Malofatranská stovka: V módu bušidó

Malou Fatru prostě miluju a když jsem vloni prošvihl registraci na první ročník Malofatranské stovky, neváhal jsem letos ani vteřinu a šel hrdě na věc. Zaplacení registrace, sbalení Inovejtů, hadříků s dalšími věcmi a doprava na start byla asi tou nejlehčí věcí. Nyní zbývalo to nejtěžší, pokusit se přejít celé pohoří ze severu na jih a to do limitu třiceti dvou hodin.

V pátek jsme se tedy napakovali k Markovi do auta, vyzvedli Michala a valašský trip mohl začít. Registračku v Terchové nacházíme v pohodě a ještě nám zbyde dost času pokecat s kámošema a nějaké nové kámoše si najít 🙂 Jelikož jsme s Magdou dlouho v Terchové nebyli, vydáváme se  po menší večeři na menší procházku. Zítra to bude o něco delší a tak není třeba to moc hrotit. V tělocvičně na karimatce usínám bez větších problémů, jen v noci mě budí nějaké ultra snění.

Start je naplánován na šestou ranní, a proto vstávám v předstihu kvůli snídani a záchodu, na který je fronta jak na banány za dob dávno minulých. Dostáváme poslední info od horské služby ohledně počasí, počtu medvědů na trase a další srandy a můžeme jít na věc. Startovní oblouk na nás čeká na louce za RIC Terchovec, kde se všichni masochysti postupně seřazujeme. Někteří se chystají na pajcku, někteří zase na kilo. Každý však na to, na co se cítí a má chuť. Loučím se s Magdou jako bychom se už nikdy neměli vidět (naštěstí ji za den uvidím několikrát, jelikož přidala ruku k dílu pomáhala s organizací závodu), tradičně se zahledím do sebe sama a zkoumám duševní pocity.

před startem

A je to tu! Okamžik, na který všichni čekali právě nadešel a mohli jsme se tedy vydat na dlouhou pouť přes skoro všechny nejvyšší kopce Malé Fatry. Už od startu si beru na vědomí malé poučení od Magdy a Honzy abych nepřepálil tempo. Ono to totiž vždycky dopadne tak, že si člověk řekne, že půjde hezky pozvolna a postupně bude zrychlovat, a dopadne to naopak. Takže jsem začal pěkně v poklidu a za mírného vyklusávání do Štefanové stihl pokecat s pár lidmi. Někteří hned po startu asi zapomněli, že neběží maraton a velmi rychle se ztrácí z dohledu. Nu což, soustředím se sám na sebe a na své pocity z běhu.

Asfaltka nás ve Štefanové mrskne na zelenou značku, po které se dostáváme do sedla Medziholie, kde nám borci z horské služby zapisují čas do itineráře. Jsem tu za něco málo přes hodinu a kde se vzal, tu se vzal, na mě volá borec: „Ahoj Pájo, konečně se vidíme na živo!“ Ty vole, kdo to je? Mám fakt okno a nejsem schopný tvář nikam zařadit, tuším, že jsme se ale někde viděli. A ono, že jo. Ultra komunita na netu je hodně aktivní a konečně se dostávám do obrazu. Promiň, Marku. Jdeme spolu, sem tam se míjíme a kecáme o životě. Výstup na Veľký Rozsutec je velmi výživný, ale výživnější je sestup, při kterém mě serou hůlky, které mi jsou teď k ničemu a spíš překáží. Naštěstí se dá kousek pod vrcholem rozeběhnout a skáču přes šutráky skoro jako kamzík. Jo, tohle mě baví! Pokračujeme až do sedla Zákres pod Malým Rozsutcem, kde si vzpomínám jak jsem se tu kdysi se svým strachem z výšek obával výstupu na něj. No a pak už jen skoro pořád z kopce do Zázrivé. Tento seběh mi celý zbytek trasy neskutečně okořenil v podobě zlomené hůlky, která nevydržela můj balanc. Chybička se vloudila a tak budu mít závod o něco drsnější, na takové krpály si bez hůlek moc netroufám a alespoň teď zjistím jestli to bez nich půjde. Musím zde ale vyzdvihnout šlechetný čin onoho Marka Balcara, který mi několikrát nabízí hůlky svoje. To se mi na závodě stalo poprvé, že by se někdo druhý takto obětoval. Díky! V Zázrivé jsem za necelé tři hoďky po startu, nechám si orazit kartu a jdu se něčeho napít. Potkávám taky jedno milé stvoření, mou Magdu, která se tu přesunula a pomáhá závodníkům spolu s ostatními co to jen jde. Je to velká vzpruha. Ze Zázrivé valím s několika borcema po asfaltce do Bielej, zapínám tempomat a cesta rychle utíká. Vlivem toho, že se mi ráno nepodařilo pořádně rozhýbat střevní systém, vidím jedinou variantu v zadřepnutí do lopuší a na chvíli si oddychnout. Chlapi mi na nějakou dobu odbíhají, kopce jsou ale moje parketa a ještě před znovudobytím sedla Medziholie je doháním.

V sedle nás čeká horská služba posilněná o další své kolegy se spousty dobrot a tak se zase láduju. Na některých závodnících začíná být patrné, že úvod se svým převýšením byl hodně hustý. A bude hůř, nebo líp? Podle toho jak se to vezme. Výhledy z kopců jsou nádherné a při stoupání na Stoh se kochám na obě strany a někdy se otočím, to abych viděl kudy vedly moje kroky v posledních hodinách. Zhruba ve třetině stoupání nás čeká tajná kontrola, kterou jen fotím.

Jo a málem bych zapomněl na podpůrné úsměvy tisícovkáře Petra Cisára, který rozdává všem pozitivní energii. Je fajn, když někdo dorazí podpořit na hřeben. Ze Stohu už zbyl jen jeho vrchol a nezbývá nic jiného než tu hrůzu zrubat dolů. Naštěstí tu není mokro, protože jinak bych tu mohl nazout lyže a šusem to zmastit do sedla. Na Poludňový Grúň se cesta klikatí nahoru dolů a kousek za Hromovým nastal čas na výživný seběh k chatě pod Chlebom, kde nás nakrmí skvělým vývarem a čajem. Mám chuť ještě na nealko pivko, ale Marek mě od něj odrazuje, že si ho můžu dát na další kontrole. Má pravdu a dělám dobře, že jsem se nenechal zlákat. Takhle jsem si hezky popovídal se skvělým člověkem a zažil spousty věcí.

chata pod Chlebem

Od chaty fičíme po zelené zpátky na hřeben a kolem Veľkého Kriváně a Pekelníku se dostáváme do sedla Bublen, ze kterého je moc hezky vidět Malý Kriváň. V této oblasti jsem ještě nikdy nebyl a jsem překvapen těmi stoupáními, které nás povedou až na jeho vrchol. Na hřebenu hodně fouká a musím se občas zapřít, aby mě poryv neodfoukl. Jinak je ale moc hezky a vítr možná zmírňuje to horko. Jsem opět mile překvapen z rozhledů, které jsou dnes hodně daleké – až k nám do Beskyd a na druhou stranu Slovenska. Tyhle pohledy nikdy neomrzí a neskutečně mě nakopávají pozitivní energií. Po červené značce jsme běželi asi dlouho a byl čas na změnu její barvy.

před Suchým

Žlutá je taky fajn, tak proč se nevydat na krásně běhatelný traverz, kde je i pramínek vody, který nás povede pod vrchol Suchý. Suchý byl možná svým názvem, ale určitě ne převýšením. Marek mě pouští před sebe a zapínám mód do těch nejprudších kopců – Bušidó! Hledím jen na dva metry před sebe a čekám, kdy přijde konec. Jednou se ale ohlédnu a mám pocit, že se dostavily halucinace. Nějaký borec si to štráduje do kopce s kolem na zádech. Povídám to Markovi, abych se ujistil, že jsem ještě v pořádku, a ten mi potvrzuje, že mozek mám na svém místě. Hodně by mě zajímalo kudy to z kopce sjížděl.

Ze Suchého jdeme prudkým klesáním, které je rozděleno na tři části. Hodně prudká, mírná a pak taky sjezdovka. V té mírné pase borec kozénky, na který je hezký pohled. Sjezdovka k chatě nám dá najevo, že stehna  potřebují další sodu.

seběh ze Suchého k chatě

U chaty čeká opět velmi milá kontrola s vřelým slovem a povzbuzením do dalších hodin. Loupnu do sebe jednu kofolu, Birella do batohu a můžem se řítit z kopce. Cítím se úplně v pohodě a nálada je na vrcholu blaha. Pod námi teče jakýsi potok zvaný Váh a na něm možná nějaké ty pltě. U starého hradu nad Nezbudskou Lúčkou fotím tajnou kontrolu a začínáme přemýšlet kolik lidí může být před námi.

Marek má totiž za chvíli padla a mohl by dopadnout hodně slušně. Obíhání meandrujícího Váhu je trochu opruz, ale kontrola s Magdou tu bude co nevidět a náladu mám hodně na výši. Něco po půl čtvrté odpoledne jsme na kontrole v Nezbudské Lúčce. Pro Marka je to finiš na nádherném šestém místě, ke kterému mu srdečně gratuluji. Má můj obdiv! Můj příběh tady ale nekončí, je zhruba ve své polovině a odehraje se na něm spousty zajímavých věcí. Magda mi ještě ve víru událostí stihne zahlásit, že Michal s Alešem jsou kousek přede mnou.

Ruléz!!!Tak teda jo, jdu dál, počet turistů se zvýšil jen u pltí a počet závodníků se naopak ještě snížil. Mířím vstříc Lúčanské Fatře, medvědům zemi zaslíbené. Cesta mě zavede kolem strečanského hradu pěknými a nekonečnými serpentinkami, kde docházím dva borce, do sedla Javorina. Tam teprve začíná ta pravá divočina. Jako bych byl u nás na Čertově mlýně, Kněhyni či Smrku. Možná je to tu ještě divočejší. Nakonec jdu sám, v hlavě příjemně jasno a v podstatě nemyslím na nic. Radostně si užívám jen sílu okamžiku na daném místě. Nezabývám se minulostí ani budoucností. Po pár kilometrech vyjdu z lesa a naskýtá se mi nádherný výhled. Jen tuším, co by to mohl být za kopec přede mnou. Minčol? Ano, je to on. Na netu jsem stihl nastudovat pár fotek a tuším, že je v sedle před ním i nějaké staré dělo. Snad se nemýlím. Někdy a doufám, že brzy, se sem musím určitě podívat znovu a ne v takovém spěchu.Turistický chodník neustále kroutí výškovými metry nahoru a dolů, před sebou mám vysílače na Krížavě a moc se těším na další občerstvovačku. Vždycky si totiž, když je možnost, rád pokecám s fajn lidmi na horách či kopcích, moc se nestává, že by člověk trefil na nějakého blba. Kousek za sedlem pod Krížavou čumím na drsnou erozi terénu, kterou asi vyšlapali zdejší horalé a postupně stahuju další akčňáky před sebou. Nahoře vehementně fouká a budu moc rád, když se na chvilku schovám do organizátorského přístřeší. No a potkávám se tu s Alešem a Michalem, asi se tu chvilku zdrželi, ale mám je pořád na dosah. A taky vám řeknu, že na Krížavě jsou vskutku bezvadní lidi, kteří vám udělají co vám na očích uvidí. Cítím se jako v ráji, sedím v křesle, hezky v teple, v ruce se střídají čaj s pivem a kofolou. K tomu bezva občerstvení. Ani se mi nechce ven z toho útulna. Pro jistotu na sebe navlékám jedno triko navíc a pod čepku šátek, chvíli mi trvá než se venku zahřeju. A mažu dál do neznáma. Chodník se přes Martinské hole příjemně vlní a spousta se toho dá běhat, potkávám nějakou partu turistů, všichni s úsměvy na tvářích. Zdejší příroda má asi nějaké kouzelné účinky, které působí příznivě na psychiku, něco jako lázně na pohybový aparát.

Od sedla Majblíková se trasa začíná o něco více vlnit, ale kdyby to byly nějaké příjemné stoupáčky. Ony to jsou však takové zákeřné mršky, které se do vás zakousávají a nechtějí pustit. V pár podobných kopcích se musím na chvíli zastavit a nabrat dech. Ještě, že z nebe nepadají trakaře, to bych nechtěl vidět ty seběhy resp. sjezdy. Za celou dobu přece jen sprchlo, ale minimálně a člověka to nabudilo k další práci. Další z mnoha euforií přichází na Hnilické Kyčeře, kde mi turisté oznamují, že jsem nějak kolem třináctého místa a ti přede mnou přošli tak před pěti minutami. Super! Nabízí mi olivy a nějaké brambůrky. Trošku jim uzobnu a na oplátku jim alespoň popíšu naše beskydské kopce, které jsou jako na dlani. Začíná se stmívat a přemýšlím zda si mám vytáhnout čelovku. Kontrola je ale pod kopcem a raději to nějak sešmajdám dolů. Je zhruba devět večer, chystá se noc a děláme si vtípky o medvědech. Prý jsou akční v noci, uvidíme.Nechce se mi moc čekat na borce, kteří přišli chvilku po mně, a raději jdu vstříc noci a lesní zvěři. Kousek před Úplazem už píši Magdě, že vidím asi prvního brumlu na živo. Naštěstí se to všechno vyvrátilo a do duše se dostavil klid, který je občas přerušen praskáním větví kolem mě. Úsek mezi Jankovou a Vričanským sedlem mi tak nějak splývá v jedno. Zažil jsem si chvíle strachu, že se na mě něco nebo někdo z lesa vyřítí, chvíle radosti, že Kľak není už tak daleko. Prostě od všeho něco. Do toho jsem chtěl počkat na ty za mnou a raději jsem zpomalil, nechtěl bych jít tudy sám. Nakonec mi stejně nic nezbývá, světlo čelovek nikde a čas letí jak bláznivý. Za Vričanským sedlem míjím jakési skalky a cítím v kostech, že jsem blízko, blizoučko Kľaku. Už jen vydrápat se ze sedla a uvidět velký dvojramenný kříž. Opět další z mnoha skvělých pocitů.

Kľak

Dolů mě nasměrovala žlutá značka kolem „příjemných“ srázů a pak brutálním bahnitým padákem, na kterém jsem si dvakrát natáhl hubu a slovně si ulevil. Válím se tam jak vyvrhnuté tele a zjišťuji škody. Ti medvědi museli mít ze mě pěknou prču. Ve Fačkovském sedle zdá se býti tma tmoucí, k chatě mě navádí jeden místní týpek a dostávám se do klidu. Jsem rád, že jsou zde lidi tak vstřícní a dokáží i po jedné hodině v noci pomoci s orientací. Před chatou mě vyhlíží Magda a je moc ráda, že jsem živ a zdráv a že mě nic nesežralo. Dávám do sebe sousto něčeho k jídlu, trochu pití a hurá dál.

Je to totiž dobrý paradox. Už jste prakticky v cíli, jdete přes cílovou kontrolu, ale k absolvování závodu vám stále chybí dobrých čtrnáct kilometrů se solidními osmi sty metry převýšeními. Prostě pro někoho dojeb jako prase. Naštěstí nahazuji záchrannou brzdu ve formě tempomatu a vím, že musím dál na kopec zvaný Javorinka. Takový něžný název má, ale ta cesta k němu by možná vydala za nějakou povídku. Nějaká sjezdovka na úvod mě nechává naprosto chladným a po pravdě mě už ani něco takového nepřekvapuje. Prakticky se celý sedmikilometrový úsek nejde po rovině, seběhy střídají prudké výstupy. Několikrát za sebou. Pokouším se některé kousky běžet, ale stehna už začínají být na kaši. V oblasti Javoriny se potkávám s dvojící Aleš – Michal. Evidentně už toho mají taky dost, ale jsou o něco rychlejší a nakonec mi dají celkově zhruba padesát minut. Javorinku si vychutnávám v osamění, vidím jen siluety kopců přes než jsem celou noc štrádoval. Pěkný pohled, obzvlášť při zpáteční cestě, kdy už začalo svítat a nad Kľakem se objevily první červánky. Při posledních kilometrech jsem se potkal s několika kamarády a přáteli, kteří se mnou sdíleli svůj čas na trase. I když už měl člověk co dělat, pořád převládaly úsměvy a radost nad prožitým dnem a nově poznaným velkým kusem Slovenska. Na samotný závěr mi sjezdovka připomněla, že jsem jen z masa a kostí a byl jsem mile rád, když jsem držel v objetí Magdu před chatou a celé to všechno bylo za mnou.

Proto díky Vám všem, kteří jste se podíleli na uspořádání tohoto úctyhodného podniku. I když akce nebyla zcela bezchybná, užil jsem si ji přímo dokonale a odnáším si v sobě jen samé hezké vzpomínky.

A velký, opravdu velký dík patří za podporu hlavně Magdě a pak i všem doma 🙂

Čísla: 16. místo, 23 hodin a 13 minut a konečné výsledky

Vybavení:

– botky od INOV-8 typ 255
– testovací fusekle Bridgedale
– bágl Quechua 0-12 l
– hadry od Craftu
– spoďáry od Arbisu

po další akci vypadají stále skvěle 🙂