Filosofické okénko

Hlavou se mi mihlo několik myšlenek a raději jsem je sepsal, abych náhodou nezapomněl…

Mám to štěstí, že mi tělo dovolí užívat si pohybu. A i když pohyb občas bolí a někdy si říkám, že bych se měl na něj vykašlat, nedokáži odolat znovu a znovu vyrážet do přírody. Vnímat sílu lesa a načerpat nových sil po náročném dni. Pohyb v přírodě, jako jízda na kole, chůze a běh mě donutil přemýšlet o určitých věcech jinak a s nadhledem. Co se zdá být v běžném životním rytmu těžkým problémem, je například při běhu naprosto nicotnou záležitostí, již jsem schopen vyřešit za pár chvil ve stoupání do prudkého kopce. Po určité době se mi začne do mozku vyplavovat endorfin, uspokojující náladu a díky němu tak mohu pocítit, že jsem schopni něčeho nedosažitelného. Něčeho, co  se mi v bez-endorfinovém stavu zdá jako holé šílenství.

Pohyb v rozmanité přírodě se stejně nabitými lidmi je silně uspokojující zážitek. O to více v trailovém běhání, jelikož nejsem atlet a na atletický stadion se dívám z uctivé vzdálenosti. (Nejen) nejlepší atletické závody mohu být brány jako oslavou těla a mysli a bohužel si na tuto oslavu zajistí místo pouze „několik“ jedinců z dané disciplíny, mohoucí závodit pod svými národními vlajkami a reprezentovat zemi svého srdce.

V trailu se mají věci trochu odlišně. Na start závodů se zde, někdy po splnění určitých podmínek (kvalifikační body atp.), mohou postavit před pásku ikony tohoto sportu udávající rytmus celého odvětví, s lidmi, mající mnohdy tyto ikony za vzor a inspiraci. Běžci jsou si rovni a dívají se na sebe ze stejné výšky. Slovo pokora je tu namístě. I ti nejlepší z nejlepších mohou mít perfektně natrénováno, ale stačí malá drobnost a i jim se může domeček z karet rozbořit. Při ultra dlouhých vzdálenostech to platí dvojnásob. Člověk si myslí, že už konečně všechno vychytal a sladil a najednou se začne vše bořit. Pro mně je samotným vítězstvím dokončení závodu. Pořadí a čas nejsou zas tak podstatné. Jsou to jen čísla, po nichž baží celý svět. Ano, nepopírám, že jsem rád, když se něco hezkého povede, ale je to až druhotná záležitost. Důležitější je pocit, pocit z nádherně prožitého dne s lidmi naladěnými na stejnou vlnu a vítězství nad svou lenivostí. Cílová euforie nezná mezí a radost, že jsem podnik prožil ve zdraví, vše převyšuje.

Stejně to mají asi i ti, jimž bylo shůry dáno, jsou mistry ve svém oboru a užívají si plnými doušky přítomnosti. Jestli byl někdo desátý nebo dvacátý si ale historie nepamatuje. Vítěz je jen jeden. Navzájem si můžeme pouze poplácat záda někde v hospodě u piva při sdílení svých výsledků. Je velmi důležité, že jsou tito lidé inspirací mnohým z nás a svým charizmatem dokáží svou přítomností přilákat ke sportu další, děti především. Neshledávám proto na oslavě přírody před cílovou páskou nic neuctivého či nesportovního k soupeřům, podobně jako při jedné diskusi na FB. Vždyť mít radost ze života je tak krásné…