Přechod Hostýnských vrchů

DEN 1.
Je čtvrtek ráno. Dobalujeme poslední věci k naší výpravě a míříme na vlak do Bystřice pod Hostýnem. S batohy na zádech a hlavně poprvé ve čtyřech vyrážíme na něco delšího s ubytováním ve stanu pod hvězdami. Vlakové nádraží ve Valmezu poskytuje jakousi tělocvičnu v ceně jízdenky a to se vyplatí. Magda s kočárkem a Teodorem mizí do podzemí, Sam to chce krosit na odrážedle po schodech dolů a já balancuji s cyklovozíkem. Že schodů to ještě jde, nahoru však musí člověk zabrat jako v posilovně. Na nástupiště rovna přijel vlak a tak se motáme mezi vystupujícími lidmi. Někteří nemají moc pochopení, asi jako posléze paní průvodčí. Při odbavování jízdenek si nás divně prohlíží. Ale musíme nakonec uznat, že jsme se v ní zmýlili. Vyklubala se z ní velmi milá paní, takže nedat na první dojem a dát setkání šanci bylo dobrou volbou. Teo by chtěl nejraději prolézt celý vlak pi čtyřem a Sam ho úspěšně napodobuje. V určitých věcech jsou si podobní jako vejce vejci.
Se Samovým máváním se loučíme s průvodčí a vlakem mířícím dále do Kojetína. Hostýnské vrchy volají. Slunce docela pálí a jsme proto rádi za jakýkoliv stín. Kluci cestou do kopce usínají a po odbočení z upravené cesty do terénu mohu tak upustit několik tradičních nadávek. Nejsou nikomu adresovány, jen si v tom hrbu potřebuji ulevit. Magda má můj obdiv za tlačení Teodora většinou jen po předním kole. Další fitness gym. Nedaleko vrcholu Hostýna se rozhodujeme pro jeho obcházku po jeho pravé straně. Přeci jen si mákneme ještě dost.
Děcka jsou už vzhůru a užívají si dalekých výhledů skrz početné holiny. U Skalného se zastavujeme na delší dobu a setkáváme se s milou trempkou a jejím psem. Debatujeme u různých vychytávkách, batozích ap. Sam objevuje nedaleké skály a samozřejmě průzkumuje, co se dá. Tea zase baví houpací březová větev. Po nějaké době, v odpoledni se loučíme s prima paní a pokračujeme na dnešní spací místo nedaleko Klapinova. Úžasný klid na nás čeká kousek pod hřebenem. Nikde nikdo, pouze tichá vzpomínka na tátu naší kamarádky, jenž zde splynul s přírodou.
V pozdním odpoledni máme spoustu času na chystání spaní, průzkumu lesa, skal a na zevlování. Den první po večeři a výletech do lesa se zapadajícím sluncem zpomalí svůj rytmus. Ztrácíme se ve snech našich myslí a osm kilometrů je za námi.
DEN 2.
Probouzíme se velmi brzy. Kluci spali jako zařezaní, na nás přišlo lehké spaní. Po snídaňovém rituálu bouráme naše nocoviště a zůstává jen slehlá tráva a tak to má být. Mnohdy jsme svědky neskutečného nepořádku. Cesta dnešního dne pokračuje směrem ke Klapinovu, na Troják a dál se uvidí. Však času je dost a není kam spěchat. Na louce u Klapinova potkáváme trempku ze včerejška  spolu s dalším borcem. Nedaleko polehává partička bajkerů a podle vypitých flašek na stole se jim evidentně nechce s pelechu. Před námi však lesní vyvážečka zamířila pro další várku kůrovcového dřeva a tak pokračujeme, neboť traktor je široký přes celou cestu a uhýbat s vozíky by bylo zajímavé.
Teo spí a Sam střídá odrážedlo s vozíkem. I když se asi vyspali dobře, nějaká únava z předešlého dne je znát. U tří kamenů uhýbáme doprava, abychom mohli po modré značce dojít na Troják, kde doplníme pomalu tenčící se zásoby vody. Té máme opravdu hodně. V Bystřici jí bylo dvanáct litrů a ač se to nezdá, je to i s umýváním a rezervou tak akorát pro nás na jeden den a kousek.
Za Hrubou jedlí, U Češků dáváme pauzu k jídlu. Nejen děti si o něj říkají. A jelikož jsme cestou sem potkali pár závodníků na 1000 mil napříč Slovenskem a Českem, vyhlížíme další aktéry tohoto podniku. A máme štěstí. Postupně dojíždí dva koloběžkáři a naši nabídku dopoledního pohoštění v trávě berou s povděkem a radostí. I nám dělá radost vytrhnout někoho ze stereotypu a alespoň takto podpořit ultra šílence na trase. Samozřejmě nechybí i prima povídání a Sam s kusem chleba v puse nabízí sváču i dalším projíždějícím výletníkům. Ty lze však už z dálky rozeznat. Ať už čistotou oblečení, nebo výrazem ve tváři. Mílaři jsou proste jiný level a mají náš obdiv.
Na chatu na Trojáku dorážíme v mezidobí rána a poledne. Nevíme přesně kdy se tak stalo, ale důležité je, že se napájíme česnekačkou a nechybí ani kafe, samozřejmě pro dospěláky. Velmi milá slečna, ač má mnoho starostí všechny obsloužit, nám ještě věnuje svůj čas k načepování vody. Prostě skvělé! Navíc další mílaři přijíždí doplnit své schránky.
Někdy dáme slovo i s „běžnými“ cyklisty jen tak mimochodem a tak se rodí docela vtipné rozhovory o tom, že na silničce se dá ujet za den i tři sta kiláků a že někteří magoři toho dokáží i podstatně více. Ale jejich popis by vydal na víc než na tento deník. Borci se rozhodně rádi hecují. Nejlepší je však kontrast s mílaři naproti u stolu. Naleštěné silnice a navonění jezdci versus bahnem a prachem ulepená celopéra s bajkery, co už mají něco najeto.
Po svačině a vydovádění se dětí opouštíme rušné místo rušnou částí hřebene k rozhledně Maruška, kterou Sam rozhodně nechce vynechat. Teo si dává šlofíka a má to na párku. Výhledy jsou daleké, avšak v oparu. Větší výskyt turistů je za námi kolem Bludného a z asfaltky sestupujeme opět do terénu, kde si místy dáme do těla. Ale když jsme přežili Hostýn, dáme i tohle.
Původně jsme chtěli celou trasu projít za tři přespání, ale dnes se jde díky počasí opravdu skvěle a kluci jsou na tom taky dobře. Proto jsme změnili plány a dneska to zabalíme někde za dědinou Lázy. Zatím máme nějaké tipy, kde je ale pořád otázkou. Krajina se hezky vlní a díky vykáceným místům nemáme nouzi o výhledy do kraje. Lesy se zde za poslední léta opravdu hodně změnily. Tam, kde si pamatujeme statné stromy jsou jen holé pláně. Nedaleko Lázů sledujeme se Samem, Teo opět spí, další lesní vyvážečku. Je neuvěřitelné v jakém terénu se dokáží tyto stroje pohybovat.
Na Trojáku jsme doplnili vodu do plného stavu a nemáme proto důvod zastavovat se v hospodě u cesty. Děláme raději malý piknik nad vesnicí, kde se kluci vyřádí na položených kládách. Stačí jen hodit karimatku na zem, vyndat z útrob vozíku část zásob a jde se futrovat.
Zásoby jídla už prořídly a na váze vozíku je to znát. Později to budeme brát s povděkem, protože plný bych ho v terénu asi těžko zvedal. Asfalt za Lázama opět končí a mění se ve štěrkovou cestu, kde si Sam užívá dalšího rejdění na odrážedle. Těším se až bude jezdit více na kole. To jeho smykování mi přivádí vzpomínky k dětství, kdy byl největší frajer ten, kdo udělal za zadním kolem nejdelší čáru. S postupem odpoledne do večera už děcka začínají být unavené a nejen ony. Červená značka nás provádí přes několik lesních holin a sledujeme ji k dalšímu nočnímu útočišti. Zapomeneme ale jak to kdysi vypadalo u jedné studánky nedaleko lip u Mrnuštíků a tak musí Sam z vozíku a my dáváme přírodní fitness gym při přenášení všeho, co sebou táhneme. Navíc nás dochází jeden pár s batohy na zádech. Chlápek ani nejeví snahu ulehčit Magdě sil. Ale je to naše volba a nemá smysl si na něco stěžovat. Sam vycítí potřebu vše vyřešit rychle a v klidu a neskutečně nám všem pomáhá. Poslední výzva dne spočívá v posledním polomu přejít přes rozbahněnou stezku plnou úkapů nafty a oleje. No hnus velebnosti.
U tří lip nás však čeká odměna v podobě dalekého výhledu a taky posezení. Opět všude samé flašky a bordel opodál. Naše obaly od jídla hážeme do svého pytlíku a neseme z hřebene dolů. A protože už byly děcka hladové a uvařit ho chvíli trvá, dávali nám to oba dva jasně najevo. Ale to mlaskání potom bych vám přál slyšet.
Stan rozbalujeme přímo pod lipami, kde nám nad hlavami hučí včely. Na hřebeni občas někdo projede, jinak klid a mír. Kluci uz jsou v kómatu a my ne a ne zabrat. Magda říká, že je jako po nějakém závodu. Nakonec nás hučení včel uspí také.
DEN 3.
Teo měl hodně divokou noc a vstávat se moc nechce. Slunce však ozařuje protější kopce a teplý čaj se snídaní přijde vhod. Magda balí věci ve stanu a chlapi chystají něco k jídlu. Samovi se odsud moc nechce a nejraději by se válel ve spacáku. Dnes má ale přijít oteplení proti včerejšku a proto chceme do ValMezu dorazit ještě dopoledne. Po ranním kolotoči můžeme vyrazit. Sam na odrážedle, Teo ležérně v pololehu a my pěšourem. Cesta není tolik náročná jako včera, v podstatě budeme pořád klesat. Polomů bude snad minimum. Míjíme poslední pasekařské usedlosti a ocitáme se na zpevněné penetračce trpící pod koly kládovek. Vrchol Píškové raději obcházíme, neb spadlé stromy jsou nadohled a žádné další posilování horní poloviny těla se nám nechce absolvovat. Někde za pomníkem T.G. Masaryka na nás čeká pouze jeden kmínek. Sam zrovna usíná, z vozíku musí však na chvíli ven. Nechtěli bychom ho vyklopit do příkopu.
Před sebou vidíme ValMez, cíl našeho tripu. Vyzkoušeli jsme si toho dost a máme velikou radost, že se vše podařilo a nikdo nepřišel k újmě. Našimi hlavami kolují myšlenky na další traily, snad i něco delšího…uvidíme.