Blik.
Cílová rovinka z kopce.
Blik.
Už jsem skoro v cíli.
Blik.
Slyším jen tleskání a povzbuzování lidí.
Blik.
Po třiceti kilometrech, dvou hodinách a čtyřiceti dvou minutách se za cílovou páskou kácím k zemi na vlahý, čerstvě posekaný trávník. V hlavě mám vymazáno a ruce mi brní jako bych držel zapnutou brusku. Všichni kolem se usmívají a mají radost z dokončení závodu. „Jo, bezva“, říkám si tiše v nitru mozku a plazím se dál od cílového prostoru.
Bylo to nedávno a bylo něco kolem čtvrté ranní, když jsem tudy probíhal při tradiční akci Špacíru. Nikde nikdo, jen hustá mlha valící se hřebenem z jedné strany na druhou. Pomyslel jsem na to, kolikrát jsme se zde byli projít nebo si zaběhat. Bylo to nesčetněkrát. Hřeben, o němž si myslím, že ho znám jako své boty, mě pokaždé dokáže něčím překvapit a zaujmout. V tu noc mě možná napadla myšlenka, že bych se po známých místech mohl na konci května proběhnout znovu. Přišla myšlenka na Valašský hrb.
A po těch dlouhatanánských štrekách z předchozích období jsem se rozhodl pro kratší sprint na třiceti kilometrové trati. Poslední třicítku jsem si zaběhl někdy koncem října a byl jsem zvědav, jestli od té doby v nohách ještě něco zůstalo.
Trasa závodu je jasná a orientačně nenáročná lahůdka pro sprintery a maratonce. Letos jsme si mohli vybrat z desítky, dvacítky, třicítky a padesátky, blížící se na dosah kilometrům šedesáti. Každý si zde vybere na co má zrovna chuť na náladu. Vždyť mottem závodu je: „Pro radost“. Centrum závodu se po dvou letech přesunulo blíže k Bumbálce a to k Horskému hotelu Soláň, kde bylo celé zázemí závodu se vším, co potřebuje člověk k vyžití. Tudíž velmi chválím toto rozhodnutí, neb Vsacký Cáb není pravé místo pro akci podobného formátu.
Náš start byl naplánován na půl jedenáctou, půl hodiny po startu nejdelší trasy. Měl jsem tedy spousty času doladit výbavu, resp. její minimalizaci. Ptám se sám sebe: „Potřebuji ten telefon? Ne? Dobrá. A co ta jedna tyčinka navíc? Taky ven.“ A tak dále.
Najednou tu je start na Mája s kamarády čekají o pár stovek metrů dále u trati. Bude to velkolepé, odpočítávání se blíží a chce se mi…zvracet ještě ne, ale na malou, to ano.
Po vyřčení slova START začíná peklo. Každý chce urvat co nejlepší pozici, aby mohl zamávat do kamer svým blízkým, a všichni rubem co nám síly stačí. Někde nad kapličkou na mě volá Magda a s dalšími mě žene kupředu. Zcela chladným mě nechává tempo prvních. S Tomášem Lichým je tam hodně jiná liga. Já kopu spíše okresní přebor a na jimi zvolené tempo vážně nemám. U vleku nad Solání se raduji z prvního kamenitého seběhu, přeci jen hned po startu běžet do kopce, i když mírného, mi nedělá moc dobře a tepy letí neznámo kam. Před Kotlovou si však potřebuji ulevit a tak mě dobíhá pár borců. Na dohled za zády mám i Andy Krstevovou, budoucí vítězku něžného pohlaví. Mnohdy se jí na kousek ztratím, až mě pak po nějakém seběhu nebo po občerstvení zase dožene. Situace se neustále opakuje až na otočku kdesi nad Bumbálkou, kde mi nakonec definitivně zdrhá. Vždyť ona ladnými krůčky běhá úplně všechno a vůbec nikde se nezastavuje. Má můj obdiv!
No, ale než jsem vůbec na tu obrátku doběhl, několikrát jsem se napil doušků mimosy. Bohužel to nebyl americký koktejl, skládající se z podílu šampáňa a pomerančového džusu, který nejspíš vymysleli v 18. století přistěhovalci z českých zemí, když byli z celé cesty oceánem mimo, nýbrž mžitky před očima a zrychlený dech i tep.
Pod Kotlovou jsem si vzal raději trochu vody v kelímku a melounek. Někde mezi Kotlovou a Beneškama mě začíná pěkně píchat v boku. Uvědomuji si, že dýchám hodně mělce a tělo prostě nestíhá. Je to vražda, vážení. Snad nikdy se mi nestalo, že by mi tento hřeben ubíhal pod nohama tak rychle. Kamarád Lukáš Budínský zde dělá skvělé fotky. Míjím Benešky, Polanu a pod Vysokou, na další občerstvovačce, do sebe něco vsouknu a míjím poslední borce z padesátky. Do Vysoké se i rozeběhnu, ale poslední pasáž je jasná pro rychlo-chůzi. Je to boj hlavně s dechem. Nohy jakž takž stíhají a raději tempo naperu z kopce, kde mi uhýbá větší skupina turistů. Díky jim! Kolem chaty na Třeštíku, jež už asi fungovat nebude, valím k chatě Celnica, kde je další občerstvovna. Liji na sebe i do sebe vodu a v tom vidím Tomáše Lichého jak už rube dolů. Asi má kolena z titanu a šlachy z karbonu. Neskutečné, co tento mladý borec umí. Andy už mám v patách a v nejprudším stoupání jde přede mě. Fakt si to dává a proto jí na pár vteřin zase odbíhám, aby mi pak mohla nenávratně zmizet a v cíli mi nadělit, co jsem si zasloužil.
Na Trojačce všichni z 30 a 50 km tratě otáčíme zpět a běžíme si dát druhou rundu. Ti z padesátky si dají ještě nášup na Ptáčnici. Znovu občerstvení a pak nekonečný o(je)běh kolem Vysoké. Je pravdou, že jsem před dvěmi lety některé úseky šel a hodně trpěl žaludečními problémy. Dnes vybíhám všechno, i když ne tak rychle. Spokojený jsem ale hodně. Před občerstvovačkou už potkávám více a více lid. Po obrátce na 20. kilometrové trati se počet běžců na hřebeni ještě zvýší. Koktejl mimosy se tímto namixuje dokonale a nejsem moc schopen říci koho a kde jsem předbíhal a nebo kdo předbíhal mě. Drtím to tedy nahoru dolů, furt nějací lidi, běžci, turisti, fandící turisti a o zábavu je tedy postaráno. Hlava se nemusí zabývat myšlenkovými pochody jako na ultra, hledím jen před sebe a čekám, kdy vykřečuji. Při sebězích se mi začínají ozývat zadní strany stehen a občas musím našlápnou opatrněji.
Na posledním občerstvení vcucnu meloun, trochu vody s jonťákem a mažu se poprat s posledními tři a půl kilometry. Asi někde za Kotlovou dobíhám Katku Ultrasta, jež stále usmívající se čeká na náraz do zdi, který určitě nepřišel, protože si večer mohla užít chvilku slávy na bedně. Tímto jí moc gratujuji! Už abych byl u vleku a mohl si vychutnat poslední výběh, rovinku a seběh do cíle. Stíhám pozdravit Zdeňka s parťákem a psycho stav vrcholí při drcení cílového asfaltu, kde ještě stihnu vykouzlit škleby do fotozáběru Lukáše Podoláka. Lidi tleskají a povzbuzují do posledních metrů závodu…
Bylo to epické a snad někdy zase na hřebeni ahoj!
Cílové pocity už jsem zde popsal a proto bych chtěl všem poděkovat za bezvadný závod, Máji za support a podporu.