NA.PANT

Původní plán vyrazit již druhou záříjovou sobotu nakonec podle předpovědi počasí padl a jelikož právě probíhala Beskydská sedmička, šli jsme brzo ráno zafandit kamarádům na kopce. Balení věcí tak zůstalo na sobotní odpoledne a večer. Věcí nebylo mnoho, ale bylo nutno nakoupit ještě nějaké jídlo a zařídit pár maličkostí. Neděle byla dnem cestovatelským a dopravním. Vcelku v pohodě jsme se bez problémů dostali do Popradu, odkud jsme přesedlali na bus do Telgártu, kde podle některých začíná oficiálně či neoficiálně hřebenovka Nízkých Tater.

• 
• 
• 

Nízké Tatry

Den první

V Telgártu potkáváme jen dva turisty, mířící z Kráľovej holi, našemu dnešnímu cíli. Po pravdě, plán byl dojít až do Andrejcovej, ale situace tomu chtěla jinak. S batohem vážím zhruba stejně jako před deseti lety bez něj. Člověk alespoň zjistí, že i to nejnutnější na cestu taky něco váží. Ještě, že těch dvacet kilo navíc nemusím tahat. Cesta nás velmi rychle zavede do lesa, kde máme tu čest s první velkým polomem. Chodníkem se proplétáme mezi stromy a postup nahoru není moc rychlý. Někdy je to o nervy. Při plánování jsme se rozhodli vykašlat na nějaké pohorky a kožené těžkooděnce a raději volíme osvědčené inovejťácké papuče, do kterých nám za chvilku teče. Ale v pohodě. Nad dalším polomem si nějak nevšímáme značení a míříme po vyjeté lesnické cestě kolmo do lesa.

Měl jsem se dříve  podívat na navigačku, abych zjistil, že jsme totálně mimo. Usoudíme, že se přece nebudeme vracet stejnou cestou dolů a rubem to s těžkým nákladem přímo mezi popadané stromy. Asi po padesáti metrech zjistíme, že jsme se šeredně mýlili a příroda nám to dává krutě sežrat. Proto znovu a lépe. Vracíme se, na bahnem politou, cestinu a jdeme hledat značku. Však jsme byli asi slepí! Značení vede přímo pod elektrickým vedením a stáčí se pomalu k potoku Zubrovica, z jehož pramene nad hranicí lesa bereme vodu.Z pod obzoru se pomalu zvedá stožár  vysílací antény a my se konečně objevujeme ve výšce 1946 m n. m. u vrcholového monolitu. Je hezky, Vysoké Tatry sice vidět nejsou, ale nám to stačí. Posléze se jdeme uvelebit do závětří, které poskytuje zápraží budovy.Je  tu krásně teplo a spaní zde bude určitě v pohodě.  Děláme si pohodlí, vaříme večerní té a z ničeho nic slyšíme jakési bručení. Na vteřinu nás vyleká představa medvěda, ale z něj se nakonec vyklube bezva bajker, se kterým, během čekání na jeho parťáka, příjemně pokecáme. Chlapi docela zvedají obočí nad tím, co máme v plánu. Nám to zas tak strašné nepřijde. Dnes jen na Kráľovku, zítra do Čertovice, v úterý z Čertovice do Hiadeľského sedla a ve středu dopoledne zbytek trasy do Donoval. „Pohodička“, řeklo by se. Vždyť dlouhé štreky máme v oblibě. Borci odjíždí a my jdeme na kutě. Zítřek bude dlouhý.Razíme na hřeben při svitu čelovek a měsíce. Nad námi svítí hvězdy a slunko ještě dospává poslední hodinu, ale co nevidět nám připraví nádhernou podívanou plno záře, barev a odstínů rudé. Místní zvířena nás taky vítá ranním medvědím bručením až nám z toho jde mráz po zádech. Raději děláme o něco větší hluk, ale méďa o nás stejně určitě dávno ví. Nakonec si libujeme, že předešlý večer dopadl jak dopadl. Prostě to tak mělo být a kdyby to bylo jinak, zmeškali bychom nejspíš senzační svítání.Ráno vstáváme před šestou hodinou, abychom mohli brzo vyrazit. Proběhne klasická ovesná snídaně, nutná hygiena a balení věcí. Hlavně nic nezapomenout. Obzor v dáli se začíná barvit do ruda, venku je bezvětří a protější hřeben Vysokých Tater se objevuje také. Nádhera. Podle všeho tu, na Kráľovej holi, panuje časno větrné a zatažené počasí. My máme dnes štěstí. Hřeben je zde ještě hodně otevřený, výhledy daleké a proto se často zastavuju pro nějaké focení. Magda jde kousek přede mnou, mám ji na dohled.Čas od času na mě počká a jdeme zase spolu a kecáme o dojmech, cestě, závodech a o všem dalším, co nás napadne. Za Bartkovou se cesta svažuje do Ždiarského sedla, kde se dostáváme opět do hranice lesa, malin, borůvčí a různých travin. Potkáváme trojici „těžkooděnců“ s batohy na zádech. „Asi jdou z Donoval a přechod mají pomalu za sebou“, říkám si. Je poznat, že se blížíme k útulně Andrejcová.

• Default
• Date
• Title
• Random

• Asceding
• Desceding

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Nízké Tatry

Den druhý

Zastavujeme jen při potřebě napít se a něco málo pojíst. Jídlo máme spočítané tak akorát na výlet a i když je chuť větší, musím se krotit, abych nesežral všechno hned na začátku. Jdeme neustále nahoru a dolů, pořád něco fotím, Magda je přede mnou a libuje si ve vyšlapané stezce. Kdybychom neměli tu tíhu na zádech, běželo by se úžasně. Dát celý hřeben do jednoho dne musí být úžasné, něco jako na Malofatranské stovce. Někdy odpoledne míjíme útulnu Ramža, kde se ani nezastavujeme a lesem „pádíme“ k sedlu Čertovica.Potkáváme totiž ještě pár lidí a kolem útulny je více živo. Moc se tu nezdržujeme, nabíráme pouze vodu, která už pomalu docházela a valíme na Velkou Vápenicu, o které jsme četli spousty historek. Obzvlášť výstup ze sedla Priehyba stojí za to. My naštěstí jdeme opačným směrem a tak nás čeká prudký sestup o několik set metrů níže.

V noci se neustále převaluju a nespí se mi moc dobře, i když ležím pod peřinou. Spacák je prostě spacák. Nakonec se probouzím o něco dřív než Magda a jdu vařit nějakou snídani a čaj. Opět proběhne tradiční rituál s balením, hlavně tu nic nenechat. Batohy od neděle změnily svou váhu dolů a na záda se nahazují o něco líp.Shodli jsme se totiž na tom, že bychom mohli investovat nějakou tu eurovku a vysušit si botky a hadry a tak nějak se dát do kupy. Bez stanu se nám nechce spát pod širákem, když hrozí nějaké bouřky. V sedle tedy volám do jednoho penzionu, jehož reklamy jsme potkávali cestou. Prý 24 hodin non stop. Uvidíme. Chlápek mi ale sděluje, že dnes to bohužel nepůjde a odkazuje nás na jednu paní, která nám může pomoct. Po celodenním pochodu se nám nechce moc improvizovat se spaním venku a tak volám jisté starší dámě. Hezky nás po telefonu navedla na správnou cestu k ní a už nám ukazuje, kde můžeme složit hlavy. Naše hlavy asi moc nemyslí a ve vidině tepla a sucha se ani hned neptám na cenu. Když teda kývneme, velmi, ale velmi nás překvapí ta pálka, kterou paní na nás vysolí. Zíráme na sebe, víme, že teď večer něco shánět bude na prd a raději volíme pro nás dražší variantu přespání. Ubytování ale nemá chybu, dáváme sprchu, boty se suší a jídlo vaří. Luxus. Večer ještě plánujeme další postup, jelikož nám toho v peněžence moc nezůstalo 🙂 Vidíme to následovně. Ráno vstát nějak před čtvrtou, nahodit na sebe bágly a vyrazit směr Hiadeľské sedlo. Což je kilometrově něco kolem 44 kilásků. Zítřek bude ještě delší než dnešek. Jupí!V sedle čekáme, jestli nás nedožene bouřka za námi. Ta nakonec směřuje více na jih a její střed nás míjí jen o kousek. První přeháňka se však blíží přímo proti nám. Deštík je moc příjemným schlazením, ale co už je méně příjemné je mokro v botách. Na to si člověk stejně musí zvyknout a tak nám až do Čertovice střídavě čvachtá mezi prsty. V této části Nízkých Tater jsou výhledy omezené a abychom se nepřizabili o vyvrácené pně a kluzké kořeny, hledíme raději před nohy a při povídání cesta rychle ubíhá.

Nahoře se musím několikrát zastavovat, abych načerpal energii ve formě slunečních paprsků a vysmátý od ucha k uchu se kochám divadlem hned z první řady. S Magdou sedím hned uprostřed všeho, nikde nikdo. Naprostá fantazie. Přesně pro tyto okamžiky děláme to, co děláme.

V dáli pod Ďumbierem září Štefánikova chata, která dostává novou fasádu a za ní pokračuje hřeben k Chopku, Derešům, Kotliskám a Chabenci.
Než stihneme obkroužit vrchol Ďumbieru, rozjíždí se jižní lanovka na úbočí Chopku a pak potkáváme lidi, kteří se rozhodli vyjet si dnes ráno nahoru. Mezi Krúpovým a Demenovským sedlem se střetáváme s rodinkou kamzíků, kteří jako by nás pozorovali a my zase pozorujeme je. Taková malotatranská zoo.

Pohodovým dlážděným chodníkem se dostáváme k chatě pod vrcholovou pyramidou, kde shazujem náklad ze zad a dáváme větší gáblík. Přece jen jsme na cestě už pár hodin a naposledy jsem zobl něco perníku. Během několika let, co jsme tu nebyli se oblast kolem vrcholu radikálně změnila. Hodně se modernizovalo a ještě asi modernizovat bude. Myslím si o tom své a raději se dívám z hřebene do údolí.

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Nízké Tatry

Den třetí

Hřeben Vysokých Tater se pomalu mění v hřeben roháčský a my dál pokračujeme dlážděným chodníkem přes Dereše k Poľaně, kde se pomalu začíná kazit počasí. Trochu víc fučí, ale na kraťasy to ještě stačí.

V dálce se však všichni čerti žení a bouřkové mraky se nasouvají nad nás. Při výstupu na Kotliská přichází drsnější tatranské počasí ve formě bočního větru a deště.

Před Veľkou Chochulou nás potkává hodně zajímavá přeháňka. Chodníky se během chvilky změní v koryto řeky Hron a v botách se nám staví Liptovská Mara. Magda už nijak neřeší, kam šlápne a jednoduše to drtí dál na jihozápad. Musím před ní smeknout. Dává si dobře do těla a i když se blížíme ke čtyřiceti kilometrům, nenechává na sobě nic znát. Snad ani není unavená či co 🙂 Chochuľa nás ale přijímá bez deště a to je dobře. Můžeme se zde alespoň porozhlédnout.

 

Za Chochuľou se na Prašivé zastavujeme u památníku jisté Veroniky, jejíž osud skončil právě zde. Voda z chodníku se někam ztratila a nám už chybí jen poslední sestup kosodřevinou a lesem do Hiadeľského sedla o necelých šest set metrů níž, kde je i voda. Mája se asi rozhodla stáhnout ještě pár desítek minut z časů na rozcestnících a dolů valí rychlým tempem. Jako by ani neměla přes čtyřicet kilometrů za sebou. Dole jsme v šest večer a  v útulni nikdo.

Teda krom malého plcha, který by evidentně rád něco spolkl. S radostí, že jsme už dole, mu dávám kousíček těstovin a můžeme jen pozorovat jak si pochutnává. Kdybychom ale věděli, co bude následovat…Na noc se přesouváme nahoru na poval, batohy dáváme vedle sebe a jídlo z nich raději ven. Co ale netušíme je, že náš milý plch si hezky vyšplhal za námi a rád by nám z našich zbývajících zásob pro poslední den něco zobl. Magdu to naštěstí vzbudí a už šátrá čelovkou, co se kde šustne. Malý plšík má hlavu zabořenou v mém batohu, do kterého si vyhryzal dírku a snad i něco hrabe. „Snad mi nesáhl na čokoládku“, říkám si v polospánku. Plší teror nemá konce a po výletu do Magdina batohu jsme donuceni celý souboj vzdát a kompletně vše pověsit na hřebíky na trámech. Od teď máme klid, který přeruší až medvědí bručení. Nevím, co je lepší. Jestli mít medvěda kousek od spacáku nebo plcha v něm.

Ráno se skvěle bavíme nad nočními historkami. Dívám se ze střechy jak to vypadá venku a najednou spatřím před sebou svit čelovky. Je hodně brzo a zaráží mě, že už je někdo na cestě. Z čelovky se vyklubou dva bodří Slováci, kteří míří na hřeben sbírat brusinky. Zdrží se s námi možná déle než by chtěli, až po pár panácích hruškovice míří vzhůru. My míříme vzhůru taky, ale na opačnou stranu. Kozí chrbát. Sklon kopce nás už ničím nepřekvapuje a přes různá stoupání a klesání se dostáváme na asi poslední kopec – Kečka.

• 
• 
• 
• 

Nízké Tatry

Den čtvrtý

Odtud už valíme směr Donovaly skoro pořád z kopce. Cítíme v kostech, že je výlet za námi a pod lesem si užíváme pohledu na Donovaly. Jsme zpátky v civilizaci. Poznám to tak, že mě na vedlejší cestě málem zajedou dvě auta. Člověk se v horách soustředí na něco jiného a naprosto se vypne od moderní civilizace. Je to evidentní. V Donovalech to žije. Jak by ne, od turistického střediska plného hotelů a rekreačních zařízení se to jaksi čeká. Děláme poslední fotky a bavíme se. Cesta sem byla dlouhá. Někdo ji zvládne během dne, jinému to trvá skoro týden. Odnášíme si spousty nezapomenutelných zážitků a sebepoznání. Autobus Do Ružomberoka jede za hodinku a luxujeme místní směnárnu a potraviny. Nad autobusovou zastávkou je krásné slunné místo hned vedle hřbitova, Magda roztahuje karimatku a párty může pokračovat…