V průběhu roku se dozvídám, že letošní ročník 5BV zavítá konečně i na druhou stranu Beskyd, a to do Rožnova p. Radhoštěm. Jásám, bohužel ale na přelom září a října naplánovanou jinou akci a tak pomalu upouštím od myšlenky postavit se na start. Během roku se seznamuji s Martinem, který má zájem se mnou závod absolvovat. Trochu se zdráhám, i když je po B7 cítit euforie z dokončení. Příroda a osud mi však dávají najevo, že potřebuji zvolnit a nakonec se situace vyvine poněkud jinak.
Už vím, že letos se na start nepostavím, avšak chci být u toho. Kdo by nechtěl, když se bude spousta kamarádů prohánět po kopcích kousek od domova. Navrhuji Magdě, že bych kontaktoval organizátory s nabídkou dobrovolnictví, nejlépe na některé z kontrol. S Jindřiškou a následně Petrem domlouváme vše potřebné ohledně organizace a v pátek večer míříme na základnu, máme to opravdu kousek.
Na základně ve sportovní hale kousek od kempu se seznamujeme s milými lidmi ve žlutých tričkách a povídáme si zážitky a zkušenosti. Trička, pro lepší orientaci, dostáváme taky. Čekáme na Petra, který nám má osvětlit vše ohledně kontrolního bodu a hlavně říci na jaký vrchol půjdeme. V ústraní dostáváme složku, lékárničku a pokyny. Řešíme ještě menší detaily a s překvapením taháme ven žluté karty s názvem třetího vrcholu, kde budeme mít pro nadcházející den svoje stanoviště. „Nádhera“, říkám si. Přesně takový typ kopce jsme si přáli. V obálce je i bílá karta s názvem dalšího vrcholu, tím byl Velký Javorník, který je moc hezký.
Do startu ve 22 hodin je ještě spousty času, vítáme účastníky, potkáváme fůru kamarádů. Vždyť právě proto jsme tu chtěli být, setkání s podobnými „blázny“ mě nabíjí a i když jsme letos „na druhé straně“, užívám si vše jako bych měl startovat.
Chvíli před startem jdeme před halu sledovat následující dění. Ozývá se odpočítávání, lidi hledají obálky a my fandíme prvním vyběhnuvším. Zanedlouho je po všem, hala se vyprázdnila a každý zažívá svůj příběh a svoji cestu.
Na svou cestu se chystáme i my. Míříme na Pustevny a chvíli před příjezdem na ně sleduji hromadící se kapky na čelním skle. „Asi přeháňka“, pomyslím si. Než vytáhneme batohy a obujeme pohorky, stihne nás z oblohy pěkný slejvák. No nic, kontrola se bez nás neudělá a za debatění o dění závodu jdeme na Čertův mlýn. Kopec je to výživný, ale za chvíli jsme nahoře. Pro jistotu podle GPS nacházíme místo určení, stavíme stan a instalujeme tabulky. Do spacáků uleháme kolem půlnoci, venku lije, všude vlhko a ve stanu lehce mokro. Nemůžu usnout, míra odpovědnosti mě přemáhá a přemýšlím o kamarádech na trati. Pro jistotu natahuji budík na půl pátou. Za dvacet minut po něm mi volá Petr, že první tým míří ze druhé kontroly k nám. Víme jen, že je to zhruba 26 kilometrů a dedukujeme čas prvních.
Před sedmou definitivně vstáváme, proběhne ranní čaj a něco k snědku. Mája chystá archy pro zápis příchozích. Vše je snad OK. S postupujícím časem ve mě stoupá nervozita. Stále nikdo nejde a tak se hrabu pro něco ve stanu. Když tu Magda začne volat. Jedničky jsou tady! Ženu za ní a jsem nadšením bez sebe koho vidím. Zbynďa s Tomem neskutečně rubou do kopce a když vidí známé tváře, ještě zrychlí. Píšeme jim do karty 8:25 a posíláme je na Velký Javorník.
Odteď se nám vlévá krev do žil a s každou příchozí dvojicí fandíme, tleskáme a ženeme je kupředu. 18 minut za jedničkama jsou Michal s Filipem. Dávají se hezky do těla a mají v plánu dostihnout první dvojici, nakonec ale marně. V lese nastává ranní ticho a s Magdou si sdělujeme pocity. Je moc prima vidět kamarády na prvních dvou místech. Za nimi však vzniká asi 40 minutová pauza, noc byla asi krutá a každý volil nejspíš jiný postup. V 9:21 se k nám dostávají DVA CYPI, borci jak cyp a po sdělení na jakém jsou místě, je hezky překvapíme. Mezery mezi týmy jsou zhruba do dvaceti minut. Lituju, že jsem si nevzal foťák, mohly to být prima momentky. Postupně přichází další a další týmy a my tipujeme kdo bude tím dalším. Dopoledne přichází asi většina ze strany Horní Čeladné a podle příchozích odhadujeme, že letos bude odpadlíku asi hodně. Všichni vypráví v rychlosti své zážitky, někteří mají problém si uvědomit, že už jsou na Čertově mlýně a asi by na něj pokračovali někudy jinudy. Bavíme se. Vidět některé týmy na kaši mi připomíná mou poslední akci, kdy jsem přemítal o tom, co si asi kontrola na stanovišti myslí o mém stavu. Potkáváme se i s kamarádem Tomášem z Team sportu. Před startem jsem jim věštil pořadí do patnáctky, moc jsem se nespletl, jsou ještě o něco lepší. Některým týmům dochází voda a mají v plánu navštívit nějakou chatu na Pustevnách. Polévka je určitě zahřeje a povzbudí do dalších 40ti kilásků. V 10:47 přichází první smíšený tým, SK Fighter Inside, se ztrátou na první asi 2:20. Musím před Klárou smeknout. Chvíli se zdrží a zanedlouho opět mastí dál, tentokrát z kopce. Pomalu se blíží poledne a jestli to takhle půjde dál, dorazí na trojku hodně málo týmů. To se naštěstí změní a mezi druhou a pátou hodinou odpolední se objevuje největší masa.
Stane se, že se během několika minut zjeví vetší skupinka, která postupně zmizí, pak jde slyšet jen šum přírody, který je vystřídán potleskem a povzbuzením dalším. Někteří vypadají hodně unaveně, lékárna je však za celý den téměř nevyužita. Ještě, že tak. Setkáváme se se spousty známými, facebookovými přáteli, které jsme naživo ještě neviděli, tlacháme o trati, o zdravotním stavu, o životě. Je to prostě prímovní den, který si užívám. Pomalu se začíná stmívat a tempo závodníků se zpomaluje. Odstupy mezi nimi jsou opět větší a ještě za šera balíme batohy a čekáme na poslední tým. Po setmění si voláme s jedním týmem, který se evidentně ztratil a bloudí někde kolem Magurky. Moc nechápeme jak se tam mohli dostat, ale asi minuli odbočku pod Kněhyní. Musí tedy někudy nahoru a najít tu správnou cestu v členitém terénu nebude jednoduché. Nakonec ale volají, že jsou v pořádku a nějaký směr našli. Docela si oddychnu. V 19:03 přichází poslední tým , Iguana Hunters. Přemýšlí co dál. Na 4. kopec je to necelá dvacka a oni na ni mají 5 hodin, raději však volí ústup na základnu. Je po sedmé, balíme naše stanoviště, rušíme tabulky a pro jistotu jsme nahoře ještě do 19:45, kdyby měl někdo náhodou problém a pohyboval se v blízkosti. Přichází jen jedna dvojice, která nám říká, že kus za nimi je asi 8 týmů.Bohužel je už ale hodně po sedmé a proto definitivně balíme a vyrážíme po 19 hodinách dolů na základnu. Tam se potkáváme s kamarády, někteří z nich úspěšně dokončili.
Tímto bychom Vám všem chtěli poděkovat za milou společnost a za krásný víkend. Musím přede všema smeknout klobouk, závod nebyl jednoduchý a věřím, že si každý poznal sám sebe, svého parťáka, krásu podzimních Beskyd a že se za rok ve stejnou dobu ukážete někde v Beskydech. Jestli zdraví a rozum dovolí, určitě se chci na start postavit také. Takže za rok a třeba někde jinde ahoj!www.5BV.cz