Beskidy Ultra Trail 150: hra na bludišťáky

posted in: Blog | 0

Jednou takhle večer, při brouzdání internetem, jsem narazil na stránky tohoto závodu. Po přečtení snad všeho, co bylo v tu dobu dostupné, jsem se rozhodl, že přijmu další výzvu a pokusím se zvýšit si kilometrový a výškový limit. Trasa slibovala krásnou procházku po polských Beskydech, a jelikož jsem zde ještě nebyl, moc dlouho jsem se nerozmýšlel.

BUT_1

 

Čas postupně ubíhal, jeden závod míjel druhý a BUT se nezadržitelně blížil. Bylo potřeba seskupit všechny různé propriety potřebné k závodu. Tu, která asi byla (a nakonec určitě byla) nejdůležitější – mapu, jsem bohužel nesehnal a tak jsem skrytě doufal, že něco jako mapu najdu ve startovním balíčku.

Do Bielsko-Białe jsme dojeli v předstihu ve čtvrtek 26.9. večer, ubytovali se v krásném hotelu přímo v centru závodu a potom jsem absolvoval registraci. Celá procedura probíhala tak, že jsem musel vyložit na označená místa všechny věci z povinné výbavy a to včetně jídla, které jsem samozřejmě nechal na pokoji. Magda pro něj skočila a mohl jsem se posunout k podpisu různých souhlasů a upozornění a následně k přidělení startovního čísla a startovního balíčku. Během večera probíhala prezentace sportovních sponzorů a dalo se něco nakoupit či objednat. Hodně se nám líbily batůžky od Ultraspire. Před hotelem jsme se potkali s Kubou Hájkem a domluvili si sraz u večerní předstartovní rozpravy, kde nám byly vysvětleny různé záludnosti atd.

Předstartovní chvilky pátečního rána probíhaly nedaleko hotelu pod sjezdovkou Dębowiec za účasti místních médií a fandů. S úderem osmé hodiny se asi 80 lidí dalo do pohybu a mě se to v hlavě opět začalo mísit. Magda celé to všechno fotila a povzbuzovala všechny běžce.

BUT_2

 

BUT_3

 

BUT_4

 

BUT_5

 

Již první krátký úsek po sjezdovce naznačoval s čím se budeme potýkat skoro po celou dobu závodu a tím bylo bahno. První borci to rozebíhají tempem jako na dvacítku a mizí v dáli. Začínám rozumně a nenechávám se vyhecovat, jdu si svoje. Do kopce rychlá chůze a případné popoběhnutí.

BUT_6

 

Chytám se maďarských borců a míjíme se až do 41 km, kde mi nakonec utečou. Značení je ze startu velmi frekventované a možná i trochu matoucí a nevědomky (zjistím to až doma) si trasu o něco zkrátím. Připadá mi to však divné, značky v rozpisové kartě souhlasí a přesně navazují podle barev na sebe. Neřeším a z pod Klimczoku (1026m) pokračuju dál do obce Brenna.

BUT_7

 

BUT_8

 

BUT_9

Tam nás dobrovolnice navádí k první občerstvovačce na trati. Dám si jen banán a chutnám jejich krekry, pochutnávám si a mířím k další metě na 25. km, kde je elektronické měření. Cesta se po prudkém stoupání z Brenny lehce vine po hřebeni a mírně stoupá. Jsou zde ale hromady bahna, poslední dny totiž hodně pršelo a lesáci udělali s cestami své. Do Przełęcze Salmopolska se dostávám za 03:11:50 na průběžné 7. pozici v naší distanci 150ti kilometrů. Doplňuju do sebe jonťák, housku a sladkou buchtu a pokračuju na jeden z nejvyšších kopců trasy – Skrzyczne (1257m).

BUT_11

BUT_12

 

Kochám se výhledy, hřebeny jsou zde skoro bez lesů a je vidět opravdu daleko, po levé straně vidím směr na Slovensko a celý hřeben Skrzyczneho. Zdá se být nedaleko, do seběhů jdu raději opatrně, všude kameny, bahno a kořeny, a tak mi chvilku trvá než se na onen hřeben dostanu. Maďary mám před očima. Hřeben začíná na Malinowske Skałe (1152m) a po kratším klesání začíná stoupat až na Skrzyczne. Na obě strany jsou úžasné výhledy a lituju, že nemám s sebou foťák. Je nač se dívat, tipuju kudy trasa povede dál a nakonec jsem se docela trefil ve svém úsudku. Mezi Klimczokem a Skrzycznem jsem se míjel ještě s pár lidma, kteří mi ale utekli. O to víc jsem překvapen, když je všechny vidím před sebou jak studují mapu, kartičky a přemýšlí kudy z kopce. Pro jistotu jdu k rozcestníku, ale hodně tápu. Cestu z kopce máme vyznačenu jako bezbarvou, tudíž není značena místním značením, ale měla by vést po místní obslužné cestě. Tu nakonec nacházíme a míjíme i nějaké nelogicky umístěné fáborky. Později se dozvídám, že asi dva lidi minuli odbočku a zrovna v ten moment byl někdo z organizace a udělil jim DSQ. Velká smůla, obzvlášť když to člověk udělá nechtěně. Borci mi z kopce utíkají, povrch je štěrkovitý, ale dole se změní na asfalt. Dobíhám do vesnice Ostre na 41. km, kde nás čeká první teplé občerstvení. Tady jsem velmi mile překvapen teplými brambory, těstovinami se sosem a opět sladké krekry. Dávám si dvě porce všeho a mezitím, co vegetím mi zdrhají Maďaři a pár lidí, se kterými jsem šel. Z Ostreho vede cesta opět na zvlněný hřeben, který mě zavede na vrchol Baranie Góry (1220m). Počasí se začíná měnit, nahoře pěkně fouká a musím vytáhnout bundu. Startovní pole je už asi pěkně roztahané, jen sem tam někoho potkám, děje se to spíše sporadicky. Sestup z Baranie Góry je pro mě velmi obtížný a dávám si do těla. Kluzký terén, všudypřítomné kamení, kořeny a tekoucí potok dělají ze seběhu to pravé vzrušení. Do toho už snad deset kilometrů nevidím fáborky a orientuju se podle kartičky. Před Węgierskou Górkou mě překvapuje, že z klesání se stane během chvíle prudký výstup, moc to nechápu. Mám za to, že máme jít pořád z kopce a pro jistotu vytahuju kartičku a dívám se na profil trasy. Hned je mi vše jasné. Jdu správnou cestou a jen jsem zazmatkoval. Dohání mě jeden Polák, se kterým se čas od času vidím až do Korbielówa. Mám za sebou opět těžký sestup a mířím po cyklostezce kolem řeky k čipové kontrole a občerstvení v amfiteátru Węgierské Górky. Jsem tu za 09:53:07 na 12. místě (61km). Moc tu toho není, dám jen kousek čokolády, doplním pití, zobnu grahamovou housku, která nejde moc do krku a hobluju po asfaltu. Trasa je odteď značena pouze ve městě a jakmile se z něj vymotám, je vše jen na kartičce a mém úsudku. Kousek za městem opět tápu a hledám tentokrát modrou značku. Slunce pomalu zapadá a blíží se noc. Nasazuju čelovku, jdu ale ještě bez jejího svitu. S Polákem se v kopci dávám do řeči, do kopce je ale pomalejší a proto se na nějakou dobu oddělujeme. Tady začíná má hra na bludišťáky. Slunce je dávno za obzorem a na řadu přichází umělé světlo, při kterém neustále hledám značení na stromech, potažmo všude kolem trasy. Jakmile najdu značku a jdu správně, udělím si bludišťáka. Takhle pokračuju až na 93. km v Korbielówě. Mezitím se stihnu několikrát ztratit, pak nalézt cestu, začít se bát (široko daleko nevidím svit čelovek), při bučení jelenů jsem měl zajímavé pocity. Na 77. km je Hala Rysianka a v ní čekají dvě holky, které mi pomohou doplnit jonťák do vaku. Na sebe jsem navlíkl bundu, zimní čepici, rukavice a pletené návleky na ruce, venku docela mrzne. Holky říkají, že je asi mínus pět. Vyrážím k dalšímu bloudění polskými Beskydy, když tu najednou spatřím hraniční kameny. Že by už jsem byl na P/S hranicích? Moc tomu nevěřím a jdu se podívat na druhou stranu kamene a opravdu na mě svítí velké „S“. Mazec. Pokračuju kus po hranici až pod Pilsko. Myslel jsem, že půjdeme přes jeho vrchol, ale tady konečně potkávám značení závodu, které mě vede ukrutně bahnitým a vodnatým podvrcholovým traverzem na druhou stranu Pilska. Neskutečný terén. Zdá se mi, že někde slyším téct vodopády, ale ony to jsou potoky stékající z vrcholu kopce. Seběh z Pilska bych klasifikoval jako asi druhý nejtěžší. Celý tento „seběh“ je na konci okořeněn potokem, přes který jsou nahozeny jen nějaké fošny. V půlce málem hodím čochtana. Do Korbielówa přicházím za 16:45:43 na 8. pozici. Je tu nachystaný przepak s věcmi, které nám dovezli do nějaké „budovy“. Hodnotím situaci. Boty mám skrz na skrz promočené a beru tedy čisté a suché. Měním i nějaké oblečení v domění, že se něco s tou zimou změní. Pořadatel mě směřuje do hospody, kde bych měl dostat najíst a napít. Sedám tedy ke stolu, v koutku pár závodníků, kteří budou co nevidět vyrážet do tmy. Paní se mi omlouvá, že na občerstvení nic moc není, dostávám opět grahamovou housku, vlažný čaj a oplatek od Nutrendu. Hodně jsem se těšil na něco teplého, ale nezbývá než vyrazit. Noc bude dlouhá. Další kilometry mám pocit jako by se změnil organizátor, vidím na pár km i nějaké fáborky. Ty však skončí a tak jdu jen podle kartičky a vlastního pocitu. Kolem sebe nikoho nevidím a je to pro mě deprimující. Nemyslel jsem si, že někdy budu takto toužit po lidské společnosti. Cesta vede nekonečně dokopce, několikrát se musím zastavit a opřít se o hůlky. Mám pocit, že dochází šťáva a hlad zaháním plackou s masem, kterou jsem měl na přebalu v Korbielówě. Přede mnou je kopec Romanka(1366m), který se tváří jako nevinnost sama. Je však krutější než Lysá hora. Žádné výhledy do okolí, které by mě alespoň na chvíli rozptýlily. Jen les a zase les, šutry, bahno a kořeny. Nedaleko před vrcholem docházím jednoho Poláka, dáváme se chvilku do řeči. Přemýšlím, že půjdu s ním, ale vleče se ještě pomaleji než já a jdu po chvíli zase sám. Cesta z kopce se hodně táhne, snažím se něco sbíhat, ale stezka je úzká a plná kamení ( o něm se mi bude zdát). Párkrát se otočím v domnění, že je Polák kousek ode mě. Nikde ho ale nevidím a mastím dolů. V jednom místě se cesta hodně zúží a já blbě došlápnu a už ležím na zemi. Nohy jsou naštěstí v pořádku. Pomalu začíná svítat a na mě přichází neskutečná spací krize, ze které nejsem schopný se rychle dostat. Míjím tedy v polospánku odbočku na Węgierskou Górku (jdeme tudy dvakrát) a jdu nějakou lesáckou svážnicí, která je nehorázně zadělaná bahnem. Je uplně všude. Do toho vstupují velmi reálné halucinace, neustále vidím před sebou lidi, vidím jak se hrabou v batozích, hledají značku a dívají se na mě. Pokaždé když dojdu na místo, vidím jen větev nebo něco podobného. Ani se netrápím, že už jsem dlouho neviděl červenou značku, beru to jako fakt. Vždyť tady je to normální jít x kilometrů bez značky. Na jednom rozcestí se napojuju na lepší cestu a na stromech se z ničeho nic objeví značka – bohužel má zelenou barvu. Do prdele! Jsem někde úplně mimo a ani nevím kde. V hlavě jsem si popletl občerstvovačky a myslím si, že jdu na jinou než na kterou jdu skutečně. No nic, nezbývá nic jiného než sejít někam dolů do dědiny a zeptat se na cestu. Potkám dva hřibaře a ptám se jich na směr do Węgierské Górky. Říkají, že jdu dobře a vyptávají se co a jak. Mám za to, že po asfaltce by to měl být jen kousek, opět jsem se mýlil a jdu po něm pěkně dlouho. Čas moc nevnímám. Vím jen, že jsem si několik kilometrů zašel. Jdu po hlavní cestě nějakou dědinou, ale její název mi nic neříká. Po pár kilometrech najednou vidím rozcestník a na něm červenou značku. Jupí, je to ta, po které jsem měl jít. Węgierska Górka se pomalu blíží a je to ubíjející blížení. Celý se třepu, na hlavě mám kapuci, bundu zapnutou až po pusu. Musí na mě být strašný pohled. Kousek před občerstvovačkou navlíkám na sebe všechno, co mám v batohu. Třes neustává, do toho velký hlaďák, který nejde ničím utišit. Cítím, že jsem v prdeli. Před startem jsem si říkal, že budu myslet na své zdraví a případné komplikace a že když bude hodně špatně, raději potupně vzdám. Pocity se míchají jako na kolotoči. V místním amfiteátru se mě ujímají milí organizátoři, kteří mi umožňují sednout si do jejich auta a na chvíli se zahřát. Jestli to přejde, chci jít dál. Vytahuju poprvé v životě z batohu fólii z povinné výbavy a celý se zabalím. Bohužel ani po hodině, ani po dvou, se situace nelepší a rozhoduji se definitivně ukončit svou pouť na asi 120. kilometru. Hodně to zamrzí, přemýšlím co bych udělal jinak, ale nevím. Nejspíš více tuhé stravy a něco teplého do žaludku by bodlo. S celkovým vystoupením jsem nakonec spokojen (120 km za 24:21:53/7. místo – bylo hezké vidět ty průběžné výsledky, bohužel závod končil za dalších 35km). Bylo to to nejtěžší, co jsem si mohl pro sebe vybrat a zkusil jsem se s tím poprat. Bohužel situace v sobotu ráno byla jiná. Z tepla domova se hodnotí vše jinak. Přesto mě tento závod svou přírodou a sebepoznáním nadchl a říkám si, proč se na něj nevypravit znovu…Na první ročník bylo vidět spousty nedotažených organizačních věcí, některé byly pro některé jako mě, zásadní. Snad se pořadatelé pro příští rok poučí a snad se za rok do polských Beskyd budu moci vrátit.

Díky Vám všem za podporu a motivaci. Chtěl bych ale nejvíce poděkovat mé Magdě, která mě žene stále dopředu a je mou velkou oporou.

Leave a Reply