Valašské kilo 2017: Konečně v cíli

V hlavě mám snad nekonečno vzpomínek. Krásných, i těch méně hezkých, na něž bych možná rád zapomenul. Ale nejde to. Valašské zážitky jsou ve mně vryty tak hluboko, že si je ponesu ještě dlouhou dobu, než se jejich kontury vytratí a z obrazu se stane akvarelová šmouha. Valašsko mám v sobě zaryté asi tak jak by ho mohl mít zaryté rodilý Valach. Tento kraj prostě miluji od narození a přirostl mi k srdci, podobně jako lidé zde žijící. Jsem vděčen generacím přede mnou, že se sem v šestnáctém století začali stěhovat, aby zde našli svůj domov a půdu pod nohama.

PROČ? PRO RADOST!

Vidím ze spojitost s dnešní dobou. Lidé jakoby zapomněli na podstatu života. Že k němu stačí velmi málo, že k přežití nepotřebujeme nejmodernější technologie a výdobytky moderní doby. Při ultra maratonech se člověku smrskne vše na jediné – přežít. Vnímat jen ten daný okamžik, sledovat své pocity, krajinu, ducha přírody. A je jedno co má na sobě. Člověk se za tisíce let existence vypracoval k neskutečné adaptibilitě, dovede se přizpůsobit skoro jakýmkoliv podmínkám a většina lidí ani netuší, kde jsou jejich hranice. Nemusíme zrovna běhat, stačí dělat něco, cokoliv, mít z toho radost a úspěch se dostaví. Radost, na niž si vzpomenete když se vám vybaví dětství, a která dokáže s člověkem a jeho smysly dokonalé proměny. Zapomenete na proud času a necháte se unášet okamžikem. Tady a teď. Nic jiného pro vás v tuto chvíli neexistuje.

V neméně podobných stavech jsem se nacházel na trati Valašského kila. Orienťáku, kdy nevíte kde budete startovat a kam vlastně budou směřovat vaše kroky. Víte jen mapu a nejzazší čas pro zdolání valašského putování. Trasu můžete jít, běžet, jít pozpátku, jednoduše si vyberte a můžete se vydat na báječnou cestu k poznání – čehokoliv. Každý z nás totiž hledáme při podobných akcích něco jiného. Někdo výkon, někdo poznání sebe sama, někomu se zase líbí více krajina, jiný zase trpí rád bolestí. A nebo je to všechno hezky dohromady namixováno v jemný koktejl té nejlahodnější chuti jaký si dovedete představit. Valašské capuccino z čerstvě nakypřené země zalité mléčným ranním oparem, jenž si dáte na rozkvetlé mezi.

START, TMA A ZNAČKA

Úkol zněl jasně. Neztratit se v relativně známém terénu a neprodloužit si zbytečně trasu více než bude potřeba. Start byl naplánován na desátou večerní v prostředí valašskomeziříčské Žerotínovy základní školy s prvotřídním zázemím. V posledních třech letech se zde startovalo pouze při prvním ročníku a na další si vždy organizátoři připravili překvapení v podobě dvou autobusů a startu mimo ValMez. Spekulace byly různé a musím uznat, že se všem podařilo zmást nejenom mé smysly a připravit tak nevídanou nechápanou, co že se nám to vlastně děje před očima. V ryze přátelském duchu se tedy dozvídáme, že na nás čekají dva busy. V jednom z nich hrají housle, v druhém zas kytara. Mezi sedačkami kolují štamprle slivky a připadáte si jako na startu nějaké pařby. Jo, Valaši jsou přátelští a rozdali by se ze všeho. S velkým, ale opravdu velkým překvapením se ocitáme v Hovězí. Dědinou nedaleko Vsetína, nad níž nedaleko Filky dávají lišky dobrou noc. Všichni štrachají mapy z batohů v napětí očekávání startu a organizátoři se zajímavým úsměvem sledují předstartovní dění.

Kartičky se jmény všech kontrol jsou již seřazeny na stolku kdesi u fotbalového hřiště a začínáme odpočítávat poslední vteřiny před jejich rozebráním. Napětí houstne a to by se málem z toho jeden posral. Ale ne teď a tady. Na hrdinství přijde ještě čas.

S výkřikem beru kartu s číslem šestnáct a zalehám do pozice snajpra, jako z bondovky. Mapy létají vzduchem, do uší se mi derou názvy kontrol. Ty vole! Kde to do prdele je??? Tady už jsem snad byl a něco dalšího nemůžu najít. Nakonec to s malou pomocí poskládám dohromady. Hradisko (773 m n.m.), Klášťov (753 m n.m.), Široká (645 m n.m. – rozcestník Horka), Baťková – Chléviska, hrad Lukov, Tesák, Kelčský Javorník (865 m n.m.) a Kuželek – rozcestník.

MODRÁ JE KRUTÁ

Při pohledu na trasu si lehce cvrnknu do kalhot a mizím do tmy. Hezky to chlapci pospojovali, když  ji pro letošek vymýšleli. Dobíhám chrty Cooling Birds a pár kilásků se nimi držím. Vím ale, že to nemá smysl. Jedou si zde vlastní závod, v podstatě svou kategorii, Coolini a ten zbytek. Stát se ale může všelicos. Rubem to po žluté kdesi k nenáviděnému kopci Filka a pod ním se, podobně jako kamarád Korys, rozhoduji pro asfaltový seběh do Zděchova. Jak poetické. poprvé jsme se potkali na prvním ročníku při jakémsi podobném seběhu a nyní znovu. Pavel je nabušené zvíře a jsem moc rád, že si s ním mohu časově zkrátit kus cesty. Vždyť povídat si je o čem. Zděchov je nekonečně dlouhý a než se dostaneme na sedlo Radošov nad vesnicí, uplyne pár desítek minut. Přemýšlíme, kde jsou Birďáci. Jestli to stihli přes Filku před námi nebo ještě levitují nad terénem pod Filkou. Tady to znám jako svoje špinavé boty a relativně v poklidu dobíháme dva cyklisty u první kontroly. Docela zírám, že jsme se rychle po startu rozeběhli. Skalním městem Pulčínských skal se po modré značce dostáváme k pohodovému seběhu kolem studánky k hlavní cestě na Lidečko, kde značka uhýbá nahoru kolem Čertových skal. A přichází první kufr. To je tak, když modrá značka zaroste ve křoví a člověk si nehlídá cestu. Zatím mě to nechává vnitřně klidným, přeci jen jsme na začátku a nemohu vyplýtvat svou zásobu dvou sprostých slov hned teď. Před Lačnovskými skalami hážeme další zářez někam z hřebene. Běží se opravdu tak dobře, že zapomínáme hlídat směr a jsme v pěkné řiti. Drápeme se tedy znovu tam, kde jsme seběhli a nechápeme jak jsme mohli přehlédnout odbočku. Za Vařákovými pasekami se oddělujeme, neb si má střeva žádají očistu a poté si pro jistotu dám asi největší kufr za celou trasu. Sám v lese hledám směr. Přichází první klení. Druhou kontrolu však nacházím v pohodě a mířím, stíhán dalšími borci, na Vartovnu.

Přichází však na mne pořádná spací krize, jenž vyvrcholí desetiminutovým spánkem pod rozhlednou na kopci. S radostí třetí kontroly v kapse, mířím proto dál na Baťkovou. Hezky po hřebeni. Nesmím zopakovat chyby z prvního ročníku. Slunce se dere pomalu nad obzor a z valašské krajiny dělá to pravé potěšení pro oko i ducha. V krizových chvilkách jsem za toto rád a při pohledu na to, jak tu máme krásně, opět zaběhnu do jakési prdele. Promiňte mi ty výrazy, ale asi přijdou ještě hrubší. Časem. Na Baťkové dobíhám Marka Navrátila a jeho družinu, dělím se o tajnou občerstvovačku, doplňuji zásoby a valím na hrad Lukov.

Modrá značka mi dnes není souzena a jsem nucen krosit mimo ni, abych ji mohl opět nalézt. Jsem zmatený jako lesní včela. Co se dneska děje? Otázek v hlavě je spousta, ale vyřeším je jen nalezením cyklostezky pod modrou značkou. To se mi daří a sbíhám do Držkové, nad níž začínají dostávat nohy lehce přes držku. Před sebou ale vidím jiný úkaz. Černá stěna mračen se žene na naši stranu. A do prdele! Bude asi kapat.

MALEBNÉ HOSTÝNSKÉ VRCHY

V Držkové nakapu do strojku jedno pívo a kofolu, jenž mě konečně dostává z další spací krize. Mám rád ty krámky na dědině, kde největší plochu zabírá právě pivo. „Začíná pršet – v zapadákově“, dalo by se zazpívat při prvních kapkách deště. Mezi Držkovou a Vlčkovou projdu několikrát přírodní myčkou z větví mladých smrčků smývající mi pot z těla. Jak osvěžující po té úplňkové noci plné hvězd. Z Vlčkové, další dědiny tentokrát v Hostýnských vrších, je to na Lukov coby lukem dostřelil a zbytek hodil kamenem. Opravená zřícenina hradu zeje prázdnotou a do kapuce ze shora bijí provazy deště. Občas prší hodně a někdy ještě více. Zírám do mapy a studuji trasu. Kousek zpátky po červené a zase ta zpropadená modrá barva až k Holému vrchu, tj, nějakých sedm kiláků. Do prdele s ní!

Co už. Tu a tam volám domů pro povzbuzení a ujištění, že jsem ještě nezmrzl a nebo se nerozpustil v hektolitrech vody. Májino dobré slovo mě hřeje na duši a opět se rozebíhám. V hlavě se mi vybavují různé úryvky z jiných závodů, rozpomínám se na dětství a co mě se vlastně přivádí. Modrou se snažím proplout jako řekou, jen někde potkám zdymadlo, zpomalující můj pohyb. Tesák je z hřebene nedaleko a v klouzavém blátu tam budu co nevidět. Něco mě však píchá v koleni a s půl procentními znalostmi ortopeda se ujišťuji, že je to jen přetažený úpon, a že to přejde jako každá bolest. Protože bolest není jako bolest, udělal jsem si za léta jejich klasifikaci:

1. bolest svalová – tu prožívá 99% populace, takže pohoda
2. bolest křečová – zasol, nemel a běž dál
3. bolest píchací – zase přejde a začne píchat v jiné části těla
4. bolest duševní – tady pomůže jen panák slivovice
5. kombinace všeho předešlého – způsob si jiný typ bolesti a zapomeň na to, co tě trápí a nebo si dej dva panáky slivky navíc
6. když nemáš slivku, dej si pivo

Na Tesáku mě vítá skupinka organizátorů! Paráda, dostává se mi luxusního servisu, sedám si do restaurace, kde nikomu nevadí, že sviním na podlahu. Navíc teplá polévka, čaj a dokonce při odchodu panák slivky. Váhám, ale neodmítnu. Po několika hodinách samoty chtějí smysly jakékoliv zpestření, tak proč nezachlastat při závodu. Z útulna vybíhám do lijavce a nemohu se zahřát. Ani ta slivka nepomohla. Těším se až budu moci rubat do prudkého kopce Čerňavy, v jejímž svahu potkávám dva bosonohé šlachovité maníky. Halucinace hadr! Před rovinkou na Javorník na mě čeká ještě Jehelník, prudký to kopec ze všech stran. Déšť jsem už nějak přestal vnímat. Kontrola na Kelčském Javorníku je přímo na vrcholu rozhledny. S hurónským řevem, neb mám strach z výšek, se dušuji k výlezu na ni. Před dvěma týdny jsem se na rodinném výletu cítil podobně, jednoduše mi rozhledna nesedla a nesedla mi ani dnes. Na stejném místě, ani ne v půli, mi dnes valí hrachy slz z očí a psychicky jsem na dně. Má slabost je tak velká, že mě nepustí nahoru. Dělám foto pro organizátory a jsem rád, že po mokrém zábradlí zkloužu dolů na pevnou zem. Dostat se z této situace je pro mne těžké, ale jestli chci vidět cíl, musím pokračovat.

SPROSTÁ SLOVA LÉTAJÍ VZDUCHEM

Z Javorníku sbíhám po turistických značkách do Rajnochovic. nechci riskovat další ztrátu kytičky. Několik sprostých slov si stále držím v zásobě. Tupě běžím po asfaltu do další hostýnské dědiny a přemítám nad tím, jestli je následující kopec tak prudký jak si ho pamatuji. Je. A dnes ještě více. Dohání mě několikátá spací krize, začínám souvislý běh nesnášet. Prostě se mi nechce běžet delší úseky, jenž jsou tak běhatelné. Kurva drát!

Na loukách před Lázama volám Máji pro dobré slovo. Když jí řeknu, že se mi už moc nechce běžet, ale že je problém spíše v hlavě, nakopne mě pár poznámkami. Mód bušidó vole! Po pár chvílích to přichází. Zakleji třikrát po sobě – píča, píča píča!!! Tak, aby to slyšely i srnky za mezí a běžím. Do prdele já běžím a nic mi není! Chvíle vykřičníků a silných slov je ta tam. Přesně takové nakopnutí jsem potřeboval. Díky Magdi.

KRIZE JE PRYČ

Na Lázech si nedávám ani plánovanou přestávku v hospodě a v dalším slejváku valím domů, do cíle. Razím si poslední kontrolu do karty a v lese hledám červenou značku. Nic nezkracuji, běžím na jistotu. Další nadávky si mé plíce nepřejí. Nad Oznicí se značka vine jako had ležící v parném slunci na kameni. Nemá konce. Ale hlava vyhrává pod Píškovou, tam kde vím, že i když je to ještě kus, bude to POHODA. Sbíhám poslední kopec, jako kněžna Libuše vidím město před sebou a nedaleko mi jde naproti Mája se spícím Samem. Konečně si s ní mohu popovídat naživo a hlavně je oba vidět. Na rtech mám toho spousty co říct, ale hlava je vycucaná. Běžíme městem, parkem a Mája se Samem se odpojují a poslední kilometr běžím podél Bečvy sám. Na základce už to bublá a všichni tleskají. Díky, slzy mám dnes na krajíčku.

Byl to náročný den plný všech pocitů, co může člověk při podobných závodech zažít. Radost přelévající se ve smutek a zase naopak. A o tom to je. Užít si Valachy všemi smysly a hlavně nezapomenout, protože tento závod má v sobě vše, co od závodu očekávám. Nezvládl bych ho však bez podpory mé rodiny, přátel a kamarádů, jimž patří za vše velký dík!

Díky rovněž Pavlovi a jeho týmu Valaši v pohybu, že dokázali něco takového uspořádat. Komorní akce s velkým duchem, z níž si odnáším pouze samá pozitiva, i když někdy to pozitivní moc nebylo. Poznání nových lidí, krajiny, sebe sama. Styl jakým se dělá Valašské kilo je mi velmi blízký a budu se zde vždycky rád vracet.

Mějte se famfárově!