Před sto devadesáti devíti lety vymyslel člověk kolo a před 447 lety zase mapu. Obojí se vyvíjelo a každé odvětví si jelo svou cestou. Lidé si kolo oblíbili záhy, mohli se snáze a rychleji přemisťovat z místa na místo a aby se lépe orientovali, používali mapy míst, kde se tolik nevyznali. Vývoj všeho, nejen map a kol, byl opravdu překotný a tak se v naší době setkáváme se super rychlými koly z nejmodernějších materiálů a mapy máme v mobilu. Vzniklo tak velmi zajímavé spojení. Mapy používáme k různým účelům a způsob jejich využití je jen na nás. Nedej Bože, aby je do rukou vzal, cyklisticky nakaženými lidmi okolo sebe, karpatský běžec, jemuž je dlouhá chvíle při rehabilitačních výletech po okolí. Potřebná míra utrpení musela na nějakou dobu ustoupit a až nyní přišel čas nabažit se čiré euforie z výkonu, zoufalství a objevování. I když na dvou kolech.
Nechal se inspirovat obdivuhodnými výjezdy jistého Davida, Zbyňka a dalšími. David je chlap se stehny jako z mramoru, nebojí se výzev a z jeho výletů jde respekt. Karpatský běžec ale nabyl dojmu, že podobné štreky, jako má v plánu on, si dávají beskydské šelmy jako zákusek po vydatném obědě.
Vzal tedy mapu a na monitoru počítače, jak jinak, naťukal trasu na nejvyšší bod Moravy. Cesty znal pouze z pracovních výjezdů. Ty však za volantem ubíhaly mnohem rychleji. Pro jistotu, aby nemohl zbaběle cuknout, to ohlásil lidem okolo. Ono se pak těžko vysvětluje, proč se na to vykašlal. David snad ani neváhal a přidal se taky. Upřímně byl karpatský šmajdal rád, protože jinak by utrpení bylo ještě větší.
Cesta byla naplánovaná. Vedla do kraje zubaté žáby, jejíž zuby připomínají nekonečné vlnobití terénu okolo Bruntálu. Ano, drsný kraj drsných lidí jim měl ukázat zač je toho loket. Moravská brána jim měla přes Oderské vrchy ukázat krásy Nízkého Jeseníku s přehradami Kružberk a Slezská Harta a drsnost Jeseníku Hrubého z vrcholu shlížejícím Pradědem.
Po dojezdu si v parném letním podvečeru, s hlavou rozpálenou do ruda, sumíroval prožitky z celého dne. Bylo jich mnoho a některé mozek určitě nadobro vytěsnil. A proto Vám je zde nabízím.
S Davidem si dávám sraz u jednoho mostu ve ValMezu. Vyjíždíme za ranního kuropění, kurám však ještě bude chvíli trvat než se zmátoří a z hradel slétnou k zrní. Cesta ubíhá pohodovým tempem, neustále si něco povídáme. Dejv mě svým zájmem o dálkovou cyklistiku naprosto strhává.
Krajina pod koly plyne tak nějak jinak než pod koly auta. Člověk vnímá krajinu kolem sebe bezprostředně a zážitek ze svítání je o to více umocněn. Třetihorní krajina je po mnoho miliónů let zbrušována povětrnostními vlivy, ale i přesto se terén ještě dnes nekonečně houpá. Při zpátečním putování si budu určitě říkat, proč v dřívějších dobách nebyli stavitelé zdejších cest shovívavější a terénní profil více nenapřímili. Někde mezi Vítkovem a Bruntálem se terén mění a pomalé stoupání střídají svižné sjezdy vzápětí za sebou. V podstatě žádná rovina. Někde u Slezské Harty mě jímá mírná energetická krize a za jízdy doplňuji něco do žaludku. Dejv se tváří spokojeně, až blaženě. Jede si na půl plynu a energie má na rozdávání. Konečně se odpojujeme od přehrady a hrneme na Bruntál, kde na nás číhá zelená zubatka. V drsném městě míří mé nohy do obchodu, potřebuji další eventuální krizičku co nejvíce oddálit a buším do sebe ovoce a nealko pivo. No nic, čekají nás poslední kilometry k vrcholu, k vrcholu neskutečného dusna, další krize a konečně i euforie.
Přes Staré Město rubeme do Malé Morávky a až poté na rozcestí Hvězda, kde přijde onen final touch nebo-li finální rozuzlení celé zápletky. Dalo by se říci, že z cyklistické komedie se přes thriller dostávám až k hororu. Filmové žánry se mi v hlavě mísí a jen čekám, kdy to se mnou sekne a padnu z kola. Už před Hvězdou tuším, že přijde ten nejděsnější biják celého dne. David mi mizí z dohledu a já musím zvolnit. U závory stojí směrem na Ovčárnu několik aut, háži do sebe další pivko a přemýšlím o tom, jestli to byl dobrý nápad. Nečekáme až se kolona rozjede a šineme nahoru. No šineme, Dejv možná ano, ale mé nohy uvadly jako kytky v týden staré vodě. Občas, a to docela často, slezu z kola, abych se nadechl před dalšími metry vzduchu teplého a vlhkého jako z pohádky mechu a kapradí. Výjezd k Ovčárně trvá věčnost a David má chuť fotit a tak se snažím vyloudit z tváře alespoň malý úsměv.
Ovčárna je jako vysvobození. Mírně tu fouká, teplota slezla na snesitelnou míru a nohy, i když zatuhlé, se cítí o něco lépe. Vrchol Pradědu je na dohled a ani se mi nesnilo, že bych tu někdy mohl vyjet, natož z domu. Po nabrání vody ze studánky u cesty se má nálada zlepšuje a nahoře, kde už to výše nejde, odhazuji zatuhlý výraz v obličeji a směji se od ucha k uchu. Čirá extáze! David fotí, blesky lítají, gratulujeme si navzájem. Od něj, jako ostříleného mazáka, to obzvláště potěší.
Dáváme se do řeči s dalšími dvěma borci, jenž tady vyjeli od Karlova. Rozhodujeme se dát si jídlo až pod kopcem a míříme na zpáteční cestu domů, do spalující výhně moravské krajiny.
Sjezd z Pradědu je jedním slovem báječný. Na tachometru svítí něco přes šedesát a to, co jsme jeli přes hodinu, trvá pár minut. V Malé Morávce hledáme hospodu u cesty. Po pár kilometrech odbočujeme vlevo a už sedíme na zahrádce. Tady by se mohl psát další příběh z českého pohostinství. Gurmáni by si zde „opravdu“ užili. Ale co, tělo potřebuje kalorie a to, že bramborový placek je prefabrikovaná hmota osmažená na hektolitrech oleje je vedlejší. Zelí a maso uvnitř bylo v lepší kondici. Olej zalévám (opět) nealko pivem a oběma se nám začíná chtít spát. Deficit z předchozí noci se pomalu projevuje.
Po vydatné olejomalbě na našich břišních stěnách se vydáváme po rozpálených cestách ukrajovat další a další a další kilometry. S variantami postupu neexperimentujeme a jedeme stejným směrem jako dopoledne a ráno. Začínám zbožňovat úsek mezi Bruntálem a Vítkovem. Podělaný maraton a těch kopečků co na něm je! Koušu se do rtu, abych ze sebe nevydal sprostého slova. Ve Vítkově vyhlížím dlouho očekávaný obchod, jelikož mě i Dejvovi dochází pití. Neustále máme na rtech pocit sucha na dně přehrady. Miluji klimatizaci!!! Chci si lehnout na studenou dlažbu obchodu nebo se alespoň na chvíli zavřít do mrazícího boxu s hráškem a kukuřicí. Odolat tomuto pokušení je velký boj. Beru vodu, zmrzku a před obchodem do mně udeří kladivo slunného nebe.
Z Vítkova je to až za Odry skoro pořád z kopce a i když nohy musí šlapat, libuji si v tom. Bude to možná tím, že Dejv to přede mnou drtí hlava nehlava a tak se popovezu do doby než ho na chvilku vystřídám. Ale jen na chvilku. Kdesi u Klokočůvku prý teče voda přímo ze skály a přes malou zajížďku míříme k Marii ve skále. Je tu příjemný stín a vody bereme co hrdlo ráčí. Dlouho se zde ale nezdržujeme, čekají nás totiž ještě spousty kilometrů domů. Na Oderském náměstí vidím stánek se zmrzlinou, David ale nezastavuje a nechám si tedy zajít chuť. Hlava je stále víc a více rozpálená a hledá si výmluvy, kde bych mohl zastavit. Starojický kopec už vidíme nějakou dobu před sebou a ani se mi nechce věřit, že kolem něj už podruhé dneska pojedeme. Mezi poli není kde se schovat a pravé chodidlo mě od tretry už pěkně dlouho pálí. Alespoň mi proudí trochu vzduchu dovnitř bot skrz žraločí díry v nich. Náměstí ve starém Jičíně jen obkroužíme a sjíždíme k, u mne, velmi obávanému úseku. Jedná se o výjezd do obce Kojetín. Za normálního stavu, rozuměj při běžném výletu, bych stoupání zvládl levou zadní. Ale ne dnes a ne po bezmála 240-ti kilometrech.
David zažehává svoje strojové tempo a mizí opět z dohledu. První část kopce je pohodová, prostřední srdcervoucí a poslední mozek ždímající. Ve dvou úsecích srabácky slézám z kola a jdu pěšky. David už určitě odpočívá nahoře. Z úst mi jdou zajímavá slovíčka podobná názvu oblíbené značky brýlí. David je evidentně ve větší pohodě a opět, pod tíhou okamžiku, bere foťák do ruky. Úsměv na fotkách je směsicí všech prožitků dneška. Hitparáda skončila, už JEN malá strček kolem Hostašovic a jsme skoro doma.
Poslední kilometry srším blahem. Zvládli jsme to! Hlavně díky Davidovi, protože bez něj by to určitě byly výkřiky zoufalství a zmaru a jsem proto moc rád, že šel do toho se mnou i v tak hrozném počasí. O to to však byla větší výzva a budu na ni hodně dlouho vzpomínat. A další věcí je to, že koleno v rehabilitačním procesu neztratilo vadu na kráse a vydrželo nejen po celou dobu, ale i do teď. Vždyť při pondělní kontrole mi ortoped říkal, že drží jako beton.
Takže kolu zdar a běhu zvlášť!