Valašské kilo: Příběhy obyčejného šílenství

Je třináctý květnový den a v jeho večerních hodinách míříme k registraci do nového podniku u nás na Valašsku. Je jím Valašské kilo, které mají na svědomí skvělá parta lidí. Valaši v pohybu, říkají si. A v pohybu doslova. Celý víkend tak bude naplněn samými pozitivními zážitky, i když některé z nich v daný moment zrovna pozitivně vypadat nebudou.

Závod spočívá v tom, že se v moment startu závodníci (jednotlivci i dvojice) dozví první kontrolní bod, na kterém dostanou závodní karty s body dalšími. Volba postupu je na závodníkovi samém, musí však dodržet poslední průchozí bod.

Devátá hodina večerní se blížila a my všichni jsme se postupně shromažďovali v tělocvičně na úvodní proslov a nějaké to předstartovní info. Samozřejmostí bylo popřání si všeho dobrého do nadcházejících hodin či dní. Za ladného zvuku houslí a sérií fotek různých rozcestníků jsme každý sám v sobě odpočítávali posledních sto vteřin do startu, až najednou zůstala na plátně viset jen jedna fotka, fotka rozcestníku na Lázech. A tady začíná jeden příběh z mnoha…

Pro místní borce a borkyně je nesmírnou výhodou, že znají okolní terén a taky podmínky města. A tak se po navedením organizátory postupně rozebíháme parkem kolem Bečvy. Běžím relativně vepředu a užívám si, že nemusím moc přemýšlet nad tím kudy to vezmu. I když jsme v týdnu před akcí zvažovali různé možnosti a tipy na vrcholy, volím raději sázku na jistotu a jdu po červené, možná trochu delší značce. Za Poličnou se z nás utvoří skupinka asi sedmi lidí a postupně se střídáme v tempíku. Snažím se to moc nehrotit, avšak terén je velmi běhatelný a cesta rychleji utíká. Nějakou dobu jsem nebyl v oblasti kolem Píškové, a tak jsem překvapen spousty asfaltových cest. No, ještě si jich užiju. Za nějakou dobu se ocitáme u hospody na Lázech, kde nás čeká skvěle naladěný organizátorský tým. Bereme si každý svou kartu a při světle čelovek taháme mapy z batohu.

Z kartičky louskám tyto kontroly: Filka, Horní lačnovské skály, Makyta, Pod Humencem, Vartovna a poslední CHP Santov. I když jsem víceméně na všech kopcích už alespoň jednou byl, trochu se trápím s lokalizací skal a Humence. To se ale záhy vyřeší a už jen zvolit postup. Cesta se mi jeví zcela jasně – napřed na Humenec, poté na Vartovnu a ke skalám nad Lačnovem a dál se uvidí. Nemá smysl řešit detaily a vyrážím na Troják. Dívám se kolem sebe, myslím, že už jsou všichni dávno pryč, ale každý ještě studuje mapu. No nevím, zda jsem se neunáhlil. Za mnou a přede mnou je tma a nikde nikdo. Vychutnávám si svit měsíce a cupitám po známých cestách, když tu vidím za sebou dvě přibližující se čelovky, které mě kousek před Bludným dobíhají. Jsou to Petr, budoucí vítěz a Pavel, (asi) třetí muž v konečném pořadí. Po zbytek noci se míjím už jen s Pavlem. Na rozcestí pod Humencem si razíme karty a zběžně se dívám do mapy kudy dále. Volím modrou značku kolem Grúně na Baťkovou, kde se mění modrá v zelenou. Pavel mi odbíhá, má rychlejší tempo a já něco tuším s levou nohou a proto zpomaluji. Omámen úplňkovým světlem mířím do Liptálu, kde si spousta lidí asi libuje v různých osvětleních zahrad a tak se kochám žárovičkami. V Liptále si matně vzpomínám jak jsem tu s Magdou hledal značku v protisměru. Musím někam kolem hlavní silnice k Syrákovu a pak po louce vedle cesty. Trochu bloudím v nějakém ovocném sadu a pak potkávám Pavla, který se taky nemůže nalézt. Vím jen, že musíme po louce a jdu striktně za svým. Než si však uvědomím, že v trávě po pás budeme časově ztrácet, uběhne pár minut. Překrosíme tedy potok za nímž jsou brutální kopřivy a jdem po asfaltce nahoru. Odbočka je jasná a cesta nás dovede až k rozhledně na Vartovně, odkud vidíme hodně daleko a na nebi se začínají objevovat první červánky. Je zhruba půl čtvrté ráno a luštím další postup. Ten se jeví záhy a na řadě jsou skály. Seběhy mi už nejdou a Pavel odbíhá abychom se mohli potom zase spojit.

Furt mě berou myšlenky na to, kde jsou ostatní. Vždyť jsem po většinu noci sám a mám pocit, že dělám něco špatně. Jdu si asi nejkrásnějším úsekem z celé trasy. Nejkrásnějším asi proto, že kolem Pozděchova to nemám vůbec prochozené a taky proto, že pomalu začíná svítat a s ránem přichází život. Ne však do mých nohou, které poněkud stávkují. Indiánský běh ale není k zahození a občas ho i praktikuji. Když na to přijde chuť. Pociťuju nějaké pálení na kolenech a nechápu co se mi s nohama děje. Obě dvě kolena mám jak balóny, nateklé podobně jako při nějakém výronu. Přemýšlím, co se mohlo stát, ale v tu chvíli mě nic nenapadá. Nakonec na to přijdu. Posraté kopřivy a traviska před Vartovnou mi z kolen udělalo žhnoucí peklo. Do toho ještě rozjebaná levá noha. Pardon, ale slova musela ven. Bojím se nějaké alergické reakce, při popoběhnutí mi jakýsi rosol skáče na kolenech, což docela pociťuju. Nic příjemného to teda není. Ale co, bude hůř. Nad Pozděchovem si trochu zkracujem cestu zase přes louky a do kolen se mi dostává čím dál víc „alergického matroše“. Od Vařákových pasek jdu opět sám a tak trochu, ve skrytu duše, si zanadávám a vyplavuju negativní myšlenky. Před skalama se potkávám s Pavlem a s Cooling Birdsama. Jsou to drsní týpci a smekám před nimi jak jim to běží. Taky chci víc běžet, ku..va. No nic, co nadělám, že. Cesta do Lužné přes Vráblovy paseky je jasná a pro jistotu se ještě fotím „U oběšence“.

Taky bych si to někde hodil, navíc mi došly celé dva litry vody. Po padesáti kilácích nemají moje vyhlídky růžovou barvu.

V Lužné zjišťuji, že dobří lidé nevymřeli a paní mi v obchodě hodinu před otevíračkou prodává vodu. Uf, kojím to do sebe, co se jen vleze. Filka je na dosah, ale asfaltka před ní mi zasazuje další rány. Chtěl bych běhat jako Cooling Birds, jako Pavel, jako Petr nebo jako zajíc přede mnou. Volám opět s Magdou a navzájem si dodáváme sil. Náhoda tomu chtěla, že se potkala s Honzou a jdou spolu.  Pod Filkou se potkávám s ptákama, fakt jim to letí. Filka je tradičně hutná, nastavuju kopcový tempomat a valím do nebes a pak zase zpět a do Zděchova, kde si levou nohu raději zavážu. Není to zrovna nejčerstvější kus masa. Zkratkou přes Hajdovy paseky rubu na hřeben a pak dlouhým a táhlým úsekem na Makytu, na jeden z nejméně navštěvovaných kopců Beskyd. Tam se potkávám s Kasparsem. Z kopce rube jako ďábel a jsem zase sám. Z Makyty se asi kilásek vracím, abych mohl zabočit dolů do Huslenek. Nevím jaká energie mě pohání vpřed, ale myšlenky si hrají v mé hlavě úplnou kakofonii. Jinými, a pro tuto situaci, vhodnými slovy bych mohl napsat, že to byl ojeb jako prase. Opětovné pardon, ale takhle nějak jsem to cítil. Asfaltka do Huslenek mi vymývá všechny mozkové závity a tak nějak cítím, že by mělo přijít nevyhnutelné. Konec. Od této myšlenky uběhlo spousty kilometrů, ale až nyní začíná dostávat znatelnější obrysy. V hlavě si přemítám zda dokončit za každou cenu, vždyť chůze je fajn. Ale cítím, že to není podle mých představ a dál by to bylo ještě o větším trápení. Někdy to tak prostě je a je rozumnější to ukončit včas, pokud už člověk musí. A proto mířím na vlakovou zastávku, kde mají naše milé ČD platný jízdní řád až od dalšího dne, a volám na základnu. Dostane se mi spousty milých slov a ujištění, že vlak jede velmi brzy. Volám taky Magdě, která dle mého, valí o stošest a má daleko více fyzických i psychických sil celý podnik dokončit.

Sedím ve vlaku a je mi dobře. Mám fajn pocit z pěkného dne,z krásné valašské krajiny, z poznání nových tváří, ze setkání se starými známými. Za okny prší a doléhá na mě únava…

Ve ValMezu se dávám do kupy a zjišťuji jak se věci mají. Honza už to taky v Huslenkách zabalil a Mája nezadržitelně rube dál. Konec je už hodně o hlavě a tu má Magda hodně silnou a proto doráží za 21 hodin a 50 minut na základnu jako první žena jen deset minut před Magdou Horovou. Tak těsné rozestupy nečekal nikdo, obzvlášť když se celý den ani nepotkaly. Famózní a gratulace je na místě!

Chci poděkovat celé organizaci v čele s Pavlem Krupholzem za skvělou akci, která stála za to. Bylo skvělé potkat se s tak pozitivními lidmi jako jste vy a smekám před vámi klobouk za to, co jste dokázali. Nasadili jste laťku hodně vysoko 🙂

Další poděkování bych směřoval ke společnosti SPORT prima spol. s r.o., která mi poskytla k testování velmi kvalitní ponožky, které po 85 km obstály ve všech směrech a i když jsem je měl na sobě poprvé, nevyskytl se ani náznak nějakých puchýřů či jiných problémů. Na výbornou zvládaly střídání sucha a mokra, odváděly rychle vlhkost od pokožky a pocitově byly velmi příjemné.

A taky chci poděkovat rodinnému zázemí, kterým nám byl domov Magdiných rodičů. Strašně moc nám zpříjemnili pozávodní regeneraci. A rovněž díky za dálkovou podporu rodině, přátelům a všem, co si vzpomněli.