Kysucká stovka 2014: 118km nahoru, dolů, nahoru, dolů…mnohokrát za sebou

posted in: Blog | 0
Kysuckou stovku mám v hledáčku již od jejího prvopočátku a až do letošního roku jsem asi nebyl nijak zvlášť naladěn a tak jsem svůj start na této akci neustále odkládal. Letos tomu bylo ale jinak. Možná k mému rozhodnutí startovat přispěl i fakt, že se se sněhem a závějemi na trati možná vůbec nepotkám.

Po nějaké webové komunikaci se domlouvám s Kubou na dopravě vlakem, osud a štěstí tomu chtělo napomoct a tak jsme nakonec postupně nasedali do auta dalšího šílence, Martina. Cesta ubíhala v poklidném tempu, jen asi stopař nechápal kam jedem a co tam jdeme dělat. Nějak po osmé nacházíme sportovní halu v Kysuckém Novém Mestě (zkr. KNM). Spousta lidí už dorazila a mezi nimi shledávám i hodně známých a tak se dávám do řeči. Čas rychle ubíhá, dáváme se tedy do kupy, studujeme itinerář trasy a pro jistotu balím do báglu kromě džípíes i mapu papírovou (kterou nakonec ani nevytáhnu). Mám ještě jedno velké dilema a to ohledně nějakých věcí na převlečení. Vzít či nevzít? To je oč tu běží. Nakonec vytahuju igelitku s náhradním trikem a ponožkama ven, co nebude na zádech, nebudu potřebovat. Po příjemném organizátorském přivítání a focení jsme se celá banda vydali přes město na začátek obce Radoľa, kde celá sadomasochistická, kulturní a krajinná ultra akce vypukne. Před startem se dívám kolem mě a vidím další známou tvář a tak se ještě blíže seznamuji s Jirkou a říkáme si své předzávodní dojmy.
Kontrolní body

 

Je pátek, 7. března, 22:00 a celý osmdesáti členný had se dává do pohybu, během kterého se jeho tělo natáhne od hlavy až k ocasu přes celé Kysucké Beskydy. Říkám si své klasické heslo o nějakém nepřepáleném začátku, které však krátce na to bere za své. Běžíme do kopce ke kapličce mezi Vreteně přes dědinku Snežnica až se v Zástranie dostáváme na červenou značku. Tempo je na mě více než solidní, obzvlášť když máme před sebou více než kilo. Tady se rýsuje pro dalších skoro 70 kiláků duo s Kubou, aniž bychom to nějak plánovali. Jde se dobře, v kopečcích přejdem do svižné chůze, ale jakmile je to jen trochu běhatelné, nasadí Kuba tempo a valíme. Občas ho někdy i předběhnu, střídáme se v tempu. Čelo startovního hada je však už v nedohlednu. Kecáme o všem možném, díváme se do údolí a taky na hvězdy a měsíc. Ti slibují, že bude krásně nejen v noci. Přes různé louky, remízky a lesíky se dostáváme do sedla nad Melišovcami, kde opouštíme červenou značku a čeká nás seběh do osady Kubaščíkovci. Kontrola zrovna přijíždí autem na místo určení, letos je to zjevně o dost rychlejší než vloni a tak se lehce nestíhá. Dávám si kombinaci koly s vodou, energie bude potřeba, protože je před námi obávaná Ľadonhora. Nejšílenější kopec za celou trasu. Obíháme ho po zelené, kde je brutální bahno, k chatě a pak následuje tzv. zlatý kilometr. Vrstevnice jsou tu tak nahusto, že nejdou zakreslit ani pořádně do mapy. Abych se podíval, kam bude směřovat, musím hlavu zaklonit až na zátylek a někdy ani to nestačí. Od sedla po kopcem se to jen mírně vlní, asi sto výškových metrů, a jsme nahoře. Škoda, že je noc a vidíme jen světýlka v dědinkách. Výhled odsud musí být impozantní. Seběh je v podobném duchu jako zlatý kilometr, prostě šílenost. Někteří to rubou hlava nehlava, ale jsem raději opatrnější a volím taktiku na jistotu. Jelikož jsme tu udělali jakýsi okruh, míříme znovu na občerstvení, tentokrát si dávám sádelnatý chleba, do vaku doplňuji kolu s vodou, mezitím mi chlapi odbíhají a jdu chvilku sám. Zelená značka nás provádí různými zákoutími až na Žihlavý Grúň a odtud k rozcestí nad Matuškou, kde se znovu napojujeme na červenou značku. Zdejší chodníky mi připomínají ty naše na druhé straně hranice, běží se po hřebeni, na obě strany výhledy a pomalu začíná svítat. Nabíjí mě to novou energií a chutí k pohybu vpřed. Kuba je neskutečný a díky němu jsem schopný běžet i tam, kde bych se na běh s největší pravděpodobností vykašlal. A navíc máme Malou Fatru a její hřeben jako na dlani. Před vesnicí Klubina sbíháme z hřebene k sedlu Rovne a pak po žluté značce až do středu dědinky. Seběh je zrádný, samé bahno a přemýšlím, jestli mám nechat čelovku v rozsvíceném stavu. V Klubině nás odchytává na cestě další „živá“ kontrola, která nějak nestíhá. Chlapi jsou však velmi milí a nabízí nám pagáčky, kolu, vodu a čaj. Prostě super. Navádí nás dál na cyklostezku, neměli bychom ji minout. Bohužel jsem se dívali asi někam jinam a běžíme kus po cestě. Po nějakém tom kilometru vidím vinoucí se cyklotrať za menší loukou, mažeme raději tam. Mezi auty se cítím nesvůj. Čeká nás teď několikakilometrový běh po tvrdém podkladu, prohodíme jen pár slov a soustředíme se na svoje kroky. Ve Staré Bystrici nacházíme odbočku k rozhledně na Bobovci, která je opět na šíleném stoupáku, prudký úsek je ale rychle za námi a my se můžeme kochat nádhernou architekturou stavby, mlha je ještě docela nahoře. Od rozhledny jdeme stejnou cestou a chvíli hledáme další postup k zelené značce. Jdeme kolem orloje, fakt ho tam mají!, a cesta nás vyvádí opět do kopce, tentokrát na nejvyšší bod celého podniku – Veľkou Raču (1236 m n.m.) Slunko začíná pražit do zad a proto sundávám ze sebe bundu a rukavice. Jde se dobře a klasicky střídáme běh s chůzí a kecáme a kocháme se okolím, je totiž opravdu na co se dívat. V dálce vidím i „naši“ Lysou horu. Poprvé ji spatřuji takto z jiné strany. Nejraději bych si sedl a jen se díval na tu krásu přírody okolo. Čas ale letí a pokud to chceme stihnout za světla, musím si máknout. Kuba je snad stroj nebo co a někdy si musím kroutit hlavou, má můj obdiv. Poprvé v životě se ocitám na Veľké Rači a doufám, že to není naposledy. Hodně fouká a moc se tu ani nezdržujeme. U stanice horské služby nás informují, že jsme nějak kolem 10 – 13 místa. Cože? Nechápu! Od HS mažeme dolů, ale nějakým nedopatřením se ocitáme jinde než bychom měli být. Chytám nějakou divnou bolest do levého stehna a musím zpomalit a na Dedovke si musím na chvilku sednout, máme za sebou něco přes sedmdesát kilásků. Kuba objednává pivko, vytahuju oříšky a další borec sušenky. Bašta jak cyp. Do Oščadnice je to jen kousek, možná čtyři kilometry, ale po asfaltu. A mé nohy trpí, rozseděn se nemůžu vůbec rozejít a nějak pajdám, chlapi mi zmizí v dáli. Po pár stech metrech se však dávám do rychlejšího pohybu a dokonce i běžím. V Oščadnici mě chlapi počkají a jdeme na další kontrolu. Tady se mi začínají informace o trase nějak zkreslovat a zapomínám na to, že musíme opět do solidního stoupáku a jak jinak než po sjezdovce. Libuji si, že není sníh. Od Kalinova vrchu běžíme v podstatě jen z kopce, noha dostává ale solidní pecky a když vidím, že docela zpomaluju, musím si vydechnout a sednout si do pohnojeného pole. Kuba na mě čeká, ale mávám na něj ať běží dál. Přece si  mnou nenechá zkazit velmi slušný čas. Chvilku si zanadávám, udělám si co je třeba a po tom, co se podívám do navigace, si říkám, že nejsem tak na sračky, že bych to neměl dojít. Vždyť už jsem tak blízko, ještě čtyřicet kiláků a budu v cíli. Strašně moc věcí se mi honí v hlavě a myslím na blízké. Pokračuju až k vlakové zastávce a potom opět nějakou lesní svážnicí nahoru. Vřele doporučuji si udělat exkurzi do místních lesů, abyste pak zjistili, že zdejší lesníci dovedou udělat z lesních cest neskutečnou paseku. To jsem ani u nás neviděl. No nic, před sebou mám Čadcu a klikatící seběh k ní. V dálce je vidět velká část trasy v čele s Veľkou Račou. Lidi ve městě se na mně nechápavě dívají, co si asi říkají? Vcelku v pohodě nacházím místní gymnázium s kontrolou. Cosi baštím a dívám se do dálky, kde jsem dnes všude byl. Kuba je prý přede mnou asi sedm minut. Opět nechápu, kde se v mém těle vzalo tolik psychické energie. Tady už o nějaké to fyzično moc nejde, hlava má přednost a ta s tělem dokáže mnohdy zajímavé věci. Čeká mě už „jen“ hodně vlnitý a členitý hřeben s nádhernými výhledy. Přes různé osady se dostávám na Chotárny kopec a pak k rozhledně na Marťákově kopci. Čeští stavitelé unifikovaných dřevěných rozhleden by měli přijet do Kysuc na exkurzi, aby viděli jak by se mělo stavět s citem pro detail. Neříkám, že všechny rozhledny musí vypadat právě takto, ale je to fantazie, vidět krásnou architekturu. Přes Petránky a Vrchrieku, kde se nachází jedna z hřebenových soch, valím do osady Mičekovci a prudkým sestupem na hlavní cestu v Nesluši. Ta je doslova nekonečná a taky v hrozném stavu. Vždycky mě zajímá jak se kde žije a ani tady to není výjimkou a dívám se po okolních domech. Po několika kilometrech se ptám na základní školu a paní mi říká, že ještě asi pět set metrů a jsem tam. Uf, oddychl jsem si. Chlapi jsou na občerstvovačce v dobré náladě a chvilku se zde zdržím. Předbíhají mě dva ultra drsoni. Při jednom z posledních stoupání – na Majtánky je ještě spatřím, ale vidíme se až v KNM. U kaple v Majtánkách si lepím předposlední kontrolu, teď už jen se vyškrábat na kopec Tábor. Je odtud krásný rozhled na město. Poslední kontrola je za mnou a volá mi Kuba, že už je v cíli. Borec. Chtěl jsem to seběhnout bez čelovky, ale při sestupu jsem ji raději rozsvítil. Nerad bych se zrakvil kousek před cílem. Čumím na město pod sebou, hledám značku a k tomu se mi v hlavě misí emoce a myšlenky. Na panelovce pod lesem zhasínám světlo a ženu do města, do sportovní haly, kde to v pátek v noci všechno začalo. Kuba už stojí u dveří a gratuluje, dostává se mi gratulací i od skvělých organizátorů a dalších. Byl to těžký, ale neskutečně krásný závod v prostředí, které vybízí k relaxaci a k různým aktivitám. Je tu krásně, na tých Kysucách 🙂 Nakonec jsem K100 absolvoval za 20 hodin a 40 minut na celkovém 15. místě.

 

Velký díky patří organizátorům, zvládli jste to bravurně a skládám obdiv, pak chci také poděkovat Jakubovi, který mě neskutečně táhl jak fyzicky tak psychicky a pak chci poděkovat za podporu všem doma.

Leave a Reply