K tomuto dni a dnům následujícím jsem směřoval plných pět a půl měsíce. Odhodlání ve mně bylo neskutečně veliké, ale i po potvrzení lékařem, že už pomalu mohu vyběhnout, jsem běžecké kecky stále nechával připravené v botníku. Na různě dlouhých cyklistických výletech jsem si ověřil, že se operace povedla na jedničku a v hlavě KONEČNĚ začala kolovat myšlenka vyběhnout, hezky se zadýchat do kopce a z něj to hlavně moc nervat dolů.
Ale kam? Padla první otázka. Ty vole, vždyť to tu máš proběhané křížem krážem a když jsem byl venku, nemyslel jsem na nic a běžel jsem tam, kam mě vedly nohy. A bylo to parádní! Kolem baráku pouhé čtyři kilásky, ale důležité kilásky. I když vím, že běhání a to ultra obzvlášť jsem na hřebík pověsit nechtěl.
Bude to ještě dlouhá cesta na jejímž začátku právě stojím, ale cítím chuť a energii opět dělat to, co mě baví a naplňuje. Ne, že by mě kolo nebavilo, ale je to prozatím jiný směr, na nějž tu a tam přehodím výhybku.
Díky všem, co jsou mi motivací a velmi zvolna se s Vámi těším na stezkách 🙂
Why I Run | A Hong Kong Trail Running Story from Robin Lee on Vimeo.