Je sobota 25. ledna ráno a přesouváme se k hotelu Sepetná v Ostravici. Přijíždíme v předstihu, abychom mohli nechat auto u transformátoru a v klidu si najít místo k odpočinku, resp. takové malé zázemí. Rozbalujeme věci, potkáváme spousty známých a čas rychle ubíhá. Už aby to bylo! Nějak před jedenáctou mizíme k železničnímu přejezdu, kde bude start celého podniku. Program je v plném proudu, vyslechneme ještě varování před mrazem, omrzlinami, podchlazením a vším co souvisí s dlouhodobým pobytem v beskydském mrazáku a můžeme vyrazit. Magda nám bere zateplovací svršky a jde kousek dál něco nafotit. Všichni si přejeme hodně štěstí, jen abychom to ve zdraví přežili a odnesli si co nejméně negativních zážitků.
Jednička:
Snažím se nepřepálit tempo, abych nedopadl jako posledně po druhém kole, kdy jsem myslel, že bude můj konec. Volím tedy klasickou kombinaci běhu a chůze do kopce, která je pro mě asi nejefektivnější. Ono to stejně bude za chvíli jedno, jelikož se kousek před rozcestím Butořanka cesta stáčí doleva a před sebou mám takovou krásnou a velmi příjemnou zkratku okořeněnou spadlými stromy a zpříjemněnou dvěma cestami, kde se dalo odpočinout. Zkratka měla tvar podobný polovině paraboly, která se neustále utahuje. Kopec si nejednou utahoval i ze mě. Nejprudší úsek celého stoupání na vrchol Lysé hory končí kousek nad Lukšincem, cesta odtud je stále do kopce, ale po předchozím stoupání mi připadá jako bych šel po rovině. Terén ve stoupání je však mnohem lepší než vloni, od kamenů se dá hezky odrážet a na cestě pod Malchorem se můžu v klidu rozeběhnout. Stoupání pod Malchorem je velmi příjemné a zpestřené asi dvěma ledovými plochami, které jdou v pohodě obejít. Mezi Malchorem a Lysou začíná pořádně foukat, mlha se valí od východu, vnímám jen nejbližší lidi přede mnou. Je to takové klasické utrpení na závěr celého stoupání a i když mi sjezdovka moc času nezabere, jsem nahoře zmrzlý jak herinek. Nahoře se vůbec nezdržuju a valím do prvního seběhu dnešního dne. Ten je velmi kamenitý a tak se snažím nerozbít si hubu a hopsám si ze strany na stranu. Sestup je pro mě rozdělen na těžší a lehčí pasáže, kde si mohu od těch těžších úseků psychicky odpočinout a nemuset se soustředit na to, co mám pod nohama. Od Albínova náměstí to mám do konce prvního okruhu relativně kousek. Čeká mě jen další z příjemných zkratek, tentokrát v opačném směru. Mířím si to mezi stromy, kloužu po kořenech dolů až mě stezka vyplivne uprostřed sjezdovky, po které valím na zasněženou asfaltku k depu. Tam se pořádně napájím kombinací jonťáku a čaje, jelikož mi už na startu zamrzlo pití a rozhodl jsem se pro strategii okruhů bez vody a dohnat pitný deficit na občerstvovačce. Na malou chvíli se ještě zastavuji v gastrozóně pro něco k zakousnutí, hážu do sebe co mi přijde pod ruku, zatím jen sladké.
Dvojka:
Od hotelu mířím po schodech do dalšího okruhu. Pomalu si zvykám zase na tu příšernou zimu, vždyť na občerstvení bylo o dobrých dvacet stupňů tepleji. Nějakou dobu mi trvá rozehřátí prstů na rukou, obzvlášť trpí palce a ukazováčky. Zajímavé zjištění. Do kopce volím už jen rychlou chůzi a soustředím se na to abych nevyblil vypitou vodu, dehydratace tu není moc žádoucí. Ve zkratce se mi daří zlehka přeskákat popadané stromy a už se můžu těšit jen na mírné stoupáky a drtivou severní sjezdovku. Daří se mi předbíhat spousty lidí, někteří zase předbíhají mě. Prostě klasika, při které nemá ani cenu přemýšlet nad tím jak si člověk stojí v pořadí. Tohle je boj sama se sebou, s přírodou a jejími nástrahami. Někdy zvítězí hlava, někdy tělo a někdy se vše sejde v jeden okamžik, v jednom místě. Takže tu je ta prokletá sjezdovka, která sice není dlouhá, ba ani prudká, ale ten vítr a nemožnost se někam schovat za stromy z ní dělá bílé a mrznoucí peklo. Zorné pole se mi námrazou krapet zúžilo a ani se kolem sebe moc neotáčím, jen povzbuzuju kamarády na trati, které zrovna potkám. Na vrcholu se potkávám s kameramanem Sašou, bavíme se o omrzlinách a straší mě, že mi bělá oblast kolem nosu. To není dobré znamení. Navíc cítím jakýsi chlad v zádech, kterému bohužel nevěnuju moc pozornosti. Seběh je opět pohoda, skákání mezi kameny mě baví a držku jsem si naštěstí nerozbil. Po druhém kole mám v plánu zastávku v gastru, pořádně se nadlábnu, napiju a povalím do třetího kola. V teple hotelu si rozbalím věci kolem sebe na lavici, donesu si jídlo, pití a potkávám se s kamarádem Michalem. Bavíme se o náročnosti celé akce a tak různě. Přisedá si ke mně, ale na lavici je ode mě strašně mokro, ale do řiti z čeho? Po pár minutách zjišťuju, že mi celé dvě kola teče vak s pitím někde v oblasti zad. Nejsem schopen určit, co se přesně stalo, ale vak musí jít z batohu pryč, už tedy alespoň vím, proč mi byla zima na záda a v oblasti stehen. Paráda. Jdu na sebe hodit polartecovou vestu, z batohu tečou litry vody z námrazy na něm. Jsem štěstím bez sebe. Je největší zima za posledních šedesát let a zrovna dnes se mi muselo stát tohle. Nemá cenu láteřit nad nastalou situací a raději vyrážím nyní už opravdu bez vody, do trojky.
Trojka:
Opět rozmrazuju celé tělo až po několika minutách svižné chůze. Prsty mrznou o něco méně. Zdá se mi, že počet lidí na okruhu o něco málo prořídl a ani není tolik turistů na kopci jako v předchozích letech. Docela je chápu, taky bych si rád sedl někde ke kamnům s přáteli a kecal o životě. Člověk by si měl ale za mlada nějaké zážitky a zkušenosti vytvořit, aby z nich mohl čerpat v dalších letech a tehdy, kdy třeba nebude moct. Při čtení různých článků totiž získávám velkou inspiraci k novým věcem a možná o něco málo jiný pohled na svět a život kolem sebe. Lidi se totiž v mnoha případech zabývají věcmi zcela nepodstatnými a při těchto závodech a akcích mi tento balast jaksi vyšumí a zůstanou jen věci pro mě důležité, jako domov, rodina, přátelé a kamarádi. Vše ostatní z této konzumní společnosti vymizí. Třetí kolo jde jako po másle a dostávám se do euforického opojení z fyzického a mentálního pocitu. Letos jsou z kopce minimální výhledy a tak jen tupě jdu a těším se na to, co přijde. Proti větru si přes pusu natahuju vždy šátek, abych nedýchal ten ledový vzduch přímo. Hodně krát se mi ale stane, že se mi nějak zašmodrchá a dostane přímo do pusy. S tím jak mám břicho plné vody a někdy i jídla, mě přepadá tzv. blicí stav. Nevím jak bych to popsal, ještě jsem se s tím nesetkal. Prostě stav, kdy dýcháte skoro svoje maximum v mínus třiceti a dáte si něco do pusy. Blivno. Okruh se stává o něco více uklouzanějším, a to oběma směry. Hlava je opět o něco více zaměstnaná. Nahoře jsem ještě za světla a chtěl bych to za něj i doběhnout dolů. U Lukšince si ale čelovku musím z batohu vyhrabat, v lese je už tma a rozbít si ústa nehodlám. Hodně často se při sebězích zaposlouchávám do rytmického šustění kapuce až se mi ten rytmus nějak vryje pod kůži a držím se jej i když už nožky trochu cítím. V depu mě čeká velké překvapení v podobě Máji, která mezitím sešla z kopce, kde mě vehementně povzbuzovala, a Toma. Jsem z nich nadšením bez sebe a mám dobrou náladu. Musím jít ale doplnit tekutiny, pak jen splknem, Tom má velkou prdel z toho jak vypadám – je ze mně cítit asi veliká zima. Jdu do čtverky.
Čtverka:
Oblažen Magdinou pusou, Tomovými hláškami a všeobecně jejich přítomností mířím do další rundy. Z bundy už mám hotový krunýř, asi z toho jak mi po ní tekla voda z vaku. Kapuce je namrzlá ze všech stran a z čísla, které mi visí na prdeli mám desku. Co kdybych se chtěl někde povozit, mám ji teď jako ochranu. Pohledy na trasu se zúžily pouze na světelný kužel čelovky. Ve zkratce už tak zlehka popadané stromy nepřekračuju, ale vše je v normě. Se západem slunce ubylo jak závodníku tak turistů na trati, někteří turisté si však krátí sestup přímo v nejprudších pasážích a musím jim uhýbat. Vypadají docela navátě, hodně neuvážené v tuto dobu zdá se mi. V hlavě se mi rodí různé myšlenky. Před startem jsem chtěl jít do cca osmi okruhů, teď jsem v polovině a chleba se ještě ani nezačal lámat. Bude to dlouhá noc. Na Lysé mám rád místa, kde moc nefouká a je relativně menší zima, psychický nátlak na tělo je tam daleko menší. Na sjezdovce je to však pravý opak, mlha a vítr stále pění svou ódu na radost. Každý to vidíme jinak. Sestup je už o něco složitější, stezky se trochu vybruslily neustálým pochodováním závodníků i přihlížejících. Rád bych se někde vyblil, to plné břicho vody mi nedělá moc dobře, naštěstí to jsou jen chvilkové stavy. Magda mě už vyhlíží v depu a dodává mi spousty pozitivní energie. Musím se jít opět napojit a taky se převléct, ve zmrzlých hadrech nechci riskovat zánět močáku nebo ledvin. Mája mi se vším pomáhá, hledá mi věci, a mezitím mi maže hubu proti omrzlinám, které v rychlosti na sebe naházím. Mezitím přichází Honza, taky docela zmrzlý. Po převlečení si dám ještě dlabanec v gastru. Jsem úchyl na jídlo a obzvlášť při závodech. Takže se hezky nacpu, abych to pak mohl málem vydávit. Klasika.
Pětka:
Páté kolo se mi nějak slévá dohromady. Padlé stromy jsou pořád na stejném místě, uklouzané úseky ještě více uklouzanější. Lidí potkávám čím dám tím méně. Z doslechu vím, že spousty lidí už toto martyrium podstupovat nechce a raději to zabalili. Nahoře mám pocit, že se podmínky poněkud zlepšují, alespoň co se týká větru. Dolů už cítím stehna a začínám být v jistých úsecích docela nejistý, tím se mi mírně prodlouží čas sestupu. To nejhorší však ještě čeká…Dole opět dojím litry vody, protože bez vody to prostě nejde. Mája se na mě usmívá. Oba začínáme věřit, že by mohlo padnout osm či devět okruhů.
Šestka:
Je podobná jako pětka s tím rozdílem, že jsem se hezky začal potit pod membránovýma hadrama a cítím se jako bych se pochcal. Navíc mi vítr přitiskne mokrou vrstvu na kůži a to chladí. Musím se před sedmičkou každopádně převlíknout, jinak bude zle. Neustále se mi zasouvá jedna hůlka, se kterou jsem nikdy neměl problém. Jestli je to tím počasím nevím, každopádně nad tím přemýšlím asi 2/3 okruhu. Dolů to jde ztuha, hlavně v technických kamenitých pasážích, kde si musím dávat velký pozor. Zdraví, ruce a nohy mám jen jedny. Za okruh musím opět několikrát na malou, asi důsledek přepití. V depu se opět napájím, jonťák s čajem si mixuju jak nějaké kokteily. Holky mají ze mě asi srandu. Mája mi opět pomáhá s převlékáním a s rozvazováním bot, prsty na rukách mám už hodně zkřehlé. Jdu se podívat do gastrozóny, co tam nového pro nás připravili a dlabu těstoviny, kafe, džus a taky něco sladkého.
Sedmička:
V depu jsem si dal toho asi víc než bylo zdrávo a kombinace vody a přejezení ve mně vyvolává blicí stavy. Mám chuť se vrátit zpátky a nějak to pořešit. Navíc se mi chce na velkou, ale říkám si, že bych to mohl vydržet, že to je jen otázka mysli. Počáteční úsek jdu opravdu zvolna a snažím se zastavit případné zvracení, což se mi daří a v úseku pod Malchorem se mohu i rozeběhnout. Sjezdovka se už netváří tak tragicky a na pocit ji zvládám celkem rychle. Dolům je to ale mnohem horší. V půlce seběhu se mi chce už ale opravdu na velkou a (nejen) kvůli tomu už moc neběžím. Před Albínovým náměstím na mě přijdou mdloby a gatě musí dolů. Chtě nechtě. A tak v mínus patnácti řeším daleko krizovější scénář než honění času. Navíc poslední dvě kola už nemůžu moc mluvit, zánět průdušek je na dohled. Kdyby mě někdo viděl, asi by přemýšlel co za monstrum se krčí v křoví, občas problikne baterkou pod nohy a zjišťuje čím by si utřel prdel. Naštěstí jsou tu větvičky s dvou centimetrovou námrazou, že. Do depa dobíhám něco přes hodinu od dosažení vrcholu Lysé hory a jsem zbitý jak pes. Musím do tepla, neboť vlivem pauzy na trase mi nějak zmrzly prsty a nemůžu je zahřát. Kašlu jak tuberák a nemůžu moc mluvit. Za necelou hodinu po mně přichází Honza, bavíme se o závodě a všem možném. Vypadá to, že už pokračovat nebude. Nakonec to po hodině v depu a po zhodnocení mého zdravotního stavu, co se týká dýchacího ústrojí, balím.
I když jsem si předsevzal osm kol, i když jsem to měl rozeběhnuto na devět, někdy se prostě mysl a tělo spojí v jedno a řeknou:“Neblbni“. A tak jsem poslechl a ani toho nijak nelituju…
Chtěl bych hlavně poděkovat Magdě, která byla celou dobu při mně a taky všem, co mi na dálku posílali pozitivní energii. Bez vás všech to prostě nejde.
ADIDAS 24 HODIN NA LYSÉ HOŘE 2014 – OFICIÁLNÍ VÝSLEDKOVÁ LISTINA
| NÁZEV TÝMU LOKACE |
JMÉNO | PŘÍJMENÍ | KATEGORIE | VĚK | SLOŽENÍ | TÝM | KONTROLA LH | KONTROLA SEPETNÁ | POČET OKRUHŮ |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Chilli Maniacs/Carpathian runner Zašová |
Pavel | Škabraha | jednotlivec | 21 až 30 | muži | 20 | 26.01. 03:18:44 | 26.01. 04:22:50 | 7x |
MEZIČASY NA KONTROLÁCH HS (HOTEL SEPETNÁ) A LH (LYSÁ HORA)
| STANOVIŠTĚ | ČAS | DIFF | KOLO | ČAS KOLA |
|---|---|---|---|---|
| HS | 25.01.2014 10:58:00 | start | ||
| LH | 25.01.2014 12:13:03 | 01:15:03 | ||
| HS | 25.01.2014 12:46:47 | 00:33:44 | 1. | 01:48:47 |
| LH | 25.01.2014 14:01:53 | 01:15:06 | ||
| HS | 25.01.2014 14:38:41 | 00:36:48 | 2. | 01:51:54 |
| LH | 25.01.2014 16:39:08 | 02:00:27 | ||
| HS | 25.01.2014 17:20:25 | 00:41:17 | 3. | 02:41:44 |
| LH | 25.01.2014 18:43:45 | 01:23:20 | ||
| HS | 25.01.2014 19:24:39 | 00:40:54 | 4. | 02:04:14 |
| LH | 25.01.2014 21:42:21 | 02:17:42 | ||
| HS | 25.01.2014 22:26:19 | 00:43:58 | 5. | 03:01:40 |
| LH | 26.01.2014 00:01:24 | 01:35:05 | ||
| HS | 26.01.2014 00:49:08 | 00:47:44 | 6. | 02:22:49 |
| LH | 26.01.2014 03:18:44 | 02:29:36 | ||
| HS | 26.01.2014 04:22:50 | 01:04:06 | 7. | 03:33:42 |