Špacír 2019: V zajetí kruhu

posted in: Blog | 0

Sedím na gauči v obývacím pokoji, obolavěné nohy natažené a přemýšlím nad tím, co se stalo onu první květnovou sobotu roku devatenáct. Bylo toho mnoho, ostatně jako obvykle, když si pustíte nohy na Špacír a po více než sto kilometrech se dobelháte do cíle. Doslova. Musím dodat, že letošní jubilejní ročník byl pro mě psychicky nejnáročnější. Ono nic není zadarmo a tak Špacír s pořadovým číslem dvacet spustil úderem půlnoci můj příběh.

Blíží se půlnoc, předstartovní brífink vrcholí, tečou mi slzy smíchu. Slzy mi však potečou i na trati, ale z jiných důvodů. Minimálně pro tyhle etudy, jenž předvádí orgové, stojí dojet do vsetínské kotliny. Nekončící večírek běží v plném proudu, slavíme svatbu a svatební cestu dvou šťastných duší, špacírnická slivka koluje, kdo nezažil ať dojede příště. Snad.

Na ulici Záviše Kalandry v tichosti začínáme psát své story. Svižným krokem se rozcházím Vsetínem a plácám si s Komárem a Šebíkem na úpatí kopce. Čelovky není nutné ještě nějakou dobu rozsvěcet, pouliční lampy postačí. Kdesi nad Vsetínem se ztrácíme v lesích a valíme do vrchu. Zahřát se je potřeba, jelikož chodníčky lemuje jinovatka a před svítáním se ještě ochladí. Míjím stará známá místa, kde jsme si s Magdou užili neskutečně mnoho legrace nejen při Špacíru samotném. První ztráta značky probíhá na Dušné, kdy tupě míjím směr a musím se vracet. Ale nebylo by to ono bez kilometrů navrch, a tak ani nenadávám a mažu na žluté značení, jenž mne vyvede k asfaltce na Cáb. Při různých ročnících se zde odehrávaly zajímavé scény a pamatuji se na můj druhý ročník, kdy na nás chtěl majitel chaty vylít kýbl vody. Copak se to dělá ve dvě v noci? Nejen proto se vůbec nezdržuji a konečně se dostávám k úseku Ptáčnice – Tanečnice, vinoucí se vsetínskými lesy a způsobující nemálo lidem halucinogenní opium. Obzvláště pokud se dotyčný řídí rozcestníky. V opačném směru trasy je to nekonečno na druhou. Stezku probíhám celkem svižně, občas doplním něco do žaludku a někdy zdvihnu zrak nad sebe, abych se mohl pokochat hvězdnou oblohou. Špacír skýtá mnohá překvapení a prvním z nich je polom za Tanečnicí. Kdybych neměl navigaci, byl bych trasu hledal až do rána. Neskutečné, co se zde odehrává, navíc neopomenu minout nějakou bažinu s blatouchy. Padlo první sprosté slovo.

 

východ slunce

 

Na Soláni jsem někdy před třetí ráno s několika týpky a začínám cítit, že dneska to bude asi bolet. Uvidíme, raději nad tím nebádám, je ještě hodně brzo. V sebězích si dávám pozor kvůli kolenu a do kopce se to snažím zase nějak svižněji dohnat. Sem tam nakopnutý šutr a relativně málo bahna. Jsem zvědav, co přinese druhá polovina trasy. U chaty pod Kotlovou kokrhá kohout a během chvíle se rozezní další pěvci. Mají to mezi sebou hezky rozdělené. V dálce vidím první červánky a těším se až konečně vyjde slunce a nabije mě energií, jejíž kapacitu vyčerpávám o něco rychleji než jsem si původně myslel. Přepálit start je moje krédo. Z Benešek vidím pod sebou mléčnou pěnu v údolí a nad hlavou sem tam mráček. Před Polanou dobíhá mé ztuhlé tělo první žena. Ty kráso! Doběhne nakonec 3/4 hodiny za prvními borci.

 

překážkový běh na Vysokou

 

První žena odbíhá a v mé hlavě se pomaloučku rodí plán jak to někde zabalit. Třeba si lehnout někam do krmelce, nechat se olizovat hladovými zvířaty, či se zahrabat do mechu a kapradí. Oblečení mám poskrovnu a je vážně kosa. Oblékám na sebe co mám v batohu, bunda navíc mi zaizoluje schránu. O dezerci se rozhodnu až v Makovském průsmyku, přízračně u partyzána. Dobíhám tedy pod Vysokou a nevěřím očím. Jeden strom za druhým jsou nasázeny přes chodník. Na vrcholu padají další kruté výrazy. Seběh se ani nedá nazvat seběhem. Nejraději bych ho vzal skokem o tyči a přehoupl se až k rozhledně Súkenická. Za Třeštíkem však na sjezdovce hraje svítající slunce všemi odstíny žluté. Blaho pro oči, až jsem dostal chuť se na dnešní špacír opět vybodnout. No nic, nějak se protáhnu kolem rozhledny, na jejímž vrcholu jsem ještě nikdy nebyl. Proč je vlastně furt zavřená, promítám si v hlavě. Právě jsem napsal šest set šedesát šest slov, není to předzvěst toho, co mě čeká?

Seběh do hraničního průsmyku mi chutná i díky vidině stanu organizátorů. Zrovna vybalují a vidím na zemi ležet jednu z možností jak si zpříjemnit ráno. Pivko? Dvě? Frgál? Kolik? Žádný problém. Chvíli debatujeme o záludnostech trasy, načež mi Komár lehkým náznakem ukazuje kam mám pokračovat, když se mu tajně svěřím s chutí se na to vykašlat. Ty vole, tak jo!

 

východ slunce

 

Dupu to k Lemešné s dalším typem. Několik lidí nám už zmizelo z dohledu, ale to mě vůbec netankuje. Užívám si ranní chvíle zalité sluncem. To je to, proč podstupuji tohle martyrium. Začíná přibývat bahna. Nevím, zda-li je to smíšenými lesy nebo jen tím, že tu více lilo. Sbíhání kopce do sedla je za odměnu a další krpál nahoru je nezapomenutelný. Krátký, avšak krk lámající úsek okořeněný bahnem je dechberoucí.

Spousty úseků si srovnávám s lety minulými a musím podotknout, že se hodně změnila i část u Veľkého Javorníku na slovenské straně. Přírodě člověk neporučí a pokud si on myslí, že ano, příroda mu to dá za pár let pořádně sežrat. Na Javorníku si na chvíli sedám. Potřebuji se v klidu, a s hezkým výhledem, najíst. Když nejde o život, jde o hovno a těch pár minut už stejně nedoženu. Užívám si pohledů do údolí na místa, kde jsme měli svatbu. Miluji to tady! Na Valašsku!

Na Stratenci potkávám snad stotřicetikilového magora na elektrokole funícího při jízdě do kopce. Fata morgana! Do hlavy se mi vkrádají další otázky a možná jen jediné. Proč? I o tom Špacír je. Uvědomit si, že i když jsme utrmácení a rozbolavění, spotřebováváme pouze své vlastní zdroje. Ale každý to máme jinak. Definitivně neodsuzuji tuto elektro větev, ale stále hledám pochopení.

U Malého Javorníku se opět napojujeme na státní hranici a s vidinou kyselice na Portáši se prozatím loučím s dalším spolu-špacírníkem. Rubu to z kopce tempem deset na kilák a jsem šťastný, že tu mohu být. Chatu na Portáši stále vnímám jako pohlednou útulnu, kterou nezabilo spousta přílepků jako na sousední Kohútce. Skvěle tu vaří a lidí pomálu. U stolu sedí známá parta starší gardy, drtící valašské stezky neuvěřitelným způsobem. Sedám vedle a dávám polévku a pivo, nohy v hajzlu.

Při otevření dveří mě chytá krásná zimnice. Zuby drkotají vedle stojících lidí v kraťasech. Navlékám na sebe opět bundu a pohybem vpřed se snažím zahřát. Není to jednoduché v turistickém centru vypadat jako nýmand s pohledem tak trochu mimo a s kapucí na hlavě. Šlapu co to dá, jako že to moc nedá, a drtím zbytky asfaltu opět do terénu ke Krkostěně.

Fascinuje mě název onoho kopce, kde se začínají promítat slapové síly dalšího vrcholu – Makyty. Tato část Beskyd potažmo Valašska by si zasloužila doktorský elaborát o tom, jak se zde věci mají zcela jinak než je obvyklé. Tak zaprvé si myslím, že je oblast Makyty v okruhu minimálně osmi kilometrů branou do černé díry, kde se křiví časoprostor a mění vzdálenosti. I když světoví vědci nedávno přišli s první fotografií onoho úkazu, nikdo neví, nebo jen několik odvážných, že naše Země již tisíce let zná svůj vlastní pojem černá díra vyskytující se přímo zde. Tady by se však zasloužilo mírně poupravit název na „zelená díra“.

Z onoho vrcholu Krkostěny doslova padám do jiné dimenze všeho. Vesmír zde zvolil všechny varianty jak špacírníkovi zpříjemnit život. Nejprve prudký sráz okořeněný šutry, bahnem a kořeny a pak někdo vymyslel, že si zpříjemní cestu ze sedla „Papája“ a vytvořil asfaltové peklo, v němž hoří nohy všem účastníkům letošní jubilejní oslavy. Mě nevyjímaje. Nejspíše vlivem onoho jiného plynutí času se mi do hlavy nahrávají nekonečné algoritmy sprostých slov, za které by se nemusel stydět ani Ivan Wernisch ve své knize „Kdo to čte, je prase“. Jdu někam do Huslenek – Kychové a nejraději bych někoho kuchnul a nebo si odřezal část chodidel a zavolal si záchranku, jenž mě odveze na Vsetín. Hurá!

Po hodně kilometrech asfaltu uhýbám na zelenou značku vyplivující nás opět na červené za Makytou. Když už jsem si myslel, že tohle všechno skončí, rvu si zbytek vlasů na dalším asfaltu. Nechci být sprostý, ale tohle se (kurva) nedělá :-D! Sedím na cestě, je mi jedno, že mě zajede nějaký šílený traktorista s uvázanou kládou, a volám Magdě. Jako, že teda né, že už bych se opět na to rád, však vy víte co. Prý ať si klidně dojdu na bus nebo vlak. Jó, Mája ví jak na mě.

Plahočím se do lesa, kde posléze narazím na hotové inferno. Jestli se chcete někomu pomstít, pošlete ho na výlet na Valašskou Kyčeru. Žůžo! Jestli znáte hru z dětství – mikádo, právě jste se našli. Stromy, nebo spíš kmeny jsou zde poházeny podobným stylem jako když rozehrajete zmíněnou nevinnou hru. Zkrácené šlachy se alespoň protáhnou, toť jedno z mála pozitiv. Po dlouhé době vnímám pocit totálního vymazání mozku. Bude to určitě překročením oné zelené díry s jiným gravitačním a magnetickým polem. Tupě zírám před sebe, překračuji kmeny, jdu po stezce, obcházím kmeny, jdu po stezce a zase překračuji kmeny. Tohle mě vyresetuje až do cíle.

Za sedlem Radošov se situace, vlivem opuštění velmi silných gravitačních sil, zlepšuje. Dole ve Zděchově je však nějaký moto sraz a tak potkávám páreček nevychovanců jezdící na kroskách tam, kde se nemá. Do lesa vyplivnu několik invektiv. Znenadání klesám do sedla pod Filkou. Strmý sráz mi drtí šlachy v pravém chodidle a raději tak na chvíli usedám s pohledem na Zděchov a jeho údolí až na protější hřeben nad Huslenkami. Po duši je mi dobře, jen ta schrána nějak chřadne. Asi stárnu, uvědomím si při pohledu na stoupák na Filku, který mi teď nepřipadá po tom všem ani tak strašný. „Jen“ rovinka do kopce a nahoře doleva. Za kopcem, na malém hřebínku si povídám s Májou a pak i Honzou z práce. Už jen kousek. Necelých patnáct? Jo, na to už si troufnu a přes bahnité sračky pokračuji dále.

Krajina se zde nekonečně houpe, přibývá nekonečně bahna, les střídá louku a louka zbytky lesa. Člověk se zde dostane do takového rytmu, kdy zapomene co je za den a proč se tu vlastně plahočí. Nevyřčených odpovědí na spousty otázek zůstává.

S parťákem, s nímž se míjím snad tři čtvrtě trasy, kdy navíc jdeme zcela rozdílnými styly, se dáváme opět dohromady a vidinu cíle předvídáme společně. Konec je ve dvou určitě lepší, konverzace napomáhá k pomíjení kilometrů a času a navíc jsem skoro přestal používat sprostá slova.

Po bahnité skluzavce jedeme až nad Ústí u Vsetína. Panelka nad vesnicí láme vše v těle, co zůstalo ještě pohromadě. A pohled na Vsetín? Ten odsud vždycky zabolí. Cyklostezka a pochod městem na závěr Špacíru jsou další výzvou v pořadí. Ještě, že se dá jít mimo asfalt. Nasazuji autopilota, přestávám mluvit a snažím se natáhnout krok přes bolavá třísla a úpony v kyčlích. Oblouk kolem Vsetínské Bečvy nemá konce, hledím mimózně před sebe a snažím se nezakopnout na rovině přes vyčnívající kameny. Centrum města je na dosah. Míjíme navoněné a vyfintěné lidi jako z jiného paralelního vesmíru. Je to ještě skutečnost, nebo pouhé blouznění? Před finální rovinkou poznávám Martina, má toho taky evidentně dost. Zatím se jen pozdravíme, čas na pokec bude v cíli. Už jen několik minut.

Jsme tam! Zvoníme na cílový zvonec a v očích mám lehký náznak vlhka, a nebo mi do nich jen něco zrovna spadlo. Každopádně jsem rád, že letošní párty po osmnácti hodinách a třiceti pěti minutách končí.

 

grande finale

 

S orgy si podávám ruce a usmíváme se v dobrém rozmaru. Během chvilky dochází i Martin. Dostáváme lavory s teplou vodou na nohy, teplý čaj a velkou náruč hřejivých slov. Volám domů Magdě a pak i našim. Jsem moc rád, že se mi od ní dostalo opět neskutečné podpory a psychického rozebrání. Na základně kecáme o zážitcích, příbězích a předchozích ročnících. Kyselica je famózní!

A příště? Tak určitě…

Díky moc všem, orgům, za to, že se do toho i po dvacáté pustili, mé ženě, za to, že je božská, svým dětem, které až tohle někdy budou číst, si možná budou klepat prsty na čelo, rodině a všem dalším podporovatelům a neméně taky všem spolu špacírníkům na trase.

P.S. O tom, co jsem zjistil nebo si potvrdil na trase

  • lidi snad nepoužívají papírovou mapu v terénu, včetně mě – doma raději opak
  • elektro kola jsou metla lidstva
  • polomy a jiné havěti jsou svinstvo
  • vyřešit průběh černé resp. zelené díry a její centrum posunout někam více na východ nebo na jih
  • asi stárnu
  • mám šedivé vlasy
  • ještě na tom nejsem nejhůře
  • když nejde o život, jde o nic

Leave a Reply