Po všeradické cestě docházíme až do samotných Všeradic na 62. km za 11:38, kde leží pivovar s restaurací. Málem tam uléhám také. Polévka s chlebem je výtečná a proto ji ještě zapíjím místním pivkem a českým rumem. Kvalitka. Není nad to dát si trochu do nosu, tělo se dá ihned dohromady a zapomene na všechno to střádání. Z Všeradic se přes Vysokou skálu a Vinařice dokopeme až do oblasti Koněpruských jeskyní. Občas vysvitne slunko, lehce zafouká vetříček a pak se zase vše změní ve větrný porod. Míjíme spousty lomů, šachet a vyhlídkových míst a kdyby nebyla taková kosa, lehl bych si i na zem a chvíli se kochal. Moc krásná oblast. Vzpomínám si taky na větrný výhled ze Zlatého koně, kde se nám nechtělo moc zdržovat, ač jsme cítili opak. Na co taky budu vzpomínat hodně dlouho byl sestup nebo spíš skluz z Aksamitovy brány. Taková krátká, ale prudká libůstka. Stačí malá nepozornost a člověk jede po prdeli asi až dolů. Nedaleko Havlíčkova mlýna scházíme z turistické žluté, abychom se mohli po trnité turistické vložce s balíky slámy dostat na značku zelenou a přímo na vrstevnice to krosit na Koukolovu horu. Tady jsme se pohybovali na cca 75. km a jak se ukázalo, přišla zde dosud největší psychická krize. Ta byla naštěstí včas zažehnána a mohli jsme pokračovat dál do Popovic, nekonečné části Králova Dvora. Psi řvali za ploty a lidi čuměli odkud se berem. Celý úsek až do Králova Dvora byl fákt douhý, vynahradila to jen vyhlídková cesta za kostelem, po které jsme zamířili na čipovou kontrolu. Jsme tu! 80 km za sebou (za 16:43) a ve sportovní restauraci zjišťujeme bolístky, měníme mokré ponožky, jíme bezva vývar a měníme mapy v mapníku. Mimo jiné – mapy jsme skoro ani nepotřebovali, jelikož mistr Olaf a jeho tým trasu náramně vyznačili šipkami a reflexními páskami. S tak dokonalým značením jsem se ještě nesetkal.
Jelikož je touha dokončit tento podnik velká, vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Při cestě na Děd (493 m n.m.) se kocháme novodobou záhořanskou architekturou, něco stojí za vidění, a Olafovy šipky nás zavedou až k rozhledně na kopci, nahoru ale nelezeme. Moc se nám nechce a vstup je jen na vlastní nebezpečí. Odškrtáváme 14. kontrolu. Beroun je co by kamenem dohodil, ale my se stáčíme dál od něj až do údolí Brdatka. Od něj pak strmě do kopce a pak krásným klikatým seběhem do centra. U nějaké křižovatky mě tak napadá, že bychom si mohli dát něco dobrého, co třeba větrník. Kdesi odbíjí pátá odpolední a znenadání je před námi cukrárna, bohužel má otevřeno do pěti. To nám náladu nekazí a razíme si to dovnitř. Paní je milá a ochotná a i když už mají chvíli zavřeno nechá nás sníst luxusní řez uvnitř. To, co by mi jinak trvalo sníst asi půlhodinu, mám v sobě za 5 minut a mažeme na náměstí. Tady potkáváme čirou náhodou jednoho z organizátorů a dáváme se do řeči. Z Berouna vyrážíme po červené značce, bohužel si až po delší době uvědomíme, že jdeme špatným směrem. No nic, otočka a jsme zpátky na náměstí a napodruhé cestu trefujeme, asi nějaké omámení cukrem z těch zákusků. Dostáváme se nad Beroun, k dubu na Herinkách a odtud z kopce do Svatého Jana pod Skalou. Je sice tma, ale krásně. Rádi si odpočineme od hluku města. Magda mi popisuje jak tady byli kdysi dávno s kamarády. Od kláštera vede cesta strmě vzhůru až na samotný vrcholek s křížem a kontrolou č. 16. Procházíme přes Propadlé vody, Boubovou až k Bubovickým vodopádům. Cesta se nám zdá nekonečná a spací krize se prohlubuje. Občas se mi ozve kotník, moc jsem si utáhl botu a to byla chyba. Magda má podobné problémy. Letos jsme se byli na začátku léta shodou okolností podívat do těchto míst, která jsme procházeli v opačném směru a ve dne. Dnes, ač nebylo ještě tak pozdě, byla hluboká noc a proto jsem si dával více pozor. Nerad bych se máchal ve studené vodě. Od Kubrychovy boudy se stezka mírně zvedá až k Dubu sedmi bratří. Ke Karlštejnu je to již jen kousek a těšíme se na otevřenou hospodu s čipovou kontrolou. Máme za sebou 105 km (24 hodin). Cpeme do sebe výbornou zelňačku s chlebem, kterou ještě zapíjím tradičně čajem s rumem. Snad mi to pomůže od problémů se spaním. Od Karlštejna mi začíná cesta mírně splývat, vnímám jen zavřené oči, neustále se opírám o hůlky a chce se mi strašně spát. Ani nevím jak kousek před Mořinkou ztrácíme značku a jsme kdesi v poli. Borci před námi taky zakufrovali a jdou asi přes něj, to se nám moc nechce. Naštěstí vytahuju z batohu GPS s trasou a je nám hned jasné kudy dál. Mořinku ani moc nevnímám a jdu si svým tempem. Někde bych si i lehl, Magda se dívá po krmelcích. Aby těch památek za víkend nebylo málo, musíme ještě ke zbytkům hradu Karlík. Spánková krize je v takovém stádiu, že bych dal skoro cokoliv za možnost si někam lehnout, hlavně do tepla. Napadá nás „spásná“ myšlenka a to, že si sedneme ke stromu a na chvilku zaboříme hlavy do klínů. Za chvíli je nám však zima a tak musíme dále. Nahoře razíme kontrolu, řekl bych sedmnáctou. Lehkou obcházkou přes Vonoklasy se dostáváme na hlavní cestu mezi Dobřichovicemi a Černošicemi. Jsem marný, musím si na chvíli dřepnout a zavřít oči. Tušil jsem, že druhá noc bude drsná, ale až takhle? Míjí nás policejní auto a přibržďuje. Tak rádi bychom se nechali odvézt na policejní služebnu a tam přečkali do rána. Bohužel. Probíháme nějakým klikatícím se úsekem, který nás vyhodí na cyklostezce poblíž řeky. Zprvu si myslím, že je to Vltava, ale ona to byla Berounka. Na pomezí mezi Dolními a Horními Mokropsy sedáme do autobusové zastávky a mapujeme situaci. Je asi neděle 1:30 ráno, nikde nikdo a před námi asi nejtěžších 25 km z celé trasy. Prostě na to serem! Ale jsme spokojení s tím co je a co bude je ještě ve hvězdách. Loučíme se se spoluchodkyní, se kterou jsme byli už od Karlštejna a hledám v GPS nějaké vlakové nádraží. Míříme tedy k němu, určitě tam bude nějaká knajpa, do které zalezeme a přečkáme dobu do prvního ranního vlaku. Pro jistotu si na sebe oblékám další vrstvy hader. Jdeme mezi baráky, podél trati a mě se dostavují zajímavé halucinace, hry světla a stínu. Všechno je jinak do té doby než k tomu dotyčnému bodu přijdu. Magda mě nechápe co jí chci. Vidím lidi čekající na vlak, vidím neexistující vchody do nádražní budovy, vidím jiný počet kolejí, vidím snad jiné nádraží…? Mozek si vše idealizuje a tělu to je jedno. Magda zjišťuje první vlak a potom hledáme nějakou knajpu. A hle, je tu! Nejprve se mi dovnitř moc nechce, ale nebylo na vybranou a tak jsme zapadli kdesi do ponurého nonstopu kdesi na předměstí Prahy ve dvě v noci. Bylo fajn sledovat ty napůl opilé lidi, cítil jsem se podobně. Střídavě usínáme u rozpitého čaje, hlava se mi někdy zvrtne dozadu, někdy se málem praštím hlavou o stůl. Před pátou přijíždí vlak a po zjištění, že jede jen do Prahy na chvíli usínáme. Ten samý scénář se objevuje i v metru a autobusu, kde se mi podaří málem zaspat zastávku a nebýt Magdy jsme kdoví kde. Stojíme před zastávkou „Labe“ a jsem tak marný, že nevím co se děje a kam bychom měli jít. jen najít ten zatracený podchod, nejsem schopen. Mozek a tělo si žijí své vlastní životy. Kousek před základkou se však dávám nějak do kupy a v cca šest hodin ráno v neděli dorážíme zpět.
Poté jen spánek, sprcha a zábavná cesta vlakem domů (a zase spánek), kde jsme si stihli ještě něco zazpívat…:-D
Chtěl bych tímto za nás oba poděkovat celému organizačnímu týmu za bezvadnou akci vychytanou do posledního detailu. Bylo parádní vidět lidi na zmrzlých občerstvovačkách s úsměvy na tvářích, krásnou přírodu a její scenérie, a taky vidět sám sebe tak trochu jinak – zevnitř. Díky vám všem, odvedli jste neskutečný kus práce.
P.S. Málem bych zapomněl na skvělou tajnou občerstvovačku na 47. kilometru. Byla tam teda pěkná kosa a holky to měly hodně drsné. Díky jim!
Stránky závodu: http://dalkovepochody.cz/ps.htm
Výsledky: http://2013.tonerman.cz/k00.html