O této komorní akci jsme dostali echo už dlouho dopředu, asi abychom se mohli důkladně připravit na všechny nástrahy tratě. Poslední čas před oním víkendem se však ubíral jiným směrem a pomalu jsem začínal celou akci odepisovat. Jelikož jsem hlava dubnová, večer před sobotou jsem se rozhodl vyzkoušet po delší přestávce mé zmožené nožky 😀 Vyběhl jsem tedy za svitu čelovky, v uších špunty s nějakou muzikou a čekal jsem, co mi řekne mé tělo. Zda se mám na nějaké „závodění“ vysrat a nebo ne. Přiběhnu domů a povídám Magdě, že teda jako, že ráno se uvidí a když noha nebude bolet, půjdeme ven. A šli jsme.
Ráno bylo úžasně hezky, slunko olizovalo vršky stromů před naším barákem, ovce se jaly békat a ptáci zpívat. Krásné to devatenácté ráno desátého měsíce. Nabalili jsme všechny potřebné i nepotřebné věci a vyšli si na start, který byl za humny. Při cestě na místo jsem začínal mít i nějaké pochybnosti, jestli vše dělám správně – doktor mi řekl ještě tak dva týdny relax, no nechal jsem tomu dva dny (dvojka tam ale byla). Na startu se už začalo srocovat početné běžecké pole, nakonec o padesáti dvou hlavách. Samí nadupaní rychloběžci a mezi nimi dva kochači přírody. Potkali jsme se s několika známými a sdělili si navzájem své pocity a pak už jen počkat do chvíle startu. Další z mála běhů, jehož kilometráž začíná jedničkou a končí jen druhou cifrou, byl tu.
Vybíhalo se do krásného, ale krátkého, prďáku. Chvíli ve štrúdlu, který se po nejprudším úseku rychle roztrhal na malé a ještě menší elementy. Vnímal jsem jen sám sebe, svou nohu a přírodu kolem. Podzim hraje všemi barvami a z hřebene je na co se dívat. Na jednu stranu lom ve Štramberku, nějaké dědiny v údolí, na straně druhé jsou samé valašské kopečky, lesíčky a dědinek pomálu. Běželo se dobře, někdy, a to docela často, jsem ale přešel do chůze. Kopce tady jsou sice krátké a ani ne moc příkré, ale noha chtěla svoje a raději jsem si užíval krásné soboty hezky v poklidu na chvostu startovního pole. Kopec střídal seběh a noha se zázračně zlepšila, až jsem se dostal na rozcestí u pramene Jičínky, kde mělo být občerstvení. A bylo, doslova luxusní. Lupu do sebe vynikající štrúdl s ořechy, zapíjím ho colou a kecám s lidma. Od občerstvení už do cíle chybí relativně kousek, dojídám zbytky štrúdlu a od Malého Javorníku „letím“ ke krátkému seběhu na vrstevnicovou cestu, která mě nasměřuje na poslední lesní sestup. Ten je okořeněný spadaným listím a proto si dávám pozor na špatné došlápnutí. V cíli si připadám jak hvězda největší :-D, tři foťáky namířené na mě a povzbuzování ostatních mě žene kupředu. Mám to za sebou. Hezké dopoledně – polední proběhnutí to bylo. V cíli čekám na Máju a jdeme společně do místní hospody na halušky, pivko a colu a hlavně na bezvadný pokec s účastníky, se kterými jsme mluvili na startu 🙂
Díky Vám za uspořádání celého podniku a věřím, že se za rok na Jehličné uvidíme znovu.