Epic f(tr)ail
Upozornění: Text obsahuje obhroublé, někdy až vulgární výrazy. Mladistvým proto doporučuji nechat si text přečíst svým zákonným zástupcem a prudérním osobám použít software pro detekování těchto slov. Děkuji.
Jsme na Šumavě. Ráji nebeském. Je tu krásně snad na každém kroku a abych se o tom mohl ještě více přesvědčit, je tu přichystaná etapa Trail tour 2020 v okolí vrcholu Pancíře.
Parkujeme nedaleko startu, děti si dávají klasicky svačinku a táta se chystá vyběhnout. Mája mi ještě v autě pokládá otázku o nervozitě, ale to mě vůbec nemůže rozhodit. Neboť jsem se poctivě připravil, nakreslil si mapu a popis trasy a k tomu do batůžku přibalil telefon s mapou. Pro jistotu a taky pro záznam.
Loučíme se a krátkým přeběhem asfaltky mířím za zákazovou značku vjezdu aut. Do míst, kde tetřevi dávají dobrou noc. Na rozcestí se dávám vlevo po žluté značce, míjím několik zastavení naučné stezky a kochám se přírodou. Lokomotiva se rozbíhá těžkopádně a tu a tam ji píchne v pístech.
Vrchol Pancíře obíhám po asfaltu kolem pramene Řezné a napojuji se u Hofmanek na modrou, jenž vede pod lanovkou. Škoda, že nikdo nejede a nefandí mi v tom, že se snažím nepřepnout do chůze. Je to tu však krásně běhací, až bych si z toho učůrnul. Co vám budu podívat, přijeďte a uvidíte. Šumavské péčko.
Na sedačkách lanovky stále žádný fanoušek, rozhlednu mám před sebou a vím, že za pár stovek metrů budu na vrcholu. Přemýšlím o svém stylu dýchání, kdy hodně procítěně vnímám i ten nejzazší sklípek v útrobách. A taky o tom, že při samotném final touch něco ze mě vylétne a moc hezký pohled to nebude. Jako jelen v říji.
Prošourám se kolem rozhledny, minu otevřené dveře do kraje, jenž mohu doporučit jako příjemné zpestření. Ale ne teď. Jde o hodně. Dát okruh pod hodinu.
Válím sudy o sto šest k Tomandlovu křížku. Nejprve prudším kamenitým klesáním a pak kousek po lesní stezce. Odtud vede žlutá do prava. Běžím jako péro vystřelené z rezivějícího kanape. Když tu pták ve křoví. Co pták, jaké křoví? Do prdele! Tetřev civí v borůvčí, otáčí se a ukazuje mi svou opeřenou zadnici a mizí do houští. Kurva, ten pták žije! Není to jen výmysl ochránců přírody. Dalo by se říci – životní zážitek. Nabažen tetřevem běžím stále po žluté.
Plán byl teď jasný. Na vlně euforie odbočit na modrou značku, pak na zelenou a do cíle dosprintovat. Tušíte, že to bylo jinak.
Příroda tady prostě nemá chybu, do toho tetřev, má nepozornost a průser visí na stromě. Když ta žlutá je tak cool a crazy. Že jsem totálně v řiti zjišťuji při pohledu na mapu v mobilu. Kretén je slabý odvar toho, co ze mne vypadlo. Do píči! Jsem asi tři kiláky mimo. Volám Máji, ta mě žene dál. Nebo spíše zpátky. Klušu do kopce, jen ta radost lehce ubyla a nohy jsou krapet v háji. Vzburcuju v sobě co se dá a plazím se k minulé odbočce. Z této strany rozcestník vidím již z dáli, takže pozor při seběhu – ostrá do prava. Poslední kopeček je za mnou a od Nového Brunstu mě čeká mírně klesání s turisty na elektro kolech až do cíle. Asfalt je peklo a když si z desítky uděláte 17ti kilometrový výběh, je to znát. Obzvláště pro mé zlenivělé hnáty.
Celý okruh byl však parádní, nenechejte ho ležet ladem, poctivou námahu vám příroda vynahradí.