INOV-8 NEZMAR Ultra SkyMarathon®: Nevzdat se je výsadou rytířů!

posted in: Blog | 0

Sjezdovka. Už ani nevím kolikátá v pořadí. Hlavu mám vypnutou, ruce pevně svírají hůlky a sklon svahu nedovoluje našlapovat jinak než na špičky. „To je vražda“, řekl by někdo. Tupě hledím před sebe a nezbývá nic jiného než po drsném seběhu plného kamení, kořenů, bahna a vody vydupat další šílenost nahoru. „To mám za to, že neprovozuji sjezdové lyžování,“ pomyslím si, buším do kopce a lidi za mnou se jaksi ztrácí z dohledu…

 Podle wikipedie je nezmar v původním významu výraz pro nezdolného, nezničitelného, nezlomného tvora. Označuje se tak člověk pevný, houževnatý a vytrvalý. Plně to dokazuje, že se nacházíme v Gorolské oblasti, která je považována za jednu z nejsvéráznějších oblastí celého Česka a Nezmar Ultra SkyMarathon® tuto skutečnost ještě potvrdil, zlomil a zničil totiž mnoho lidí. Někteří z nás ale měli o něco více štěstí dostat se do cíle. 
První ročník závodu, který je zaštítěn Českou skyrunning asociací, situovali organizátoři v čele s Marcelem Žuškou do obce Bystřice nad Olší, jenž poskytovala všem účastníkům skvělé zázemí. Trasa byla vedena po okruhu kolem Jablunkovské brázdy, ohraničené hřebeny Slezských a Moravskoslezských Beskyd. Měli jsme si udělat menší výlet i kousek za hranice Polska a Slovenska. A řeknu vám:“Stálo to za to!“

S pojmem SkyMarathon® jsem se setkal pouze přes monitor a byl čas okusit něco podobného naživo. Pořád totiž ve mně hlodalo to anglické slovíčko „sky“. Vždyť do nebe se běhá jen v Alpách, Pyrenejích a jim podobných pohořích a mě se myšlenka udělat něco podobného i u nás velmi zalíbila. Podle mezinárodní skyrunning asociace by měla být ultra trať závodu tyto parametry: minimální délka 50 km, převýšení více než 2500 m + další parametry, které překračují SkyMarathon® o více jak 5%. A co je těch pět procent mě opravdu zajímá 🙂 Čeká nás proto 107 km (nakonec asi 110) s převýšením skoro 5800 metrů.

Před závodem jsem stihl něco potrénovat nad barákem. Hlavně kopce a těžký terén, čím více tím lépe. Ale jestli jsem přípravu nezanedbal, jsem se měl dozvědět během sobotní noci a dne. Motivace byla velká, vždyť poslední delší akcí byla Hostýnská osma někdy na začátku srpna a poté dovolování si po českých a slovenských kopcích. V úmyslu jsem měl dokončit a to do dvaceti čtyř hodin, avšak myslel jsem v čas daleko lepší. Nejlepší by bylo ještě za světla. Při ultramaratonech se toho může udát mnoho.

Ve ValMezu mě k sobě do auta přibírá Franta. Fajnový chlapík, se kterým se člověk nenudí. Povídáme si zážitky ze závodů a všelijaké příhody. Cesta nenápadně ubíhá až do Příbora, kde nabíráme Petru. Povídání nekončí a pokračujeme směr Třinec a Bystřice. V obci startu a cíle se ve tmě chvilku motáme, však jsme si dopodrobna nastudovali mapku, že. Nakonec se nám podaří najít základnu, kde už probíhá registrace. „Zatím nás je tu po skrovnu,“ utrousím mezi zuby. Nečekal jsem, že tolik lidí nakonec nepřijede. Předpověď počasí asi udělala své a plahočit se někde v kopcích v tom hnusu není pro některé to pravé ořechové. Po seznámení s organizačním týmem a podíváním se na hezké video z PERUN SkyMarathonu® se jdeme uvelebit a nachystat do místní tělocvičny. Čas ubíhá rychle a než stihnu nachystat na sebe všechny „životně důležité“ propriety, blíží se desátá večer. Za půlhodiny má být rozprava o trati a proto mířím zpátky do centra závodu, kde startovní pole o něco zhoustlo a přibylo spousty kamarádů. Vystartuje nás 53 odvážných.

Maky na plátně velmi podrobně popisuje jednotlivé úseky trasy a hledím do mapky, kterou jsme dostali, kde se v popisu zrovna nacházíme. Bude legrace, zapamatovat si vše. Informací je neskutečně mnoho a jen zírám, kolik nám toho o trati řekne. Jako, že tam si dejte pozor na to a za pár kilometrů zase na něco jiného. Říká nám i o stylu značení, šipkách, fáborcích a že je jich v terénu opravdu hodně a že zabloudit může jen slepec. Ve všem měl pravdu, jen kdyby na hřebenu nebyla viditelnost na dva metry. I tak, po závodě, musím uznat, že značení nemělo žádnou chybu a taky klidně můžu sdělit, že bylo asi nejlepší za všechny závody, kde se mé nohy postavily na start.

Výklad trvá skoro do půl dvanácté a všichni dolaďují poslední drobnosti. Chybí mi jen upevnit číslo a může se jít na věc, na chvíli bych si zdříml

Nikomu se nechce jít pod startovní oblouk a proto nás všichni vybízí ať se ještě kousek posuneme. Nestává se mi, že bych startoval z předních pozic. V mém nitru nastává klid, sumíruji všechny okolnosti a duševně se připravuji k odpočtu. Blíží se neúprosně a chci už být na trati, pustit vše z hlavy a řešit jen trať, značení, jídlo a své niterní pocity. Z uší mi nejde vymazat Honzův odkaz ke skladbě Promentory. Přidává se ale další hudba a video do pořadí, které jsem si motivačně pouštěl doma v obýváku.

 10, 9, 8,….4, 3, 2, 1…START! Lidi hulákají jak Scott Jurek při startu Western States 100 a dav se rychle rozebíhá. Míříme uličkami kolem potoka nahoru k hlavní cestě, kde nás organizátoři odklání směrem k Prašivé, kterou obíháme po lesních svážnicích, kde je hodně bahýnka. Ostatně bahno a voda jsou všudypřítomnými jevy, které se navzájem doplňují. Čelo závodu se mi někde před Ostrým ztrácí a na chvíli si běžím osamocen až do příchodu k rozcestníku s červenou značkou. V husté mlze se mi podaří ztratit směr, značku ale ne a až po několika minutách si uvědomuji, že jsem špatně odbočil. Moje chyba a tuto noc nebude jediná. Za Ostrým se v mlze ztrácíme z kopce dolů, do Polska. Po lesních cestách se běží skvěle a proto se mi opět podaří minout černou značku k Malé Čantoryji, která v prudkém kopci nejeví náznaky méněcennosti. Je stejně výživná jako její větší sestra. A abychom neměli cestu po hřebeni nudnou, připravili pro nás skvělé odbočky do Polska. Tyto odbočky spočívaly v těžkých sebězích, někdy snad kolmo na vrstevnice, a následném vracení se po sjezdovce, která byla nejblíže po ruce. Sranda jak cyp! A tak tedy za Malou Čantorií klesáme, abychom si mohli ověřit flexibilitu kotníků, lýtek a stehen. Někdy musím jisté nedostatky spodní poloviny těla vyrovnávat polovinou horní. Občas dostanu do ksichtu mokrou větví, abych se probudil z jisté letargie. Tyto úseky se mi vyloženě líbí, seběhy sice nejsou kvůli svitu čelovky a mlze tak rychlé jak bych je mohl dávat, alespoň se nezničím hned na začátku.
Cesta po hřebeni je orientačně méně náročná, ale musím si dávat pozor abych si na kamenech nerozbil hubu. Mám asi tu smůlu, že na tomto hřebeni jsem byl vždy v noci, ve dne a za hezkého počasí tu musí být nádherně. Ne, že by teď nebylo. Počasí je pro mě jako stvořené, žádné horko. Jen jsem to asi přehnal s předzávodním přelitím organismu a co chvíli musím do křoví. Hodně to zdržuje. Před Velkou Čantoryjí si dáváme opět luxusní seběh na polskou stranu a hned za ním následuje sotva znatelná cestička do lesa. Mám radost, že jsem si vzal Magdiny hůlky, protože bez nich bych tu byl na směsici bahna s kamením v háji. Sjezdovka pod Čantorií na 21. kilometru je opět bezvadná a asi i o něco delší než předchozí kousek. Našlapuji na špičky a hledím jen kousek před sebe, protože jinak bych si zalomil krční páteř. Sjezdovka, ale brzy skončí a zanedlouho míjím rozhlednu na vrcholu. Kdyby tu nebyla cedule, ani bych si jí nevšiml. Všiml jsem si ale dvojice ultra borců, kteří jsou oblečeni ještě méně než já a je mi z nich zima. Musím dál z kopce, abych mohl z Beskydského sedla opět seběhnout do Polska, kde na 28. kilometru čeká občerstvení. Občertvovačky jsou dobře zásobeny a jím, na co má mozek chuť. Vždycky jsou takovým příjemným zpestřením celého závodu, kdy si může člověk pokecat ještě s někým jiným než s dalšími ultramagory. Další občerstvení je až za dvacet kilometrů, takže se zdržím o pár minutek navíc.


Nahoru dupu co mi síly stačí a při pohledu zpátky vidím pod sebou světla nějakého městečka. Za dalších osm kilometrů mě čeká další sjezdovka a proto se musím dostat po hřebeni od Velkého Šošova až k Velkému Stožku (na tomto hřebeni je všechno nějak Větší), kde mi fáborky ukazují cestu zase do Polska. „Další noc se  mi o sousedech bude i zdát,“ pomyslím si. Na zelené značce lehce zmatkuji a chtěl bych se od razící kontroly vrátit zpátky, neuvědomil jsem si, že nám Maky v záplavě informací řekl, že kontrola není až na konci seběhu, ale v jeho spodní části. Mám štěstí, že tu nejsem sám a Tomáš rychle nachází značení pod kontrolou. Míříme ještě o nějaký kus dolů a pak po lesní svážnici opět ke sjezdovce. Nestíhám ani počítat kolikátá v pořadí, nasadím si své tempo, kopce já rád, a opět odcházím svítícím čelovkám pode mnou. Ve vrchní části začíná svítat a ještě nějakou dobu řeším dilema – svítit či nesvítit.  Unavené oči za šera hledají nejschůdnější cestu…Před vrcholkem Kiczory si užívám nádherného seběhu kolem kopce až na 39. kilometr. Tabulka na stromě hlásí, že nastoupané metry jsou na hodnotě 3007 m. Brutus. Beru do ruky telefon a chystám se volat Magdě, když tu zafunguje naše vzájemná telepatie a na displej blikne zpráva od ní. Prý mám rubat co to jde dál a nevzdávat se, což je i mottem závodu. Na nějaké vzdávání nemám ani pomyšlení, cítím se skvěle a mažu dál. Při výstupu na vrcholek Kyčery mi do hlavy vstupuje scénka z filmu Na samotě u lesa.

Voda je dnes opravdu všudypřítomná a ve sbíhání mi přináší další dilema. Bundu ale nakonec na sebe navlékám až v Mostech u Jablunkova, kde mrznu jak herinek. Tam je teď ještě daleko. Z trasy závodu ukrajuji další kilometry seběhem jak jinak než do Polska k hraničnímu přechodu v Bukovci. Tam si dávám slušný nášup do žaludku a jen koutkem oka nahlédnu do galerie Jerzyho Kukuczky. Od státní hranice se vracíme kousek nazpět a z cesty uhneme do lesa. Než stihnu do něj zalézt, uvědomuji si, že jsem nechal hůlky u jídla a musím se pro ně vracet nazpátek. Z úst mi vyletí hezká slovíčka na můj účet. U nejvýchodnějšího bodu České republiky teče potůček a stezka vede kolem něj. Celou dobu přemýšlím na tím, kde narazím na nějaký mostek či lávku. Lávka nikde a značení na druhém břehu. Srabácky si zouvám mokré boty, abych je neměl ještě mokřejší a lezu do ledové vody. Připadám si jako v jesenických lázních. Užívám si zdolání dalšího hraničního mezníku a pokračuji přes Komorovský Grúň a Girovou do Mostů u Jablunkova. Po hřebeni se běží docela samo, ale nohy pociťují, že mají něco za sebou. Dobíhám jednoho borce a držíme se spolu dalších 20 kilometrů. Cesta tak ubíhá rychleji než bych šel sám. Nedaleko páté občerstvovačky čeká pod sjezdovkou Michal Popieluch, aby mohl zdokumentovat naše snažení na trati. Fotky, jak můžete sami posoudit, má skvělé.

Na lávce přes potok ještě stihnu zabruslit a málem tak skončím pod ním. V zázemí chaty nás vítají pořadatelé s vynikající polévkou a dalšími pochutinami. Vyptávají se na zážitky, dojmy z trasy a podobně. Na záběrech vypadají mé oči docela unaveně, začala mi být taky zima a musel jsem se přiobléct. V batohu jsem toho moc neměl, chytře jsem si před startem vydělal jednu větrovku a zbyla mi tedy jen jedna vrstva navíc. Budu se muset pořádně zahřát při výstupu k chatě Skalka.

Těžší polovinu mám za sebou a při pohledu do mapy už jen něco kolem padesáti kilometrů, pár stoupání a dvě sjezdovky. Brnkačka. Tuto část trasy poznávám daleko více, jelikož jsme tu měli několikanásobnou možnost závodit. Stoupání na Skalku se mi moc líbí, zahřívám se do provozní teploty, z nebe stále něco padá a nasazuji autopilota. Vzpomínám si na dojmy z předchozích závodů na Slovensku. Mód Bušidó nabývá velkých rozměrů. Stoupání se zdá býti náročným, ale je prokládáno běžeckými úseky, které se prostě běžet musí. Díky tomu jsem na Skalce relativně brzy. I když pojem „relativně brzy“ může býti v této fázi závodu pro někoho zavádějící. Od Skalky valím opět z kopce skoro až do Dolní Lomné na 65. kilometr. Tohle mě fakt baví. Ale co mě za chvíli bavit přestane, je lesní kamenitá cesta obepínající Malou Skalku. Zažívám pocit nekonečna a přichází stav zřejmé nasranosti, který musím v podřepu vyhodit kousek od cesty. Žaludek se po výletu do lesa dává zase dohromady a můžu pokračovat pod sjezdovku Severka, která mi bere hodně psychických sil. Za ní mám jedinou krizi celého dne a zbavuje mě jí jen zimní cesta kolem Velkého Polomu, kde v nádherných lesích odháním špatné myšlenky.

Za Velkým Polomem sleduji známou cestu k Horní Lomné, na které jsem zažil už mnoho. Ovšem sjezdovku na Přelač jsem ještě nevyzkoušel. Nastal čas to změnit. Ještě, že je Maky tolik vnímavý a nenutí nás běhat tolik po asfaltkách. Sjezdovku jsem si dal jako malý zákusek, který jsem slupl na jedno sousto. K jídlu na 78. kilometru jsem se dostal opět zajímavými úseky, které má Marcel s přáteli evidentně dobře nastudované. Na chvíli si dáchnu, doplním pití ve vaku, doplním živiny do těla a mažu ke stoupáku na Lačnov. Visím na hůlkách co to je jde a pečlivě vybírám stupy abych si zbytečně nezrakvil kotníky. Od rozcestí Lačnov se trasa napojuje k chatě Slavíč. Část úseku nehrotím, nohy totiž nejsou z nejčerstvějšího masa. Za Slavíčem přichází velmi zábavný úsek plný bahnitých cest a popadaných kmenů. Libuji si v přelézání a  převalení přes bučiny. Zezadu slyším něčí dech a když se otočím, vidím trojici běžců mířících přímo ke mně. Zírám jak Karkulka na vlka a nechápu, kde se v nich berou ty síly. Hlavně v první ženě, která skáče přes stromy jako Xena bojovnice a mizí nám všem v dáli. Spatřím ji na moment pod chatou na Kamenitém, kde se rozebíhá jako by právě vyběhla na odpolední jogging. Má můj velký respekt a obdiv. Při výstupu k chatě a dále pak na vrchol Kozubové mi zní v uších hudba z filmu o Antonovi a myslím na Magdu doma, na blízké, přátele a kamarády.

Sentiment musí jít ale rychle stranou. Musím se soustředit na jeden z posledních delších seběhů k občerstvovačce na 96. kilometru. Stehna při každém kroku tvrdnou a když mě předbíhá  Zuzka, málem si ukroutím hlavu na tím, jak jí to skvěle běží. Připadám si jako v soutěži „Po stopách Xapatanu„, kde jisté divoženky naháněly statné muže ve snaze sebrat jim jejich pouzdro ze zad. Při konzumaci jídla se dávám dohromady s ultrašílencem Jirkou, který má letos podle povídání hodně za sebou. Je prima potkávat a seznamovat se s podobnými lidmi. Spolu to vybušíme k chatě pod Ostrým, od které nás poslední klesání zavede až do cíle. Někde pod chatou nás dobíhá třetí žena v pořadí, teď zírám jako prase na šrot a kousek od Velké Kykulky nás ještě jako malinu louskne Tomáš. Smekám chlape! Po žluté to je ještě pořádný kus a z dřívějška si vybavuji poslední úsek před Hrádkem, který přímo vybízí ke skoku z mostu. Přímá a nekončící cesta dává vědět, kdo je tady pánem a nezbývá než se obrnit trpělivostí a dlouhý asfaltový úsek nějak překrosit. V X-talonech 212 to není zrovna žůžo, ale nač si stěžovat, když mě boty podržely celou cestu. Mezi Hrádkem a Bystřicí nám zbývá proběhnout mezi chalupami, kousek pod hlavní cestou a pak kolem potoka tam, kde jsme minutu po půlnoci začali. Rozebíháme se do cíle a pocity z dokončení jsou nepopsatelné a jsme oba rádi, že dnešek máme jaksi za sebou a navzájem si gratulujeme k 16. místu celkově a k času 18 hodin a 13 minut. V cíli panuje skvělá nálada, jsme tu chvíli po vyhlášení kratší kategorie a lidí tu je spousty, navíc spousty kamarádů. Vyptávají se na zážitky, pocity a vše kolem. Dojmů mám mraky a v záplavě euforie nevím, kde začít…Shodou okolností tu potkávám kamaráda, který zrovna míří domů a tak se ho možná drze zeptám, zda by mě taky svezl. Kývne, že jo a díky němu si můžu užívat sobotního večera v teple domova.

Byl to náročný den a na závěr by nezaškodilo nějaké hodnocení. Celý závod byl podle mého gusta. A to od počasí, vedení trati, značení. V noci jsem občas zabloudil vlivem husté mlhy, ale to se dalo čekat a k dispozici byla i mapa, takže žádný problém. Za světla s orientací nebyl problém absolutně žádný, jen docela lituji toho, kdo bude sundávat značení. Bylo nasázeno hodně hustě 🙂 K občerstvením nemám taky žádnou výhradu, všeho dost a s rozličným sortimentem si musel přijít na chuť opravdu každý. A jestli příště půjdu znovu? To se ještě uvidí, každopádně ULTRA SKYMARATHON® zanechal ve mně hlubokou stopu.
Tímo bych chtěl poděkovat všem, kteří mi byli oporou a na dálku či na trati povzbuzovali a hnali mě do cíle.

Leave a Reply