Varování: Jestli nejste ztotožněni s podobnými slovy jako prdel nebo sračka, pak tyto a jim podobná slova při čtení vynechejte nebo dejte článek cenzurovat vámi pověřené osobě. Děkuji za pochopení. Vše, co se odehrálo bylo součástí závodu série Czech Ultra Trail Tour s poslední zastávkou v Beskydech.
Byla to pošetilost, přihlásit se na zimní závod v době, kdy nemám nic naběháno? Zcela jistě ano. A veliká. Kilometry jsem však hltal u běžeckých videí a tak mám teorii zmáknutou více než dokonale. Po delší pauze jsem se stal opět jakýmsi malým začátečníkem, jenž bojuje se svými chybami na trati a nebo se je snaží nějak eliminovat. Vzdálenost jako taková mi nikterak nelámala vaz, horší byl ale pohled do mapy kudy trasa závodu povede. No jestli nic nenapadne, rozuměj to bílé zmrzlé svinstvo, na kterém jsem si několikrát oddělal nohu a vyhodil koleno, pak asi zhebnu, neb běh po asfaltových cestách snáším s velkou nelibostí. Stále tak hledám odpověď proč jsem si bankovním převodem upsal duši ďáblu. Jednou z odpovědí by mohlo být jisté chlapské ego, rekognoskující zdravotní stav pacienta po operaci, kdy si řeklo, že když neuplynul ani rok od zásahu týmu MuDr. Macháčka, je třeba to tam poslat. A tak jsem to tam poslal, hned po startu. Nebo možná posral?
Ona se ta písmenková záměna docela hodí a těsně před Vánocemi nebyla vůbec vtipná, když jsme se kompletně všichni doma složili jako domeček z karet a lilo to z nás jako z potoka. Trénink ve formě pojídání chlebíčků, cukroví a bůhví čeho ještě byl značně nabourán. Štědrovečerní večeře však klapla alespoň z části. Jak to přišlo tak to odešlo, ale tělo nebylo schopno se z té šlamastiky ještě několik dní vymotat. Takovou nechuť k jídlu jsem ještě o Vánocích nezažil, dobrá dietka to byla. Závod klepal na dveře a ani jsem moc nemusel přemýšlet, jestli se z toho vyvlíknout. Po zkouknutí dalších běžeckých videí mě strach nadobro přešel, teda až do poslední noci, kdy jsem byl na rozpacích jako bych to dělal prvně.
Brzké čtvrteční ráno pár dní před koncem roku a mířím za podobnými, jak říkám slušně, magory. V Trojanovicích panuje poklidná až tichá atmosféra. Hlavním tématem rozhovorů se stávají hřeby a nesmeky. Osobně jsem to vyřešil před několika lety a mám pouze boty s hřeby, mající na udusaném a zledovatělém sněhu skvělou přídržnost. Prakticky je to asi úplně jedno, pokud nejste gramaři a běháte pouze po zasněžených stezkách a cestách. Což se po startu a dále na trati jevilo jako dost veliký problém pro mé zubožené pacičky, neb boty cvakačky nemá nikdo rád.
No byla asi osmá hodina ranní, nebo tak nějak. Přesně si to neuvědomuji, jelikož jsem byl mírně v transu. A vyrazili jsme. Říkám si jako obvykle: „Nepřepal to hned po startu, hezky na pohodu a pak se uvidí“. Jako na pohodu to celkem bylo, ale závod by musel být poloviční distance. Dupu nahoru směle kamsi k Radhošti a čekám na tu facku, která určitě a zcela znenadání přijde. Kecám s kámošem Tomíkem o tom jak mu to letos běželo, jak se ze mě stal voyer a sledovač akcí, o výletech na kolech a tak. Najednou mi Tomík mizí, protože jde dnes těžce na pohodu. Je přece v tréninku. Ty vole, evidentně jsem pěkně v prdeli. Navíc jsem dělal večer před taškařicí čachry machry se šňůrkami a teď zjišťuji, že jsem to těžce překombinoval. Jsou tak dlouhé, že bych si na nich mohl hodit mašli, kdybych chtěl.
Dobíhám na Pustevny a odtud směle do nekonečného obíhání kopců jakým je například Nořičí hora, kde jsem v životě nebyl. Chápeš to? Je to jako bych běžel po cyklostezce kolem Bečvy, ale z prudšího kopce. A hřeby cvakají ostošest a mé slzné kanálky roní první náznaky slz. A abychom z toho asfaltu tolik nefňukali jako bábovky, zařazují nám krátký, za to výživný úsek s krycím názvem adventure race. Ty vole, tady nejsi na Mácháči, ukaž, co v tobě je! Po krátkém zakufrování a následném nalezení šipky mi spadne brada až po koule. Jo, ten Mára se pozná. Zpestření to bylo ale zajímavé. Zajímavější než ty další kilometry po asfaltu na další občerstvovačku, při nichž jsme obíhali snad všechny možné Stolové. Tolik cyklostezek v jeden den jsem dlouho neproběhl. V Horní Čeladné na nás čeká první občerstvení a v nohách je něco přes dvacet kiláků.
A teď situace, která by vydala snad na jeden celý odstavec. Vidím pultík s jídlem. Všechno možné, salám, vánočka, rozinky a další. Co myslíte, že jsem udělal? Hezky jsem vše do sebe napral jako bych týden nejedl. Co se dělo pak vám ani nemusím popisovat. Všechna energie se vrhla na zpracování té hmoty a do kopce se mi chtělo až grcat. Fuj!
Tempo se zpomalilo, už nebylo kam spěchat. Užíval jsem si cvakání hřebů až do seběhu na Podolánky, jenž byl doslova nádherný. Z Podolánek jsme to drtili po zasněženém a uklouzaném asfaltu, někteří více, jiní méně, směr Kladnatá. A tady to vážení začíná býti zajímavé. Z Kladnaté na Hlavatou nebo naopak snad nikdo nechodí, nebo alespoň tomu tak bylo. Sněhu jako sraček a k němu mé skvělé rozhodnutí nevzít si hůlky. Pa rá da! Připadám si jako v písečných dunách, pořád se odněkud hrabu a zase někam sklouzávám. Z protisměru už potkávám první borce, mající náskok takových sedm kilásků. Ti to teda umí prát! Valím bulvy. Nějak se přece jen doštrachám na Hlavatou s vidinou další občerstvovačky, kde se stihni pokydat nabídnutým gelem nevalné barvy. Předbíhá mě první žena. Tipuji čtyřicet kilo i s postelí se stehny Geminidase Grinia. Ta holka nezná bolest! A najednou jsou tu další holky. No ty kráso, ty se dneska slušně řežou. Si mě namažou na chleba jako nutellu. A proto si běžím užít stejného úseku na Kladnatou a poté na Martiňák, jenž se nese v podobném duchu. Suchý sypký sníh nemajíce slitování před mými pařáty.
Co obzvláště miluji je úsek mezi Martiňákem a Pustevnami. Několikrát jsem si na něm vytrhal zbytky šedin z hlavy. V konečné fázi jsem byl ochoten nechat se skalpovat Krvavým Billem. Práci za něj však odvedla další dvě devčátka. Atak jako prase. Ohlížím se za sebe, vidím rychle kmitající se nohy a ruce. Rozebíhám se už asi po stošesté a chytají mě křeče zezadu do stehen. Dobíhá mě borka s výrazem Xeny, duší Pocahontas a nabízí mi magnézko. Díky ti! A je fuč. Další borka bojuje o třetí místo a ani se jí nedivím, že to nemá na háku jako někdo, že. Dneska budu opravdu rád za dokončení.
Na Pustevnách rozmrazuji ruce a kupuji kofolu pro vycuclý žaludek. Dělá se mi blaho, ale začínají se mi dělat u nosu rampouchy a valím z kopce dolů po krásném kluzišti, kde brusle byly výhodou. Dole, když už jsem si myslel, že do cíle to bude jen parádička z kopce po asfaltu, zjišťuji, že dlouhá trasa odbočuje kamsi do prdele, aby po hezkém seběhu mohla jít do ještě větší prdele. Ty vole, Trojanky na dostřel a furt se tam ne a ne dostat. Je to k pláči a proto volám Magdě, kdy se potřebuji uklidnit. Hlavně netrojči! V asi posledním asfaltovém stoupání nasazuji na hlavu světlomet a razím tunel do tmy. Po něm přichází nádherný trailový úsek, přesně takový, jaký by závodu slušel po celé trati. Je pln odrazek a červených šipek ztrácejících se ve čtvrteční noci. Z lesa se mi přeci jen podaří uniknout různým bludům a již z kopce a opět po asfaltu mažu do cíle.
Jsem tam! Něco přes šedesát kilásků za mnou a když se ohlédnu zpětně, mám velikou radost, že je hlavně noha přežila a funguje jak by asi fungovat měla. Na čas se tolik nedívám, ale těch devět hodin a něco stálo za to.
Díky mé Magdě, Samovi, rodině a všem, kteří se nemalou měrou podíleli na tom, abych se dostal zpátky mezi ultra magory!