Byli jsme u toho taky. A ačkoliv se nejednalo o čisté sebemrskačství v hoblování flyšových usazenin druhohorního moře Thetis, byl to víkend plný pohody, zábavy a radosti ze setkání se známými firmami a poznávání tváří nových. A jaké to vlastně bylo z pohledu dvou podobných magorů, co zrovna nemají nic na práci a jdou raději pomoci v dobré věci, se můžete dočíst níže.
5BV
Během večera jsme se dozvěděli spousty podrobností o nadcházejících hodinách a necelou hodinu před startem, tj. po deváté večerní, vyjeli nad vedlejší dědinu, k Beskydskému sedlu, které bylo letošním nástupním bodem. Místo k odstavení auta jsme nalezli relativně snadno a za několik minut se vyškrábali na česko – polské pomezí. Z lesa na nás hledělo několik srnčích přeběhlíků, z nichž někteří evidentně nevlastnili doklady. Při pohledu z očí do očí totiž velmi rychle zmizeli.
Mezi týmy byly menší či větší rozestupy, čas ubíhal a pátek se přelomil v sobotu. To už možná byly první družstva někde u Hrčavy a prvního kontrolního bodu, pomysleli jsme si při sbírání lístků do tomboly nebo gulášenek, jak jsme si familiérně nazvali lístečky pro nástupní bod. Po půlnoci jsme jich v rukách měli pěknou hromadu, která se měla ještě o něco navýšit. Tempo závodníků v druhé polovině nebylo ve srovnání s prvními nikterak závratné a tak přišel čas i na nějakou svačinku nebo bouchnutí sebou o zem a nabrání nových sil k dalšímu postupu. Od některých jsme se dozvěděli spousty vtipných historek o ztrátách a nálezech cesty k nám. Nejvíce nás asi pobavili kamarádi Tomáš s Honzou, kdy si Tom, při ztrátě patnáct minut na první tým, myslel, že tady museli být minimálně před hodinou. Když jsme mu vysvětlovali, že se před hodinou startovalo, díval se na nás zcela nechápavě.V sedle, kde jsem se motal před dvěma týdny, navíc také v noci, jsme označili nástupní bod a netrpělivě vyhlíželi první příchozí. Za nějakou dobu po startu byl z dálky vidět krásný světelný had, vinoucí se kolem Prašivé. Měli jsme i nějaké tipy na první dvojici a jeden z nich docela vyšel. Šílené překvapení se nekonalo a na špici si to rozdávaly tři dvojice Tomáš Petreček – Honza Zemaník a Honza Kotyk – Míra Seidl, k tomu jim přikládali do ohně Pavel Paloncý s Markem Navrátilem. Proběhlo velmi rychlé mrknutí do mapy a hurá z našeho dohledu, do tmy. Týmy se za první kilometry od základny roztrhaly do nekonečného roje světel a když dorazilo hlavní hejno, připadali jsme si jako v béčkovém dojáku Arachnofobia, kde se na protagonisty rádoby hororu ženou mračna pavouků ze všech možných směrů. Tímto bych ale nechtěl přirovnávat účastníky k osminohé havěti.
Beskydské sedlo se začalo pomalu vylidňovat a před druhou hodinou ranní jsme mohli přivítat i poslední týmy. Některé z nich si pro radost z pobytu na čerstvém vzduchu zpříjemnili cestu přes vrchol Čantoryje, možná aby si odfajfkovali další z dosažených vrcholů tohoto víkendu, během nějž jich zažijí mnoho a budou na ně do konce svých dní určitě vzpomínat. Na mobilech odbila druhá hodina a my si začali pakovat svá fidlátka, abychom se mohli alespoň na chvilku prospat na základně, kde v době našeho příjezdu vládl klid a mír. Jen několik zářivek blikalo pod klenutým stropem haly. Pověděli jsme nějaké zážitky z nástupního bodu, něčeho zobli do úst a zalehli do spacáků.
Bylo nedělní poklidné ráno, několik týmů se po probdělé noci dostavilo na základnu. Někteří po svých, jiní se popovezli. Při pohledu na ně nám bylo zřejmé, že noc byla náročná. A jestliže byla první noc náročná, bude den o něco těžší a další noc bude jen vrcholem pro týmy, které nedorazí na základnu za světla. My jsme jen mohli přebalit batohy, doplnit zásoby proviantu a vyrazit ke sjezdovce pod Javorový, odkud jsme pokračovali po svých. Den byl jako stvořený pro válení sudů na trávě, opalování se nebo jen zabíjení času. Nebylo kam spěchat, první týmy měly být na kopci až za pár hodin a proto byla jasná návštěva chaty, kde lidé uvnitř drtili laskominy v podobě polévky, skvělého piva a dalšího.
Nedlouho po nich vydupou kopec velký s malým, nebo jinak Míra s Honzou, se ztrátou osm minut. Tvářili se ale, že tohle dohnat už nepůjde.Před dvanáctou jsme vyvěsili pomyslnou vlajku, bílou ceduli s nápisem Javorový vrch a kótou 1032. Byli jsme plně připraveni povzbuzovat všechny týmy, jež kolem nás projdou. Jelikož výhledy z kopce nejsou nijak valné, otevřeli jsme několikasetstránkové knihy a zabředli do četby, jedním okem koukajíc na stezku a druhým na list papíru. Náš časový odhad se nám nakonec nepotvrdil, ale potvrdil se odhad, kdo by mohl přispěchat jako první. Ano, tým číslo 52, Tomáš s Honzou, dorazil i k nám chvilku před půl třetí odpoledne. Zdrželi se jen chvíli, asi stejně dlouhou jako v noci hodinu po startu, a najednou byli fuč.
Pak se dlouho neděje nic. Jen turisté, z nichž někteří si vyjeli nahoru lanovkou, si dávali piknik na louce vedle nás a borci na celoodpružených ořích se zastavovali jen na moment, to aby mohli na sebe navléknout sjezdové brnění a zamířit nejspíše do Řeky. Třetí tým si s námi dává sraz po šestnácté hodině a mizí, cítíc Vendryni, za lesem.
Den plynul jako voda v Olši, pomalu, tiše, nenápadně. Turisté se na kopci střídali co noha nohu mine a závodníci se prodírali nevšední trasou. Spousty z nich už muselo své putování ukončit a zbyla jen hrstka, kterým se nakonec podařilo obejít všech pět vrcholů a vrátit se na základnu. Zmínil bych tu také první smíšenou dvojici Beskydských nomádů, kteří jsou už podle názvu zvyklí na dlouhé trasy. Na mapě projeli zbytek cesty a zmizeli jako pára nad hrncem. Zůstaly po nich jen otisky.
Tým střídal další a tak to šlo pořád dokola. Povzbuzovali jsme, tleskali a snad naše snažení vyrušit borce a borkyně ze stereotypu nebylo zbytečné a alespoň na chvíli se nám podařilo vehnat úsměv do tváře. Během celého dne i noci jsme se dozvídali roztodivné a legrační příběhy o návštěvách Polska, bloudění kolem Šance, andorských kopcích nebo stoupání k nám. A v době elektronické jsme u spousty zaznamenali zajímavá čísla o kilometráži, kterou mají za sebou. 115, 126, 140…pěkně si to dali.
Po půlnoci přišla spací krize i na nás a na střídačku jsme usínali a zase se probouzeli až do doby, kdy přišel poslední tým. To bylo někdy před šestou ranní. Mohli jsme si oddychnout, že jsme svůj úkol zdárně splnili a že se nikomu ze závodníků nic vážného nestalo.A přišla noc. Na sobě jsme měli snad vše, co bylo po ruce a dokud to ještě šlo, vítali jsme týmy ve stoje vedle stanu. Chlad nás ale donutil roztáhnout spacáky a únava zas na malý moment zavřít oči do doby, než se zjevil další tým. S přibývajícím časem se tempo pohybu lidí relativně zpomalovalo a v monotónní chůzi nastal čas na halucinace a podobné zábavy. Nohy jedou, méně i více, a hlava a stávkuje. To byl pohled na všechny noční běžce. Tímto bych mohl doporučit udělat studentům psychologie, možná i psychiatrie, studii o vlivu 5BV na lidský organismus. Asi by vyšly zajímavé údaje. Lehčí formu halucinace jsem mohl zaznamenal také a to když jsme v polospánku čekali na další tým a Magda prohlásila něco ve smyslu:“Už jdou další!“ Sen či blud mě probudil, zíral jsem na ni a přemýšlel, zda to, co řekla, nebyl jen výmysl mé fantazie. Když jsem se ale podíval ze stanu ven, spatřil jsem kužel světla problikávající mezi stromy a má hlava se uklidnila.
Po rychlé snídani při vycházejícím slunci jsme se vydali k autu, abychom mohli zatleskat těm, co se pustili do poznávání sama sebe a svých schopností, do poznávání krajiny a nových lidí a taky těm, kteří to všechno spáchali a umožnili tak ostatním prožít možná jinak všední víkend.
Díky, že jsme mohli být u toho s Vámi, zatleskat Vám na kopci a popohnat o kousek dál. Byli jste skvělí!