Karpatské ohlédnutí

Tento příběh se odehrál během roku patnáctého, století jednadvacátého a i když se zprvu bude zdát, že různé historky mohu být smyšlené, není tomu tak. Život je opravdu pestrý, takže se není čemu divit, co se za tu dobu přihodilo jednomu karpatskému běžci.

Karpatský běžec je na sebe tvrdý, ale už ne tolik co možná dříve. Z posledních vzpomínek na kroužení na Lysé hoře ho ještě mrazilo v zádech a proto se rozhodl této taškařice již nikdy! neúčastnit. Do té doby, co poznal chlad mrznoucího iontového nápoje prodírajícího si svou cestu k jeho holým zádům, neměl moc zábran vydávat se do čelovkami osvětleného okruhu pod magickým kopcem. Lysá hora se mu jednoho dne vryla pod kůži a nešlo s tím přestat. Až nyní. Karpatský běžec se sklopeným zrakem uznal, že není mentálně schopen snášet ona příkoří mrznoucí severní sjezdovky a severáku dujícího do jejich serpentin, a tak se raději vypravil uznale zatleskat všem lidem, kterým z minulých let zmrzl mozek natolik, aby si nevzpomněli a vydali se znovu na kopec. Těm, co se zde vydali poprvé nemajíce tušení do čeho jdou, pak jen popřát hodně štěstí.

Celý den vládl v poklidném tempu, lidé běhali nahoru a dolů jako šílení a karpatský běžec se svou Magdou a kamarádem Honzou líně váleli šunky na osvícených stráních. Tma však byla neúprosná a proto jejich skupinka pomalu slezla z kopce, jelikož z toho povzbuzování byli ták unavení. Byli dole a auto už měli na dosah, když tu karpatský běžec projevil svou invenci zaskotačit jedním parádním veleskokem na zem. A protože jeho koleno je posledních patnáct let (ach ta patnáctka) vyhazovací. Nelenil a než stihl dopadnout na tvrdý beskydský flyš, noha mu vylétla do vzduchu jako z praku. Během pádu prý slyšel nějaké křupnutí, ale to nemáme potvrzeno. Blízké zdroje šeptají o opětovné simulaci a dělání estrády pro pobavení druhých. Při pohledu na něj však byla vidět veliká bázeň. Už věděl své. V nahazování nohy do provozuschopného stavu má velké zkušenosti a tak, až ostatní přestalo vystoupení bavit a kýžený efekt se tudíž nedostavil, se šli raději ti tři podívat ještě do zázemí závodu a pak hurá domů, kde mu Magda podala pomocnou ruku při vylézání z vany.

Karpatský běžec byl ve skrytu své duše zhnusen pohledem na svou nohu. Snažil se nedávat na sobě znát své pocity, jenže když on tak truchlil nad svou nohou a hlavně nad tím, že se mu kvapíkem blíží očekávaný vrchol jeho pomyslné ultra kariéry. Magda ho konejšila a říkala mu, že ještě nic není ztraceno. Proto karpatský běžec navštívil jednoho ortopeda v blízkosti. „Možná už by noha vážně chtěla operaci“, zašeptal doktor raději skrz zuby. „Možná, ale rozhodně ne teď!“, pomyslel si běžec. Trocha rehabilitace a klidového režimu neuškodí nikomu a z předepsaných klidových tří měsíců vydržel celé tři týdny nic nedělat. Teda dělal toho asi dost a noha se mu rychle dostávala do kondice a v jeho myšlenkách se mu začaly znovu malovat obrazy Istrijské stomílovky. Tak moc tam chtěl.

Přišel duben a mnohé se změnilo. Karpatský běžec bušil nohama, co mu jen čas dovolil a připravoval se na svůj největší sportovní závod. I když sám říká, že závod je v jeho pojetí veskrze zavádějící pojem. On totiž závodí hlavně se svou myslí a vrozenou leností. Poznal jsem ho totiž v jeho mládí a vím o čem mluví. Jeho vrcholným kouskem bylo několik hodin propařených před obrazovkou monitoru. Závody v rallye byly jeho vášní. Jenže karpatský běžec zestárl a díky Magdě zjistil, že může dělat i další věci, než jen sedět u počítače a nesmyslně bušit do klávesnice a vyrazil ven, objevovat svět.

Probudil v sobě jistou pandořinu skříňku, tajný kout jeho nitra, jenž zjevně za ta léta zarostl pavučinami. Vzpomněl si jak v dětství chodil s rodiči na výlety a jak to bylo prima. V jeho nitru však prahla touha po poznání něčeho jiného, než jen chodit po krajině. Magda mu vyprávěla o svých dobrodružstvích při přechodech hor, pochodech dlouhých snad padesát kilometrů, navíc ještě za tmy. Řekla mu o Špacíru. Ujít jen dvacet kiláků bylo pro něj noční můrou, kdy ztrácel řeč a nezajímalo ho okolí. Cítil bolest, ale jakmile bolest přešla, chtěl ji pocítit znovu a intenzivněji. Lákavost dálek ho uhranula a s Magdou postupem času přidávali víc a více.

Až potkali Jakuba, člověka bystrého a vnímavého, pro nějž je maraton zahřívací procedurou. Ten ještě více přiložil pod plamínkem našeho karpatského běžce. Tu a tam když se potkali, skrytě mezi řádky mu Kuba vsoukal myšlenku stomílovky. Jenže běžec zatím nebyl připraven, ani fyzicky ani po duševní stránce.

Člověk se ale mění a změnil se i karpatský běžec. A jednoho dne řekl Magdě, že by rád na výlet. Na hodně dlouhý výlet do Chorvatska, kde jezdí lidé většinou k moři. Hrstka lidí však volila pravý opak. Přihláška byla úspěšně uhrazena a karpatský běžec byl v očekávání. Čeho, to dosud nevěděl. Ale při pohledu na fotografie mu bylo zřejmé, že podnik bude velkolepý.

V den odjezdu se dala dohromady malá, ale velká svým nadšením, skupina pěti respektive šesti lidí. Jeden z nich o tom toho moc nevěděl, ale dával najevo své pocity. Tak tedy pět Čechů a jeden Polák, z něhož se posléze stal jejich manažer zajištující potřeby vytrvalců. A bylo tam prý velmi dobře, když mi vyprávěli zážitky z výletu. Hurónský smích se nesl jejich vozem a podle toho, co jsem slyšel, museli smíchem nakazit snad každého koho potkali. V den startu prý všichni odstartovali a podpůrný tým ve složení Magdy a zatím neznámého člena měl spoustu času na odpočinek, než se jim vrátí všichni znavení, špinaví a zmrzlí na pokoj.

Karpatský běžec celou parádu prožíval po svém. Tradičně se slzami v očích a vnitřní nejistotou, kam se to vlastně přihlásil. Vždyť kolem něj byli lidé plni zkušeností, které mu zatím chyběly. V průběhu závodu stihl několikrát zaimprovizovat, postavit se větru, dešti a nehorázné zimě. Povídal mi o tom, že hodně podcenil oblečení a tak do cíle dorazil s termofólií omotanou kolem pasu a ponožkami na rukách, nahrazujícími rukavice. Závod byl pro něj tak těžký, že nebyl schopen projevit jakékoliv emoce. Čekal výbuch radosti, křepčení, bouchání lahve sektu. Ale nic z toho nepřišlo, byl vyčerpaný až do morku kostí. Byl jen strašlivě rád, že vidí svou Magdu s dalším človíčkem z podpůrného týmu, že je může obejmout a ukápnout slzu na rameno. Celou cestu domů pak prospal a moc si z ní nepamatuje a při každé návštěvě benzinové pumpy stihl spolu s dalšími připravit pestrou estrádu krkolomných pohybů přihlížejícím při vylézání z auta. Být záchod o něco dál, určitě by to nestihl. Měl ze všeho radost. Z toho, že poznal nové lidi, nádhernou krajinu istrijského vnitrozemí, z nového života bujícího vedle něj.

V květnu pro samou únavu nic neplánoval. Ale když se blížil první květnový víkend, začaly ho znovu svrbět nohy a zatoužil po dálkách své domoviny. „Špacír nezastavíš a špacír nezastaví tebe“, dalo by se říci. Proto se náš běžec nemusel na Magdu ani moc dívat a ta hned věděla, co se děje v jeho hlavě. I když měl nohy ještě bolavé z předchozí štrapáce, nasedl na vlak směr Vsetín a vydal se na špacír.

Potkal zde spousty známých kamarádů a kdyby byl večer o něco delší, byl by spokojen. Věděl, že v noci a přes den moc lidí nepotká a tak se chtěl o všem rozhovořit. Nedaleko za městem kdosi řekl:“Teď!“ a všichni vyrazili. Karpatský běžec si razil cestu krajinou hodně pozvolna, ale po pár desítkách kilometrů byl zcela sám. Jen srnci občas na něj zařvali, aby jej vyvedli z vnitřního rozpoložení. Na Portáši, v první otevřené hospodě si užíval blaženého tepla chaty a teplého talíře s výbornou krmí. Od té doby už zapomněl, co si tam dal k snědku. Na Makytě si dal od dvou bodrých chlapů panáka kořalky, i když by ji asi neměl. Ale o tom ultra je. Občas je lepší neřešit a brát věci jak přijdou, ono se to nějak vyvine. Filku jako obvykle proklel. Možná to bylo i tím, že byla blízko cíli cesty, kdo ví. A u Ústí u Vsetína se při pohledu na hromady bláta smál jako malý Jarda. Pod kopcem mu ale úsměv ztuhl, tak jako tuhne asfalt, když se zchladí. V Magdě má velkou oporu a jak byli domluveni, zavolal, že je před Vsetínem, aby pro něj dojela. Pln radosti a bolesti se rozeběhl ku Vsetínu, místu odkud v noci spolu s dalšími vyrazil. Kamarád s foťákem na krku mírně nechápal a karpatský běžec byl v transu při zvonění na zvon ohlašující konec jeho putování. Takový byl Špacír.

Nevím, zda bych neměl vyprávění karpatského běžce zkrátit. Těch příběhů je totiž tolik, že by to vydalo na nějaký malý spisek.

V červnu si střihl dva kratší závody v sousedství. Málem při nich vyplivl duši, jaký to byl sprint. Někdy je vhodné si od dálav odpočinout a věnovat se i jiným záležitostem. Malý človíček, psal jsem o něm v části o Chorvatsku, totiž postupně začínal dostávat jasnější obrysy a vrchol všehomíra měl teprve přijít. Byla radost pohledět na ty dva, Magdu a karpatského běžce, jakou mají radost.

Vloni běžec zdárně dokončil Malofatranskou stovku a i letos se chtěl pokusit vidět cíl. Musel však uznat, že není komplexním běžcem, a že v horku mu tělo prostě nejede. I když správný ultra běžec zvrací i za pohybu, karpatský běžec, aniž by blil, měl toho tak akorát dost, že závod ukončil už po polovině. Vymlouvat se není na co. Pokračovat v závodě bylo pro něj krajně nezodpovědným činem a co pak, co kdyby se něco stalo. Člověk si v těchto ohledech musí nechat zadní vrátka trochu pootevřená. A ani s odstupem času nelituje svého rozhodnutí, i když myšlenky honící se mu v hlavě při závodě by raději vymazal z paměti.

Jako například tu, když se pod vrcholem Suchého válel v letní trávě, přehraboval se v batohu a ani nevěděl proč se tohle děje. Mlžným pohledem do dáli díval se neznámo kam a přemýšlel o tom, jak se na ten kopec dostane. Několikrát, několikrát se musel zastavit a svalit svou schránku pod žhnoucím sluncem. Jednoduše byl v řiti. Na Suchém mohl jen bádat nad hnacím motorem přeživších členů kultury ultra. Kultury, jenž se po léta vyvíjela a modifikovala v odolnější jedince. Srovnal bych to s GMO. GMO modifikoval člověk, nýbrž kulturu ultra modifikovaly nástrahy tratě, souputníci na ní a příroda obecně.

Ani po týdnu od výprasku v Malé Fatře toho neměl karpatský běžec dost a pustil se do šílené výzvy, pustit se neznámo kam, trasu zjišťovat z dostupných indicií až v terénu a proběhnout nejpěknějšími částmi Beskyd. Magda ho vyvezla k hranicím Česka a Slovenska a opět se s určitými obavami loučili. Magda mu však plně důvěřovala a hnala ho kupředu. Byl to výlet náročný, plný krásných výhledů, nástrah a hledání vody. V noci na odlehlých místech mohl nenuceně přemýšlet o věcech, na něž neměl moc času. Tu a tam se lekl nějaké lesní zvěře spící na stezce a přes noc se dokodrcal až někam k Travnému, kde prožil největší krizi výpravy.

Málem blouznil, kolem cesty hledal jídlo. Žádné nenašel. Ale když uviděl na vrcholu stát skupinu lidí, neváhal ani vteřinu a se zdvořilostí je obral o všechno jídlo, co měli. Zachránili mu tím mnoho sil a do smrti si to bude pamatovat. Příště s větším batůžkem!

Na Lysé hoře vyjedl Šantán, vše zapil kombinací piva, kávy a džusu a vyrazil k cíli, jenž byl skoro na dohled. Necelých čtyřicet kiláků. Měl toho tak akorát dost a zavolal Magdě, zda by nechtěla přijet k poslednímu kopci. Byl marný, málem ani nevěděl co je za den a byl moc rád, že finále putování absolvovala Magda s ním.

V srpnu se s kamarády vypravil pořádně zafandit ultra borcům z celých Čech a Slovenska. Hřeben Nízkých Tater skýtá dokonalé možnosti pro vyžití v přírodě, však to náš běžec vloni s Magdou zažil, a tak si na něm užívalo dne i noci několik ultra matadorů. A bylo se prý na co dívat. Chlapi a holky se řezali na stezkách hlava nehlava, občerstvovačky brali útokem a poté jen zmizeli z dohledu všech. S kamarádem prošel první část trasy do Čertovice, kde už na ně čekal třetí do party. Karpatský běžec se mi zmínil i o bezvadném deštíku, kvůli němuž se musel závod na několik hodin zastavit. Jít na procházku v blesky nabité krajině je jen pro odvážné nebo mrtvé. Proto byl běžec rád, když se mohl zařadit mezi ty odvážné.

A v srpnu vypuklo celé to divadlo, kvůli kterému přijeli lidé až z daleka. Hostýnská osma. Od letoška se stali Magda s karpatským běžcem členy organizačního týmu a byli moc rádi, že mohli být součástí tak bezvadné party, jaká se schází (nejen) v Rajnochovicích. Víkend byl opět náročný. Vlastně začal už ve čtvrtek a pokračoval až někdy do nedělního odpoledne, kdy ti dva padli na zahradě rodičů. Hostýnská osma se určitě vepsala do srdcí většiny z účastníků, neb pohledy do jejich tváří to naznačovaly. Vždyť za jeden víkend zažít vlahé ráno, horoucí poledne, teplý večer a prokalenou noc, se nedá všude. Ti dva mi řekli, že až o závodu budete uvažovat, určitě se máte přihlásit, bude to stát za to a všichni pro vás udělají maximum možného.

Odstavec k Hostýnské osmě by mohl být taktéž nekonečně dlouhý. Jelikož i běžel, měl karpatský běžec zážitků víc než dost, ale vypíchl bych jeden, kdy v Rusavě pod sjezdovou kolabovali snad všichni, vloudila se mu do hlavy myšlenka, jestli tohle všechno stojí pro tu námahu a zda raději nezabalí. Uviděl tu Milana, jenž byl v podobném stavu jako on. Od Pražské stovky se neviděli a tak se dali po zbytek trasy dohromady a protrpěli celý závod spolu až do čípnutí u cílové pásky. Milan na něj dokonce i čekal, když se z běžce stal sráč. I o tom ultra běh je a tak je to správné.

Největší závod sezony a vlastně i celého života přišel v září. V plánu měli Magda s Pavlem jeden ryze speciální projekt. Cesta k němu, nebo k ní, byla dlouhá a náročná a byli proto moc rádi, když jejich maličký uviděl svou startovní pásku a mohl se vydat na světlo světa. Potom mi říkal, že to byl nejlepší pocit v životě být u zrození nového člověka, jemuž se nedá nic rovnat.

V mezičase si byl i zaběhat a aby si zpestřil zbytek roku, nechal se chytře napadnout vlčákem připomínajícího mastodonta z pravěku. Zvířecí chlapec měl evidentně chuť na šťavnaté masíčko a vytrhl se majiteli ze spárů. A tu zapracovala ona náhoda a karpatský běžec si stihl už jen vyhodit koleno a bylo vymalováno. Závěr patří mistrům, a doma se musel Magdě vyplakat na rameno. Pokolikáté už? Srabácky vypadal jen v několika chvílích, jelikož bere věci tak jak jdou a snaží se s nimi po svém vyrovnat.

A co bude v roce 2016? Bude toho plno, přibudou články z nového, lékařského prostředí, neboť se karpatský běžec rozhodl napsat scénář k dalšímu dílu „Nemocnice na kraji města“, a aby věděl o čem seriál bude, musí si toho hodně vyzkoušet. Proto se předběžně domluvil s MuDr. Blažejem k názorné ukázce rekonstrukce kolene, jenž je za svých patnáct let bez křížových vazů trochu opotřebené.

Takže mu, vlastně jim, držte prosím i v roce následujícím pěsti 🙂 Oni je zase budou držet Vám 🙂