Od doktorů jsem si dal na nějakou dobu oraz a cvičil doma. Hlavně propínat a ohýbat nohu, přitahovat chodidlo a točit jím v kotníku a pár dalších prkotin. „Raději počkám na odborné stanovisko rehabilitačního doktora“, říkám si. A tak se i stalo. Zhruba dva a půl týdne po operaci jsem se vypravil ke skvělému člověku a doktorovi zároveň. U něj jsme dali dohromady rehabilitační plán, jenž by mě měl dohnat k přesouvání se bez francouzských čaganů a podobných blbostí otravující člověku život. Při brouzdání internetem jsem totiž zatím nenašel žádný kloudný vynález omezující padání holí podél stěny. Musím oslovit někoho z potomků Járy Cimrmana mající vynalézavost v krvi.
Plán zněl jasně. Nepodělat to, co doktor eM opravil a pomalu rozhýbávat a zatěžovat nohu a tak mizím z ordinace s plně popsanou á čtverkou natěšený na dobu příští, neboť ta mne posune kupředu. Kupředu k plnohodnotnému pohybu, na nějž jsem byl zvyklý. Magnety střídají cvičení, ať už skupinová nebo samostatná s fyzioterapeutem a končit budu elektro šoky, jen aby to nebylo křeslo.
Z nemocnice si to pěšky hrnu z kopce dolů. Už dlouho slyším za sebou jakýsi klapot a než si uvědomím,. co ten klapot může být, předhání mě starší paní o berlích jako by se nechumelilo a ani na strhující finální řežbu u přechodu pro chodce nedošlo. Ono totiž vlastně nechumelilo a i kdyby chumelilo, byla by stejně rychlejší. Na nohu jsem opatrný, je to znát a pracky z holí cítím však už víte kde. V teple domova Magdiných rodičů si hoví znavené tělo s ovladačem od televize na gauči. Projíždím kanály a co tam vidím. Televize osm a nějaká věštkyně láká lidi na smazání špatných čaker. Civím na to jako spadlý s Marsu a povídám si, že takové maso jsem dlouho neviděl. Paní ví o zdraví, dle vyjadřování, určitě hodně a kdybych zrovna nepřišel od doktora, možná bych ji vytočil. Bohužel ale vytáčí ona mě a tak raději přepínám na jinou blbost. Chudáci lidi, co si nechali od ní poradit.
Zatím rehabilituji tedy doma a noha dostává mírných pokroků. V koleni ji ohnu skoro na devadesát stupňů a dle rad rehabilitačního doktora mírně zatěžuji, resp. pokládám na zem. Cvičení prodlouží přišití MCL vazu, jenž byl rovněž na sračky, jak jsem již kdesi psal. A promiňte mi občasné jadrné vyjadřování, ale někdy nenacházím synonym.
Cvičení začínám dřepěním na magnetu. S tím už mám nějakou zkušenost a musím uznat, že na nohu působí příznivě a léčbu zefektivňuje. Nevím, jestli je to vliv placebo efektu, ale působí dobře. Obzvlášť, když se tu nejen o mně starají s příkladem. Na magnetech je to přehlídka všech možných zranění a chronických potíží kde, jak se mi zdá, vedou záda. Jo, o zádech bych taky mohl něco napsat. Odstavec by vydal na pár desítek úderů do klávesnice. Jejich bolest už ale ustoupila a tak je zde nebudu zbytečně rozmazávat. Jen jedno. Bolely jako svině!
Konečně jdu taky na jednotlivé cvičení k fyzioterapeutovi. Ač mladý, je opět velmi edukovaný v problematice a mám v něj důvěru. Když vidí mé fofrklacky, nechápe jak s nimi mohu chodit. Tak jako jedna hůl je sice kratší, ale tělo si zvykne, né? Do rukou dostávám po více než patnácti letech nové stroje. Jo, s těmi se bude chodit jedna báseň. Cvičení proběhlo taky na jedničku. Správné držení těla, kontrola vycentrování kolene a další pohyby s tím spojené bude opět nutno pevně natrénovat a hlavně uvědomit si jejich souvislosti. Po tréninku pokračuji o patro výše, kdy se během přechodu hezky natáhnu na schody. Berle letí prostorem a kdosi v bílém hábitu mi chce pomáhat. S díky odmítám.
Na magnetech dnes bude zase sranda. Zdravotní potíže jsou nepříjemné, je ale lepší brát je s určitou sebeironií a hlavou vztyčenou. Z nemocnice odcházím pln nadšení a doma vylézám z auta, jak podotkla Magda, jako člen UPNA. ?. Jako člen Útvaru pomalého nasazení. Řežu se smíchy.
Na další cvičení mě opět veze Mája, neb si ještě netroufám. Před nemocnicí se za šera na nerovném povrchu parkoviště potácím k hlavním dveřím, kde přes několik schodů směřuji na skupinové cvičení. Všímám si zajímavé skutečnosti, že ambulance rehabilitace leží naproti ambulance bolesti. Pacient si může vybrat, záleží, co na to jeho pojišťovna. Chvíli před cvičením se dává dohromady kolenní panoptikum a jdeme na věc. Cvičení probíhá zhruba hodinu a během něj se naučím pár nových cviků, některé si zopakuji, ale hlavně si neustále hlídám postavení celého těla, což je psycho. Někdy se válíme po zemi jako při výcviku jednotky URNY, chybí jen parakotouly a neprůstřelné vesty. Neskutečně mě to baví a těším se na další lekci, která přijde co nevidět.
Čtyři týdny po operaci se mi noha evidentně dává do formy. V koleni ji ohnu zase o něco více než před tím a tak už po poradě zkouším jízdu na rotopedu bez zátěže. Domácí cvičení střídám s tím nemocničním a mikro úspěchy se postupně dostavují. Přesně jak je tomu v dlouhých závodech, kde je nutno vytyčit si mety na kratších úsecích. Ty se poté jako mávnutím proutku spojí v jeden celek. Tak zatím čus! Jdu cvičit 🙂
Pokračování příště…
A díky všem za povzbudivá slova!