sunu za ní, protože si „užívám“ krásnou psychickou krizi. Čas totiž plyne a být neustále na nohou, stále jít nahoru a dolů je vyčerpávající. Musím se ale kousnout, není vyhnutí. Velký Javorník je nejlehčí kopec z celé trasy a tak se nesmím nechat zahanbit. Na vrcholu si necháváme orazit závodní kartu a ani se nějak nestačíme podívat na osvětlené město a prakticky na většinu trasy. Jdeme tedy jako osvětlený had dolů, kroužíme serpentinami, míjíme domky, hospodu na Horečkách až nás nakonec stezka vyplivne nedaleko náměstí. Užívám si vnitřní pocit slasti a toho, že jsme překonali sami sebe, různé bolístky a nástrahy trasy. Posledních 100 metrů se dáváme do běhu, ani pořádně nevnímám komentátora, který hlásí přítomným náš příchod. Lidi křepčí, jásají a tleskají nám. Neuvěřitelný pocit. Zdoláváme poslední překážku a tou je pyramida K2, kterou vytvořili pořadatelé. Magda jde přede mnou, nahoře se ani moc nezastavuje a jde raději dolů. Já se pro pocit hrdosti zastavuju a za nás oba mávám lidem a v očích mám slzy dojetí. Před tribunou objímám Magdu a emoce, celou cestu jaksi potlačované, jdou ze mě najednou ven. Tradičně bulím jako malý kluk a jsem hrdý na svoji Máju, která si před závodem vytrpěla svoje a byla odhodlána dokončit.
A na závěr? Z cesty jsme si neodnesli žádný puchýř (díky INOV-8, opravdu super volba, při které jsme si nemohli ani jednou stěžovat), avšak spousty zážitků, porozumění, sebepoznání a krásných pohledů na okolní kopce.
P.S. ráno studuji výsledkovou listinu a co to vidím. Náš tým je v kategorii sport mix do 40ti let na krásném 10. místě, i když s větším časovým odstupem na bednu. No a finálním časem 23:35:20 jsme si splnili dílčí cíl, dojít do 24 hodin.
Díky všem za podporu a motivaci