Malofatranská stovka: tajemství kultury ultra

Malá Fatra, zdálo by se jedno malé slovenské pohoří vyzdvižené tektonickými procesy někde mezi třetihorami a čtvrtohorami. Jedno z mnoha. Zdání ale klame. Hřeben Malé Fatry se svými sedmdesáti pěti kilometry na délku rozhodně stojí za povšimnutí. Co povšimnutí, musíte se tam rozjet a poznat krásy této části Slovenska.

Hřeben se dělí na dvě části v údolí Váhu, kde čas plyne rychlostí řeky a kde lidé vegetí na vodě nebo vedle ní. Kriváňská Fatra je zcela jiná než ta druhá – Lúčanská. Kriváňská plná dolomitického kamení a ostrých kopců, za to Lúčanská je pokryta divokými lesy a oblými kopci, tvořícími část oplocení okolo Turčianské zahrádky. Každá část má něco do sebe a obě dohromady navzájem ladí. Ne nadarmo se říká, že protiklady přitahují.

Lidé tuto krajinu osidlovali již od pradávna. Kdysi tu lovci naháněli mamuty či soby, po nich se tu zjevili lidé vyznávající různé kultury. Bylo zde různě, slunečno, střídavě oblačno a občas se tudy přehnala bouřka v podobě různých bitev. Velkou stopu zde však zanechali Valašští kolonizátoři – osídlenci, chcete-li, jež byli donuceni odejít ze své domoviny vlivem různých vnitřních tlaků. Zůstali jsme tu po nich my, jejich nářečí a pomalu vytrácející se zvyky. Krajina se zdá být během času stejná, ale proces eroze a kulturního rozkvětu ji změnil.

A pak, s rozvojem turistických spolků na přelomu devatenáctého a dvacátého století, přišli na kopce také turisté, aby se mohli pokochat krásou krajiny blízké i vzdálené. Rozvíjely se taky turistické chaty a útulny pro to, aby se lidé mohli v nepřízni počasí na chvíli schovat pod úkryt a dali si něco teplého do žaludků. Na kopce začalo chodit čím dál více lidí, nabrat klid v duši, zapomenout na starosti všedních dní.

Svět ale začal spěchat, vše se zrychlovalo a bylo blíž. Vše se najednou zdálo být jednodušší. Člověk už nemusel běhat za jídlem, našel ho totiž pod jednou střechou. A na popud toho všeho to dospělo k vyvinutí nové celosvětové kultury. Ta kultura se během 70. let minulého století začala nazývat kulturou ultra. Bylo to v době, kdy se mladý americký hipík rozhodl pro věc zcela postrádající logiku – proběhnout cestu mezi kalifornskými nalezišti zlatých nugetů a stříbrnými ložisky v Nevadě. Dodnes tak vědečtí pracovníci bádají nad pravým důvodem činu mladého muže, možná i proto, že není v moci kultury ultra přijmout každého a zasvětit jej do jejích tajů a temných míst. To ví jen její členové a sympatizanti. Je ale zřejmé, že se kultura pomalu rozrůstá a nabývá na vážnosti. Při setkání s člověkem ultra – kultury si nemůžete být jisti doslova ničím. Navíc se letos vědcům v oblasti Malé Fatry, během konání jednoho ze setkání těchto lidí, podařil nevídaný kousek a to odchyt jednoho člena skupiny, a díky němu tak můžeme více porozumět těmto lidem. Jeho pocity byly zaznamenány při máčení nohou v řece Váh na zbytky toaletního papíru z doporučené výbavy.

V pátek odpoledne jsem nasedl do auta podobných individuí majíce úchylný výraz v obličeji při vyslovení slůvek stovka nebo ultra. Slova dávají věcem jiný tvar i rozměr a tito lidé je doslova vyhledávají a baží po nich celým svým tělem. Ultras jsou schopni hodiny hovořit o přírodě, o západu a východu slunce, o vlkovi, o křečích, o halucinacích, o zvracení a dalších neméně příjemných věcech. Ultra kultura je jimi načichlá od hlavy k patě. Cesta proto ubíhala velmi rychle a za hlasitého smíchu jsme dorazili do Terchové, místa, kde valašské ovce od pradávna spásají luční stráně.

A bylo tu veselo, účastníci se během večera postupně sjíždějí, až je nás tu okolo tří stovek pomatenců. Ano, bohužel je to tak. V mnoha případech trpí ultra – lidé sebepoškozovacími návyky a je až k nevíře, že jim málem tečou slinty po bradě, když hlavní guru dnešního, resp. zítřejšího, resp. nedělního závodu, hovoří o záludnostech trasy, háže do vzduchu nekonečnými kilometry a výškovými metry. Ach jo, jsem štěstím bez sebe. Opět se budu moci zmastit na dolomitických vrcholcích Fatry. Navíc jsem si s sebou velmi důvtipně nevzal hůlky. To proto, abych si cestu pod nohama více zapamatoval a aby pocity z trasy na dlouhou dobu neodešly z mé mysli. Potkávám zde staré, ostřílené matadory a matadorky a také nové tváře, majíce v sobě trochu nejistoty a strachu. Strachu z bolesti, ze zranění nebo snad nedokončení podniku. Vše je pomíjivé a až příroda nám nastaví zrcadlo.

Noc proběhla podle očekávání střídavým spánkem proloženého bděním a myslením na rodinu, již jsem nechal doma. Budím se okolo půl páté a tělocvična začíná ševelit a probouzet se do vlahého sobotního rána. „Bude hezky“, pravím si. Vždyť zas takové horko naši rosničkáři nehlásili. Chyba. Hezky bylo, ale až moc. Ranní procedury a rituály proběhly v klidu a lid se trousil před startovní bránu, aby si mohl poslechnout nádherné tóny fujary. Do šesté ranní zbývaly minuty a tak jsem si s kamarády popřál hodně štěstí, aby se naše přání vyplnila a aby si každý ze závodu něco odnesl.

S úderem šesté vybíháme, nejprve zlehka po asfaltové cestě do Tiesňav, kde se odbočuje na Boboty. Kopec Boboty se zdá být nevinným drobkem vedle Rozsutců, ale velké převýšení na krátké vzdálenosti zde rozbuší srdce každému. Chvěji se blahem. Přesně takový terén mám rád a teplota vzduchu zdaleka nedosahuje dnešního maxima. První kopec roztrhá startovní pole na malé elementy. Avšak teď je na nějaké prognózy ještě brzy, počasí s námi hodně zamává a do cíle určitě nedorazí všichni. Za Bobotami následuje pěkný seběh do Štefanové, bývalé pastýřské osady. Následuje výstup do sedla Medziholie, mezi dva naprosto rozdílné vrcholy – Veľký Rozsutec a Stoh.

Jeden je pokryt rozeklanými skalisky, druhý naopak dělá čest svému jménu a vypadá jako stoh slámy. V sedle již čeká horská služba a zapisuje do našich itinerářů průchozí bod. Po krátkém občerstvení se vydávám na Rozsutec. Uprostřed kopce příjemně fouká, ale dá se tušit, že dnes zažijeme výheň. Mám se opravdu na co těšit, jelikož vedro zrovna nemiluji. Lezu po řetězech nahoru a soustředím se kam dám nohu, nic co by se nedalo zvládnout. Seběh z kopce je v úvodní pasáži nepříjemný. Chodník je hluboce vychozen a kleč zastiňuje stezku vedoucí pod nohama. Jsem tedy rád, když se ocitnu ve vzrostlém lese a mohu normálně utíkat. Z pod Malého Rozsutce sbíhám k rozcestí Prieslop nad Bielou a zakufruji až k rozcestníku, od něhož vede žlutá značka ve směru odkud jsem přiběhl. Je to jen kousek a pak následuje krásný traverz Veľkého Rozsutce opět do sedla Medziholie, kudy jsem ještě nikdy nešel. Chodník se vlní nahoru a dolů, v lese se dobře dýchá a psychicky se připravuji na následující peklo. Před sedlem se připojujeme k modré značce a další kontrola je již na dosah. Podávám lejstro pro zápis a jdu něčeho pojíst a hlavně doplnit pomalu tenčící se zásoby vody. Dobíhají mě beskydští vlci Marek s Tomášem a za příjemného pokecu, jak jinak, míříme na obrovskou kopu hlíny. Svahy Stohu spaluje slunce a naplno pociťuji, že touto chvílí začíná dnešní utrpení. Nějakým způsobem se domotám k vrcholovému rozcestníku a odtud již prudkým seběhem pod Poludňový Grúň. Opravdová škoda, že není o dvacet stupňů méně a nemrholí. Ale nač si stěžovat, mohu být rád, že jsem zde.

Pokračuji na další kopec v pořadí – Poludňový Grúň vysoký 1460 metrů. Na něm vegetí turisté rozhlížející se po krajině až se jim z toho rosí čočky dalekohledů. Hřeben připomíná promenádu u mořského pobřeží. Jen ta voda chybí. Holky v plavkách, chlapi s plechovkami piva u úst, každý podle svého gusta. Za Grúněm již mohu vidět kopec Hromové a za ním se rýsuje další sbíhání k chatě pod Chlebom. Lidé jsou zde velmi vstřícní, plní mi vše, co nesu na zádech vodou a mám čas nasoukat do sebe skvělý vývar. Snad se mi napraví potíže dělající žaludek. Beskydští chrti jsou kdesi přede mnou a já se plácám po zelené značce do Snilovského sedla pod Veľký Kriváň. Blízkost lanovky je hodně znát, trasa vypadá jako na Václaváku a chuť zdolat nejvyšší kopec Malé Fatry je pro mnohé silným zážitkem. My však na něj nepokračujeme a přes jeho hranu pokračujeme přes Pekelník na Malý Kriváň. Na hřebeni si už musím občas poposednout a zhodnotit dnešní den. Hlava mi vaří a celé tělo se přehřívá a tak vyhledávám každou možnost ochlazení se. Není jich mnoho.

Za pramenem nedaleko Malého Kriváně potkávám Adama. Při pohledu na něj přesně vím, co prožívá. Jsem na tom stejně. Oběma se nám nedaří zbavit se mělkého dýchání a dalších peripetií spojených s přehřátím. Bude to boj, ale má hlava začíná stávkovat a tělo si žádá odpočinek. Posledním větším stoupáním této části je vrchol Suchého. Nejde se na něj logicky po hřebeni, mezi skalami, nýbrž pěkným traverzovitým seběhem do sedla po ním. Běžím tudy s jedním maníkem, kecáme o životě a jednou se svlažíme v nějakém pramínku.

Před Suchým si musím na chvíli sednout a vycucnout poslední kapky vody. Zásoby došly a lepí se mi jazyk na patro. Už jen nahoru. Hlavně nesmím zahýbat krk, krpál jako prase! Vloni jsem zde s úspěchem nasadil mód bušidó, nyní se mi jej nedostává. Tělo je jak máčka. V půlce kopce si sedám, spravuji ponožku sedřenou malými kamínky až na samotné vlákna a zjišťuji nemalý puchýř. Ze shora se na mé utrpení dívá Jirka, načež mi mizí z horizontu. Uf, jsem nahoře a opět sedám. Mezitím mě dohání Adam. Naznačuji mu své myšlenky na ústup a procházím neskutečnou krizí. Jelikož mi došla všechna voda, pospíchám na chatu pod Suchým.

Po loňském ročníku jsem hodně rychle zapomněl, jak sestup vypadá. Kdyby pršelo, mohl bych celý kopec sjet na botách. Dnes to nejde a tak se přidržuji okolní kleče, abych nespadl hubou napřed. Za vylepšený ksichtový outfit by mě doma nepochválili. Nad sjezdovkou míjím hejno bárbín upíjejících limču. Mám chuť vyrvat jim ji z rukou a svlažit hrdlo. Sjezdovka je pouze předpeklím sestupu z chaty, mám ji na dohled a všichni se vláčí jako mátohy. Od výstupu na Suchý mě louská opravdu hodně lidí a tak si myslím, že se na chatě alespoň zdrží. Jako vůbec, všichni dávno zmizeli a já sedím na prdeli a jonťákem zapíjím magnézko. Dobíhá mě však sympatický Maďar a při sestupu vytvoříme duo á la zombie, i když Maďar povídá o tom, že u nich je to s teplem ještě horší a vlastně je mu teď zima. Asi mu vážně hráblo! Lepím ze sebe anglicko – německé fráze a dochází mi slovní zásoba českých sprostých slov. Nejspíš se u mně projevuje hypoventilace – mělké dýchání, objevující se spíše při otravě alkoholem nebo předávkování léky. Na šrot z chlastu, ale nejsem. Na šrot je mé tělo z neskutečného vedra, jež přichází z údolí Váhu. Někdo v lese má určitě postavený obrovský teplomet a baví se nad tím, jak se vaříme.

Pod nejprudšími pasážemi teče potok a tak skáču do něj a smáčím části těla. Kecám s Maďarem a tu nás dobíhá další týpek. Z kopce musím zvolnit, píchá mě na hrudi a necítím se zrovna fresh. Před cílem padesátky jako vloni míjím značku a jdu kousek po cestě. Maďar má navigaci a jde správně a tak s dalším mužem kultury ultra, jež nás předběhl, mířím za ním. Z velké části jsem rozhodnut zabalit tento podnik. Mozek mi mává červenou vlaječkou a tak rád by spočinul někde, kde je o dvacet stupňů méně. Borec vedle mě svůj trip taky balí a když se dozvídá, že bydlím přes kopec, nabízí mi dopravu domů. Rozhodnutí je téměř okamžité. Zabalit závod je velmi jednoduché. Už několikrát jsem toho následně litoval. Ale nyní se pocit lítosti ani po delší době nedostavuje, jsem rád za správné rozhodnutí, i když vím, že nohy byly naprosto v pořádku a nic mě nebolelo. Bohužel velké horko si vybralo svou daň a možnost ještě větší dehydratace a problémy s přehřátím mě donutily k tomuto kroku.

Jsem ale rád. Za všechno, co mi závod přinesl, co jsem mohl zažít a s jakými lidmi jsem se mohl opět potkat. „Krásný den“, řekl bych.

Pocitů zapsaných na cár toaletního papíru je věru mnoho. I tyto pocity a postřehy budou určitě podrobeny dalšímu bádání, o co vlastně lidem kultuře ultra jde. Je to snad láska k horám a přírodě, láska k lidem, láska k sebemrskačství, láska sáhnout si hluboko do vlastních zásob? Snad tyto řádky alespoň trochu popsaly smýšlení lidí, putujících do dálav a nebetyčných výšek.

Tisíceré díky Vám všem, Martinovi a jeho týmu za skvělou akci. Přátelům a kamarádům za milou společnost nejen na trati a v neposlední řadě mé Magdě, jež mě v nouzi nejvyšší nakopává svou podporou.