Ultra Trail Vipava Valley: Slovenski pokol na 107 km

posted in: Blog | 1

Někde na třicátém šestém kilometru mě předbíhají postupně tři ženské, opírám se o strom a pokouším se zvracet. Za sebou mám jedno z nejvyšších stoupání v závodu a žaludek nechce spolupracovat. Ztrácím se v myšlenkách, na rodinu, na krajinu okolo sebe, na to, co mne vede podstupovat taková šílenství. Na to, co se za poslední rok stalo a jak jsem se od francouzských berlí dostal až tady. Jsem ale moc rád, i když mi zrovna není do zpěvu. Přesně tohle jsem chtěl – startovat opět na dlouhém závodu přesahujícím sto kilometrů. Zažít něco víc, něco co na krátké desítce nezažijete.

Ukazovákem a prostředníkem si dráždím hltan až mě překvapuje jeho struktura. K dávení bohužel nedochází. Při odpovědi na otázku od předbíhajícího závodníka: „Are you OK?“, vyšklebím ze sebe jen: „Yes, I´m fine, thanks.“ A lechtám vnitřní ústrojí nanovo. Dalších několik kilometrů se pokouším rozluštit záhadu mé nemohoucnosti. Mám chuť to zabalit, ale momentálně není kde a jdu dál. Když tu na to kápnu! Sundávám se sebe všechny hadry až na triko a dlouhé kalhoty, jenž vyhrnuji nad kolena. Během několika minut je krize ten tam a mohu se opět rozeběhnout.

K těmto a dalším zábavným zážitkům mě přivedl Jakub, s nímž se znám docela dlouho na to, abych pochopil, že Kuba to má s ultra běháním tak trochu jinak než většina. Obdivuji jeho píli, skromnost a entuziasmus, s nímž vypráví o svých příhodách na evropských ultra. Svým nadšením pro věc člověka naprosto dostane a zaryje do něj přesvědčení, že zrovna tohle chce běžet. Vnitřně jsem si z něj časem udělal mého ultra guru a hltám jeho příběhy, kdykoli se potkáme. A v lednu, při zcela náhodném setkání mě dostal opět. Prý nějaká stovka ve Slovinsku, pošle mi stránky a pak se možná rozhodnu. Noha se po operaci víc a více zlepšovala a hlava po čase řekla jasné ano. Navíc pojede i Jacek s kámošem Tymkem, jehož ještě neznám. Česko – polská ekipa se řítí na jih!

Závod startuje za ranního sobotního kuropění v posledním dubnovém víkendu ve Vipavské dolině nedaleko italských hranic. Celé údolí nabízí nepřeberné množství sportovních i kulturních zážitků a kdo má rád historii, přijde si rovněž na své. Oblast je navíc vyhlášená pěstováním zejména bílého vína, takže i vinaři si zde pochutnají. V pátek navečer dorazíme do centra závodu – Gradišče pri Vipavi se svým kempem a luxusními výhledy je velmi dobrou volbou organizátorů. Registrujeme se, a když se jedna z pořadatelek dozvídá od Jakuba, že před třemi týdny běžel stomílovku v Istrii, bere tablet a jde si s ním natočit rozhovor. Ultra hvězda, běhající sto sedmdesát kilometrů pod 24 hodin!

los typos stovkos
los typos stovkos

Ubytování máme v nedaleké obci Manže s výhledem na masiv Nanosu. Přes tisíc metrů stoupání v závěru závodu na 90. km bude pekelně bolet. Na pokojích probíhá menší rozprava o běhání a ultra obecně. Všichni toho máme za sebou docela dost, ale mezi Jakubem, Jackem a Tymkem si připadám trochu nepatřičně. Jsou to holt zkušení matadoři. Chystám vše na ráno, do batohu moc věcí neberu. Stačí povinná výbava, pití a nějaké tyčinky. Po trase můžeme využít dvou míst, kde si pošleme další věci.

Noc je krátká a v půl páté sedíme v autě mířícím k základní škole ve Vipavě odkud pojede bus do Ajdovščiny na start. Nálada je pohodová, všichni jsou usměvaví a milí. V autobuse mi pak vyskočí na mysli vzpomínky z předloňské Istrie – všude šutry, krásné lesy, architektura, rozhledy. To vše nás čeká i během dneška. Navíc příkrá stoupání hned na začátku a poté v závěru. Stehna a nejen ony dostanou napít.

V Ajdovščině máme čas a jelikož hodně fouká, jdeme do závětří v podloubí, z níž se vyklube druhá strana pekárny. Borec náz zve k sobě do tepla a nasáváme libou vůni čerstvého pečiva. Start je situován o trochu dále, do historického centra města, jakýsi kamenný amfiteátr, kde duní hudba již z dáli.  Všichni křepčí, tančí a rozhýbávají svá těla. Před šestou nastupují vojáci v dobové zbroji a dojetí z toho všeho by se ze mě dalo ždímat.

start - foto Ronald Tertoolen
start – foto Ronald Tertoolen

Deset, devet, osem, sedem, šest, pet, štiri, tri, dva, ena, START!!! Amfiteátrem vybíháme za mohutného povzbuzování k prvnímu prudšímu stoupání. Běží se mi krásně, zatím.

start - Ronald Tertoolen
start – Ronald Tertoolen

První střelci do kopce buší hlava nehlava, ale stále si opakuji chyby z minulých let, kdy jsem starty většinou přepálil, a do kopce valím opatrně i když svižně. Stoupání nabízí množství krásných výhledů do údolí a nechá mě zapomenout na bolest lýtek, mající snahu vyrvat se mi z těla. Nahoře silně fouká a jsem rád, že mám na sobě dlouhé gatě. Na občerstvovačce hltnu doušek vody a mažu kolem srázu nahoru a dolů k první větší občerstvovačce v Otlici.

kruťárna - foto Peter Butler
kruťárna – foto Peter Butler

Lidi zde fandí a jsou moc milí, podobně jako na turistických chodních . O závodu se tu ví a lidi to dávájí svým nadšením patřičně najevo. U nás mám opačný pocit, ale postupem doby se to lepší. Na kopcích v Beskydech zažívá běh a ultra běh opravdový boom, podobně jako za hranicemi, kde jsou v pořádání závodů však dále. Zobnu něco do úst, doplním vodu a v rychlosti proberu první hodiny s Kubou, jenž přiběhl chvíli přede mnou.

z prvního stoupání - foto organizators
stoupání – foto organizators
rubu na O2 Otlica - foto organizators
rubu na O2 Otlica – foto organizators

Dále se střídají terénní úseky s těmi asfaltovými – obzvláště v obcích – a běžím k nejvyššímu vrcholu celého závodu. Mali Golak se svou výškou 1495 m nad mořem nabízí luxusní výhledy. Vpravo vidím zasněžené slovinské Alpy, nalevo zase pohledy k italské straně a Jaderskému moři. Senzace! Sestup z kopce je pro mě náročný a na kombinaci kamení, kořenů a různých terénních nerovností zpomaluji. Nechci se zrakvit hned na začátku. Navíc mne začíná zlobit žaludek, nechtíce pochopit, že to co do něj dám, by běl taky zpracovat. Ve snaze zlepšit onu, na začátku zmíněnou situaci, do sebe na dalším občerstvení liji colu a věřím v zázraky.

výhledy Mali Golak - foto Peter Butler
výhledy Mali Golak – foto organizators
to se neomrzí - foto Peter Butler
to se neomrzí – foto organizators

Čas plyne všem stějně, ale připadá mi, že pro mě se zastavil. Břicho tvrdé, energie skomírá k bodu nula. Ocitám se v nádherných lesích a tak mají alespoň oči svou pastvu. Před třetí občerstvovačkou na Male Gore, kdesi na planině na 32. kilometru lehám do trávy a přemýšlím co dál. Zkončit? Zabalit? Do většího města je to ještě dvacet kiláků, nejsem ještě ani v polovině a už mi hlavou blýskají ostré rysy DNF. Den je však dlouhý a navíc se nemohu dovolat Kubovi, abych svou cestu zpečetil.

V Male Gore zas cosi zobu do hlavy, nalévám si colu a jdu na druhý nejvyšší kopec – Kucelj. Vítr na něm duje o sto šest a ani se nepokouším běžet. Dívám se jen na kmitající ladná lýtka ženštiny přede mnou. Seběh je kvalitní, ale jsem tak v prdeli, že si v něm musím sednout a opět zabádat nad svými problémy. Ano, prsty v krku to napraví a bude dobře! Nenapravily. Hledání příčin pokračuje dále. Je někdy dopoledne a přestože jsem v lese a slunce přímo na mě nesvítí, je mi teplo. Samozřejmě, že mi brzy dojde co se stalo. Rozebíhám se!

O 600 metrů níže, u kostela svaté Máří, se dávám do kupy lahodným pomerančem se solí a banánem. Přestože není ani zdaleka vše stoprocentní, běží se mi více než dobře. Kilometry seběhu ubíhají jako voda a oběvují se první vinohrady, kolem kterých poběžím dalších více než třicet kilometrů.

u kostela - foto Peter Butler
u kostela – foto Peter Butler
seběh od kostela - foto Peter Butler
seběh od kostela – foto Peter Butler

Zhruba v půli trasy, ve městěčku Batuje na mne čeká dropbag. Česky pytel s věcmi, jehož jsem si nechal poslat na občerstvovačku. V něm mám přichystanou ryze českou dobrotu. Nealko pivo do mě zahučí podobně jako hučí řeka Vipava z kopců do údolí. Slovinci jen zírají. České pivo je dobré pivo. Přezouvám ponožky, i když bych nemusel a upaluji na nejdelší sérii asfaltových úseků. Ty se střídají s prudkými pasážemi v nádherných a klidných lesích jen s minimem turistů. Ptáci zpívají, stromy šumí a výhledy jsou opravdu luxus. Užívám si tohle všechno všemi doušky a snažím se využít každé běhatelné cesty dokud to jen půjde. Člověk nikdy neví, kdy ho potká další krize. Asfaltu je tu ale i na mě opravdu mnoho. Ještě, že jsem na něj v tréninku nezanevřel a zařadil jej do svých běhů také. Hlava chce běžet a snad i závodit. Po delší pauze je to opravdová změna, protože dříve ne vždy nastávaly podobné chvíle. Tu a tam se chtělo, tu a tam zase ne, ale až letos se s novou a zdravou nohou více mění můj postoj k závodění. Přeci jsem nejel takovou cestu, abych to odkráčel i když mohu běžet.

vinohrady jsou všude - foto Peter Butler
vinohrady jsou všude a Mali Golak v pozadí – foto Peter Butler

Před šedesátým kilometrem se dostávám do Vrtovče, obce obklopené vinicemi. Místní děti zapisují startovní čísla a posílají mě k občerstvení. Při doplnění flašek si na chvíli sedám a láduji do sebe dobroty ze závodního menu. Trocha suchého salámu, trocha pomeranče, trocha ořechů. Po předchozích eskapádách se žaludkem si ze svých zásob nevezmu již vůbec nic. Občerstvovačky mi ve své široké nabídce, která je víceméně všude stejná, dostatečně vyhovují.

pohledy na masiv Nanos - foto Peter Butler
pohledy na masiv Nanos – foto Peter Butler

V této části trasy jsou občerstvovačky a kontroly umístěny blízko sebe a nehrozí tak, že by člověku došlo pití či jídlo. Na kontrolách je minimálně voda nebo magnézko, občerstvovačka je s plným servisem, občas i s teplým vývarem, palačinkami. Takže se stává, že pití nemusím doplňovat i více kilometrů než bych musel. Od desáté kontroly se jejich hustota ještě více zvýší a to na rozmezí 3 – 4 kilometrů. Na jedné si dávám nasycený roztok kávy a cukru. Borce, sypající mě cukr do kelímku, říkám jen: More, more zucker!“ Jen se směje.

Do paměti se mi vryla kontrola číslo 12. Bodří chlapíci mají v lese rozdělaný bivak, kouří se z ohně a evidentně vodka a pivo tečou proudem. Když borci uvidí, že mám na startovním čísle českou vlajku, řeknou mi, že když jsem Čech, vodu nedostanu. Myslí to však v legraci a přistupuji proto na jejich styl humoru. Když se zeptám, co mají místo vody, nabídnou mi pivo. Pár hltů z kelímku s povděkem přijímám a za zpěvu songu Jožin z bažin, sbíhám do Trebižani na krátkou asfaltovou vložku. Jde se několik kiláků v lese do prudkého kopce, nemajícího konce. V hlavě mám vymazáno a po delší době se mi v ní nemíchají myšlenky jedna přes druhou.

Nanos klepe na vrátka - foto Peter Butler
Nanos klepe na vrátka – foto Peter Butler

Díky počasí je čím se kochat a kilometry po asfaltu ubíhají tak nějak samy. Nepátrám po tom, proč tomu tak je, ale nechávám vše plynout a soustředím mentální síly k překonání masivu Nanosu, jenž majestátně vystupuje nad vipavské údolí. K němu to mám ale dvacet kilometrů s menšími, ale o to prudšími terénními traily.

Za obcí Podnanos na osmdesátém druhém kilometru ustupují vinice do pozadí a přichází kamenité pasáže rozdělené nádhernými běhatelnými traily. Volám domů jak se mi daří a Mája mi do hlavy vsune mód bušidó. Říkám jí, že už to není jako na startu, že sil rapidně ubylo, ale ona né. Za chvíli jsi nahoře a v cíli máš na půlnoc rezervu. No, uvidím.

kudy tudy? - foto Peter Butler
kudy tudy? – foto Peter Butler

Posilněn dobrým slovem i jídlem na občerstvovačce se vydávám bušit do kopce jak to jen půjde. S rukama vbok se mi jde do kopce lépe, neb bránice a břišní svaly společně s těmi mezižeberními jsou už unavené z neustálého vyrovnávání disbalancí. Nutím se dýchat do břicha, neboť hlavně při sebězích, kdy je břicho hodně napnuté, se mi nedaří do repertoáru zapojit hluboké dýchání. Což je velká nevýhoda. Čumím pod nohy, maximálně 2 až tři metry před sebe. Finální kopec je tu a k dalšímu dropbagu je to šest kilometrů. Na několik úseků využívá závod i asfaltové cesty vedoucí k chatě. Nutím se běžet a lidé ze sjíždějících aut troubí a zvedají palce nahoru, což mě neskutečně nakopává. Ty vole, vždyť běžíš po 80-ti kilácích do kopce! Pro mě nevídané. Ve výšce 805 metrů nad mořem je u chaty banda povzbuzujících lidí, pomáhající všem závodníkům bez rozdílu. Háži do sebe vývar, přebaluji věci a chystám se na nadcházející noc, neboť slunce barví nebe do ruda. Při odchodu mě přepadne třes celého těla, ten ale se zahřátím postupně upadá a je mi opět dobře. Poslední dva a půl kilometru stoupání je zcela bez lesa a vítr fouká co mu síly stačí. Zimní bura (burja) stále zní. Několikrát se musím zastavit a nabrat dechu do plic. Obloha začíná černat a před posledním švihem musím rozsvítit čelovku. Libuji si v plném světelném kuželu nového stroje, rozsvicující odrazky na hony daleko. V seběhu bude světlo parádní, protože mé oči bez brýlí nestíhají pořádně číst kamenitý terén. Bez hůlek je závod pěknou výzvou a teď bych jejich spolupráci zajisté využil, zbývá mi než jen opírat se o stehna a tlačit to do kopce i očima. Červená světla vysílačů blyští do dáli a najednou jsem u nich. Lidé na občerstvovačce jsou naprosto luxusní! Můžu si namazat nohy chladivým gelem, narvat se teplým čajem a dalšími dobrůtkami. Senzace, že jsem tady! Boží! Už jen 13 kilometrů seběhu a mohu stavit.

kdy tam asi dorazím? - foto Peter Butler
kdy tam asi dorazím? – foto Peter Butler

Předbíhám jednoho borce a najednou jsem opět sám. Kužel světla rozráží černotu sobotní noci a ukazuje mi cestu kudy dál. Stehna mám totálně na kaši a snažím se vytěsnit bolest z hlavy. Zjišťuji, že můžu běžet rychleji než mám nastaveno v hlavě a pouštím to z kopce dolů na poslední občerstvení u turistické chaty Abram, kde z dálky slyším šílenou diskotéku. Zprvu si myslím, že hudba patří k závodu, to se mi ale posléze vyvrátí. Snad nějaká oslava víkendu v přírodě. Dávám si poslední polévku a mezitím mě dobíhá onen borec z Nanosu, jenž se moc nezdržuje. V posledním sedmikilometrovém seběhu si dáváme sbíhající souboj našich stehen. Za pár minut vidím světlo před sebou a týpek je z hrubého kamení vydřený. Mám to podobně. Kdyby do mě někdo z boku kopl, hodím držku o kluzký vápenec. Rubu z kopce, pod sebou vidím světla a v posledních kilometrech si vlivem euforie a ztráty koncentrace třikrát zvrtnu kotník. Naštěstí je vše v pohodě.

Vidím cílový kemp a řvu radostí. Do tváře se mi vkrádají pocity štěstí a jakéhosi zadostiučinění, po tom, co jsem vloni zažil. Pod cílovým obloukem mě vítají pořadatelé a Kuba, který mi nadělil něco přes dvě hodiny. Dostávám finišerskou medaili na krk, se všemi se objímám. Musím si sednout a setřít z obličeje slzy. Na dálku jsem cítil velkou podporu všech. Rodiny, přátel a kamarádů. Jsou to nepopsatelné pocity, nedající se vyjádřit slovy. Ty se musí zažít!

Pokrok nezastavíš a tak jsem se pomalými krůčky dopracoval od mrzáka s berlemi až sem. Vše zlé je pro něco dobré a ze všeho kolem sebe se snažím vnímat pozitivně. Radost ze života je tím pravým pohonem pro náš život.

v cíli - foto Jakub Hájek
v cíli – foto Jakub Hájek

V závodu se mi až na pár věcí podařilo, co jsem chtěl. Jen ten čas mohl být o chlup lepší, ale při představě, že jsem chtěl závod zabalit v necelé polovině, zářím radostí. A koleno drží jako přibité, žádné píchnutí, pootočení, jednoduše paráda. Jen pravá achillovka trochu napuchla, ale nyní, pár dní po závodu je již vše jak má být. Noc, cesta na pokoj, další ráno a cesta domů by nejspíše vydaly na jeden další článek. Jen dodám: krajina luxus, lidé luxus a vínko taktéž. Vyrazte proto do Vipavy také a zažijte bezvadnou atmosféru velmi solidního závodu nemajícího se za co stydět.

Nohy dřevěné, tvrdé jako zkamenělé kůly, srdce a hlava v nebesích!

Díky Vám všem!

FINISHER
FINISHER

One Response

  1. Moc gratuluju Pavle, parádní zážitky 🙂

Leave a Reply