10. etapa Lysacupu: Šance

posted in: Blog | 0
Je už dva týdny po této etapě, ale k nějakému sepsání pocitů se vlivem různých svátků, oslav, tréninků a nechuti psát dostávám až nyní.

Na start k hrázi přehrady Šance mě v neděli doprovodila moje drahá polovička, dorazili jsme s mírným předstihem, abychom ještě stihli nějak slušně odstavit auto. U hráze, za jarního počasí, proběhl sraz s kamarády, kde jsme probrali vše důležité a mohlo se jít na start. Teda nejprve rozběhat, což se mi tradičně moc nechtělo. Ostatně se mi nechtělo ani na dnešní etapu, jelikož jsem se necítil moc zdravě. Při rozeběhnutí to ale najednou nějak všechno spadlo a začal jsem tušit, že by to mohlo jít. Cíl mám vždy jednoduchý. A to být do hodiny nahoře, prostě čím dříve tím lépe.
Pár chvil před desátou hodinou jsme se všichni startující seřadili na příjezdové cestě k hrázi, bohužel jsem to nějak nevychytal a byl jsem až hodně vzadu. Alespoň bude koho předbíhat. V chumlu lidí potkávám známé tváře a z ničeho nic se dáváme do pohybu. Musím si máknout, abych se někde nezašpuntoval. A tak to obíhám po vnější straně, málem až po příkopu. Tempo je opět svižné a za pár minut jsme v prvním stoupáku. Střídám chůzi s během a tahám se spár borcema, někteří z nich mi nakonec utečou. Ještě před Čuplem se dav dělí na malé elementy po pár lidech. Vypadá to, že se hlídáme navzájem. Na vrstevnicové cestě kolem Čuplu začínám cítit nohy, mám přece jen raději prudké úseky, než tyto, které stoupají jen mírně. Na rozcestí „pod Čuplem“ se dozvídám, že jsem na 83. místě, což mě docela překvapí ( v dobrém). V prudkém kopci pod Kobylankou mě doslova předbíhá nějaký padesátiletý Anglán. Čumím jak ovce na pastvu a chtě nechtě se zavěšuji za něj a dorážíme na pár borců s hůlkama. Na LC to zkouším vždy bez hůlek, ať si to tělo pořádně užije. Nahoru jdu celkem v poklidu, stále si říkám, že konec je ještě daleko a proto podvědomě šetřím nohy i srdce. Jsem rád, že Kobylanku mám za sebou a teď už na sněhu a ledu vstříc vrcholu. Pomalu se vymotávám z lesa a začínám potkávat první v pořadí, kteří míří nejspíše k autům a domů. Nahoře docela fouká a je mlha a najednou se objevuji na asfaltce, od které je to k mohyle opravdu kousek. Ve čtyřech lidech si ještě stihneme lehce zazávodit, ale vidím, že dostat se před Collena Malcolma bude pro mě nemožné. V posledním kopečku mě ještě žvejkne Jirka Piechowicz, ale to už moc nevnímám a přemýšlím hlavně o tom, kolik je hodin. Vytahuji mobil a vidím, že je před jedenáctou. Takže do hodiny mi to vyšlo. A až doma zjišťuji, že jsem to měl za 55:32 a 86. místo k tomu. Na chlup stejné pořadí jako při noční etapě z Ostravice.
Etapu jsem si jak nahoru tak dolů moc užil a už se těším na další, snad mi to někdy zase vyjde 🙂

Leave a Reply