20.6.2020
Parkuji auto vedle cesty po níž tečou hektolitry vody spadlé z nebe. Boty jsou zatuchlé ještě z dopoledního orienťáku, připravené vyrazit. Déšť mi nevadí, je to jen o pocitu do něj vyběhnout. Tato etapa je tak trochu mým dítkem a přijel jsem také zakusit ostrého startu další z mnoha etap letošního ročníku. Vyběhnout kopec jen tak je sice fajn, ale když vidím svou motivaci v podobě číselné tabulky se zaběhnutými časy, nedá mi to.
Nazouvám boty s hřeby a alespoň kousek se před samotným startem rozklušu, což obvykle nedělám. Uhýbám ze silnice do jiného světa. Do světa, kde za zelenou branou vniknu do jiného časoprostoru a poslouchám jen zvuky deště, srdce a dechu.
S taktikou se nikterak nemažu. Vyběhnout, co to dá a v tomto stavu setrvat pokud možno až na vrchol. Kopec je ale zrádný a svými vloženými rovinkami nutí běžce rozebíhat svižnější tempo až k poslednímu úseku, jenž devastuje poslední nezakyselené tkáně.
Ve třetině stoupání plaším malého koloucha pasoucího se přímo na stezce. Nechce se mu do mokré trávy, ale nakonec se míjíme. Blízká setkání jiného druhu si zopakuju ještě třikrát. Srna, zabořená hlavou di čerstvé pastvy, zajíc, mající rychlost vytvořit nedostižný rekord a při seběhu dokonce motorkář, ladící svůj stroj do oblak. A do toho moje zafuněná maličkost.
Boty drží perfektně stopu a občas se nechám zmáchat nachystanými větvemi stromů. Je pravda, že po orienťáku jsem se ještě nemyl. Čuně!
Zmáchán od hlavy až k patě pokračuji vstříc k finálnímu střetu s loukou. Tady jde do tuhého. „Hlavně nepřejít do chůze, hlavně nepřejít do chůze“, říkám si v půlce louky. „Kurva!“ Tak jó, zbytek už teda došmatlám nahoru a tam si zavolám sanitku s defibrilátorem. Dýchám jak lokomotiva bez uhlí a lámu hlavu při pohledu na poslední svah v lese. „Ty vole, běžím“, říkám si pro sebe.
Jsem nahoře. Chytám se stromu s vrcholovou tabulkou a docela bych si i zařval. Mám však pocit, že se to nehodí. Pocit vděčnosti převyšuje vše.
Tady a teď!