Od posledního článku proteklo spousty vody v Bečvě a tak přináším další pohled na svět kolem sebe. Prosinec loňského roku proběhl v relaxačním přežíracím klidu, po Pražské stovce jsem si ho opravdu zasloužil, jelikož jsem byl zmordovaný jako tažný kůň v lese na konci dne. S příchodem oslav nového roku jsem se začínal zabývat myšlenkami na další ultra rok. Vloni jsem toho zažil neskutečně mnoho a 2.700 km a 113 km převýšení v nohách je toho důkazem. Samé zajímavé situace, i když se věci v danou chvíli jevily úplně jinak. Rád na vše s úsměvem vzpomínám.
První dny dalšího ultra roku ubíhaly rychle a kilometry pod nohama také. V duchu jsem se ponořil do příprav na, pro mně velkou a nevídanou, akci. Je čas zase posunout mentální schopnosti o něco dále. Kdybych to měl vyjádřit čísly, musel bych ke kilometráži Pražské stovky přičíst další maraton. Vdálenost větší než od nás do Brna a při vybavení pocitů z dálnice mě jímá hrůza, tady to naštěstí bude mimo provoz a navíc v pěkných kopcích. Do závodu je zatím daleko a proto si pobíhám kolem chalupy, v kopcích i po asfaltkách. Zima je letos opět divná a v lednu moc sněhu není, jestli vůbec nějaký.
Blíží se konec ledna a s ním i další svátek ultra magorů, kteří neznají soudnost sami nad sebou. Po zážitcích z předchozích ročníků, resp. nejsilnějších z minula, přenechávám místo jiným. Bude to prima pohled na kamarády dupající přes „lysohorský Kicbíl“ na kopec a zase dolů. Dokáži si plně vybavit pocity v závěru posledního stoupajícího úseku – severní sjezdovky. Fučí jako prase, vše zmrzlé na kost, mžitky před očima a před sebou seběh k Sepetné. Radost až na kost.
S Magdou a Honzou razíme v sobotně-závodním odpoledni podpořit všechny, kteří našli dost odvahy a postavili se na start. Nálada je fantastická a u transformátoru se k nám přidává ještě Petra. Jdeme na pohodu nahoru, dnes není kam spěchat. Užíváme si dne a fandíme probíhajícím a procházejícím závodníkům. Potkáváme se spousty kamarádů a je prima vytrhnout je z jakéhosi transu. Na Lysé duje severák a raději se schováváme do Šantánu. Honza zjišťuje pořadí a kdo si jak stojí, resp. běží. Cestu dolů volíme v protisměru, sjezdovka je dnes zase krutá a pomalu se začíná stmívat. Nad Lukšincem rozsvěcují první běžci čelovky a slunce se noří za obzor. Od rozcestí turistických značek pokračujeme raději po červené k autu a k celému zázemí závodu.
Nedaleko auta se Magdy ještě na něco ptám a než to stihnu doříct, ležím v křeči na zemi a tělem mi projíždí neskutečná bolest. Ta vyráží z kolenních postranních vazů, které jsem si po několika letech znovu vyhodil. Sprostá slova létají vzduchem a jsem hodně mimo. Magda s Honza moc nechápou co se děje a snaží se mě povzbudit, že to jako nic není a bude to lepší. Moc dobře to nevidím a vybavují se mi pocity z předchozích zranění. Kdybych alespoň běžel, ale takhle potupně uklouznout a vyhodit si koleno je vážně smůla nebo nějaké znamení. Chvilku si posedím v autě a jdeme se ještě podívat k zázemí závodu. Moc dlouho se zde ale nezdržíme a raději jedeme domů. Jsem psychicky na dně a přemýšlím co se vlastně stalo a co mě asi čeká. Před očima mám tmu a v těle bolest.
Doma dávám nohu raději do neohýbací ortézy a v neděli se rozhoduji jít na pohotovost. Z rentgenu je patrné jen to, že kosti jsou v pořádku. Vazy však bolí a koleno je hodně nestabilní. V pondělí je na řadě ortopedie. Tam ale nikdo není a volím protější rehabilitaci, kde ordinuje moc prima sportovní doktor. Díky milým duším se k němu odpoledne podívám na prohlídku. Při vstupu do špitálu mě vítá ambulance bolesti, kde sedí zástup lidí. Ani se nedivím, že se analgetika tak dobře prodávají. Doktor mě trochu psychicky a fyzicky rozebere, hned je mi líp. Navrhuje mi shodit tu šílenost, se kterou jsem přišel, a nahodit fofrklacky s kolenní ortézkou plus k tomu nějaké rehabilitace. Z ordinace vycházím uklidněn tím, že ještě není všechno v hajzlu. Jen to chce pauzu a podle doktora dlouhou. Během prvního týdne po úrazu si rady vykládám tradičně po svém, noha se neskutečně lepší a než začne víkend, zahazuji klacky hodně hluboko za skříň. O víkendu sundávám ještě ortézu a alespoň chodím, když teď nemůžu běhat. Další týden jsem optimisticky naladěn a v mysli odvolávám, na co jsem v prvních chvílích myslel. A to neúčast v závodu.
Zkouším první vyjetí na rotopedu v místním fitness centru. Vedro na padnutí a za chvíli ze mně lije jako z konve. Kolem štrádují nadupaní borci Arnoldova stylu, zatahující při pohledu do zrcadel svá namakaná těla. Se svou postavou se tu trochu ztrácím. No nic, jedu jak hovado, pot stříká ze všech stran a maníci nechápou, cože jsem si tu přišel zkoušet. Lehce polechtám i běžící pás, kde si opět užiji spousty legrace. Za hodinu mám toho dost a jdu do šaten. Tam se nabízí další legrační situace, kdy borec vytahuje ze skříně váhu s šíleně moc tlačítky a jen v trenkách si na ni vyleze. Evidentně není spokojen, sundává trenky a jde na váhu znovu. Ty voe, co to jako je? Jdu pryč. Co jsem chtěl vyzkoušet jsem vyzkoušel, ale nad sportování venku prostě není. Po cestě domů sedám k netu a brouzdám po cyklotrenažerech. Začnu zas do toho dupat.
Tato nemilá událost je možná pro mě přínosem, i když to tak zatím nevypadá. Snažím se vzít si z ní nějaké poučení a soustředit se na důležité věci, kterých jsem si možná moc nevšímal a nevěnoval jim tolik pozornosti. Znamení přišlo v pravou chvíli.
Díky všem za podporu!
😀