Špacír. Ach, ano. Jaro je tu!

Špacír vznikl nejspíše proto, aby z vás udělal „nové“ lidi, zocelil vaše psychické a fyzické možnosti, zlepšil poznání sebe sama, ukázal přírodní krásy Valašska a tak trochu změnil váš přístup k životu.

Jeho letošní ročník je ročníkem jubilejním a tak od doby, kdy se na přelomu tisíciletí vydala banda dvaceti přátel, včetně mé Magdy, na jakousi bláznivou akci, uplynulo spousty vody v Bečvě. Počet lidí neznajících soucit se sebou samým se na startu rok od roku zvyšuje a tak Špacír nabývá stále většího kreditu. A to přes to, že jde o akci ryze komorní a jeho rodiče jej každým rokem vždy o něco ozvláštní. Například příprava trasy by určitě vydala na několika stránkový elaborát. Domluvit všechny jednotky hasičů podél trati na zavlažování jejího povrchu a zajištění dostatečného množství jílu a následného rozmístění na trasu musí stát spousty sil. Letos tomu nebylo jinak a organizátoři se ze všech sil činili, abychom si mohli odnést s sebou domů kus Valašska, poznali zajímavé lidi a zajímavou krajinu a hlavně prožili radostný víkend.

Letos jsme se na Špacír vypravili již posedmé, abychom si o další rok prodloužili možnost honosit se titulem Valašský lezúň, i když jej na vizitkách nikterak nevyužíváme. Ve ValMezu přisedáme k Honzovi do auta a plni radosti a nadšení z nadcházejících chvil přijíždíme na Vsetín. Ulici Záviše Kalandry najdu už snad i po slepu, resp. po čuchu. Alcedo si žije svým životem, lidí a úsměvů přibývá a do půlnoci je ještě spousty času. Potkáváme se ale se spousty a spousty známými a tak je čas před Špacírem hezky vyplněn. Jsem rád, že se známe s tolika zajímavými lidmi, kteří dokáží člověka něčím obohatit. Blíží se čas kolem jedenácté hodiny a odkudsi slyším tóny špacírnického zvonce, který předznamená následující dění. Při zvuku jeho tónů se mi ihned vybaví pocity ze dvou posledních Špacírů, kdy se nám podařilo dokončit. Jsou to krásné a nabíjející pocity. Zahájení probíhá v perfektní atmosféře. Špacírničtí benjamínci jsou upozorňováni na všechny aspekty akce, záludnosti trasy, vodníka Kappu, sniper koťátko a další bytosti. Kolem dokola koluje valašský likér. Mňam. Chvíli před půlnocí se všichni zjevujeme na ulici, abychom se skrz město mohli proplést až k žluté značce, kde začínají roztodivné příběhy každého Špacírníka. Přejeme si spousty štěstí, ať nám nohy šlapou a ať si sobotu a zbytek víkendu užijeme všemi smysly.

Cesta se začíná vlnit již z kraje města přímo nahoru a žlutá značka nás vede přes lesy, louky pod vrchol Lysný. Zde tvoříme malou skupinku chodcoběžců a tak nějak se střídáme v prosvicování stezky. Mlha začíná houstnout. Z ničeho nic spatřuji kousek od cesty linii svítících očí dívajících se na mě. Halucinace tak brzo? Z očí se vyklubou koňské hlavy, které v nenadání mizí do tmy. Spatřím už jen jejich zadky. Úplný výjem z pohádky O statečném kováři a jezdcích na koních. Chybí mi pouze spřežení s povozem, na kterém je rakev s mrtvolou a asi bych si dřepl do křoví. Zážitek mám silný. Z našich výletů jsem kdysi nabyl dojmů, že se žlutá značka na Cáb táhne strašně dlouho, jsem tedy hodně překvapen, když se brzo napojím na červenou značku, která mě dovede až na Cáb. Kousek před rozcestím dobíhám cyklistu a ptám se ho jak se mu jede. Evidentně moc dobře ne, nedokážu si představit jak musí vypadat jízda po zabahněných cestách s viditelností dva metry před sebe. Jelikož mám asi hodně prošlapané boty, začínají mě štvát vložky (které jsem si koupil v pátek). Nějakým záhadným způsobem se mi v botě posunují a vyhrnují přes patu ven. Za chatou na Cábu, ze které vidím jen opěrnou zeď, sundávám boty a opravuji. Když tu najednou slyším známý Honzův hlas. Pokračujeme tedy společně na Ptáčnici a z ní pak dolů do Valašské Bystřice snažíc se neminout odbočku na červenou. Všechno v pohodě nalézáme a dobíháme až na takové větší úložiště dřeva, kde ještě vidíme značku. Myslíme, že cesta pokračuje dolů a rozebíháme se dále. Vůbec si neuvědomujeme, že děláme velkou chybu. Zmateně pobíháme po lesních cestách až si jednu vybereme a jdeme dolů, vždyť přece musíme z kopce a někam seběhneme. Běžíme, stále běžíme, cesta se napřimuje a klesání není tak značné a v tom si uvědomuji kam vlastně jdeme. Vloni jsme tu byli na hřiby a když doběhneme k myslivecké chatě, jsem úplně doma. No nic, po snad pětikilometrové asfaltové cestě nás čeká další asfalt na hlavní cestě nad kostel ve Valašské Bystřici. Hlavně, že tu jsem doma, mapa a GPS leží na stole v obýváku. Je třeba to hodit za hlavu a sportovně přiznat chybu. Volám Magdě, co se nám přihodilo a jak se daří jí. Do Bystřice to má z kopce kousek a nad dědinou na ni chvilku čekáme. Odtud pokračujeme již po celou dobu společně. Míjíme chatu na Dílech a od Rysové nás čeká další porce asfaltu, která končí až nad rožnovským kempem. Nohy jdou docela dobře a nálada je taky fajn. Honza ale uvažuje o ukončení, nějak se mu nejde nejlíp a asi má i jiné důvody. Je to škoda, snad to nebylo mou velkou mapovou chybou. Od Rožnova jdeme už jen ve dvou a Honza míří na bus. Většina obyvatel města ještě spí, někteří si ale vaří ranní kávu a míří do práce. U benzínky se potkáváme se dvěma draky, kteří míří na kopec. U „Orbity“ si definitivně vydělávám vložky z bot a hážu je do batohu. Je to mnohem pohodlnější. Mezitím mi Magda poodchází a dochází mě Pavel, se kterým cestou na Radhošť chvilku splknem. Ve ValMezu vzniká nová akce „Valašské kilo“ jejímž je tvůrcem. Kecáme tedy většinou na téma různých závodů a podobně. Do kopce se jde fajně, není kam spěchat a běh si šetřím na jiné úseky. Nějak nad ránem se s Magdou ocitám na větrném a mlhavém Radhošti.

Na hřebeni není ani náznak života, užíváme si osamocený vrchol a popobíháme na Pustevny. Za pohybu převaluju jídlo v ústech a doháním Magdu, která šla napřed. Jelikož komerční Pustevny nejsou mým šálkem kávy, nějakou dobu jsem tu nebyl a tak jen v rychlosti mrknu na torzo Maměnky, smutné. Zima nějak přituhla a stoupání na Tanečnici a následné klesání nás zavedou na velmi oblíbenou oblast kolem Čertova mlýna a následně i na něj samotný. Mám pocit, že nás neustále musí někdo dohnat, ale dva špacírníky potkáváme až na Martiňáku. S jedním z nich, Tomášem, se míjíme a potkáváme až do Vsetína. Jinak od Radhoště nespatříme ani jednu další špacírnickou nohu. Kromě těch našich. Rozhodujeme se, že na chatě na Martiňáku si dáme něco málo k snědku pokud bude hospoda otevřená. A je! Hosté chaty si dávají snídani a my se ptáme po nějaké polévce, nealko pivu a kofole. Doplníme vaky na vodu, zbaštíme co máme na stole a valíme dál. Čeká nás nádherný úsek plný divoké přírody, spadlých stromů, vysokého borůvčí, mlhy a deště. Je tu nádherně a hlava se zaměstnává pohledy do lesa, kde bychom mohli počítat kubíky dřeva nebo něco jiného. Nedaleko Hlavaté slyšíme projíždějící auta po dvou hlavních cestách ve dvou různých údolích, chodník nás totiž vyplivne kousek od křižovatky dvou důležitých cest. S mírnými sebevražednými sklony se vrháme před auta chtíc přejít cestu a zaplout opět do lesa, kde se cítíme jako ryby ve vodě. Shodou okolností jsme tu skoro přesně před měsícem šli a udělali si vycházku až domů. Nemůže nás tedy nic moc překvapit, snad jen nějaké nečekané nástrahy vodníka Kappy, který, jak jsme později zjistili, se usídlil v oblasti Vsacké Tanečnice a snaží se škodit lidem v podobě zničených lesních cest zalitých až po okraj vodou. Na Třeštíku se zastavuji jen na rychlou kofolu a potkávám zde již známého Tomáše, který bumbá to samé. Mája jde a běží vpřed. Vysoká je poslední tisícovka dnešního dne a nesmí chybět vrcholové foto.

Být s milovaným člověkem na hezkém kopci a ještě k tomu při Špacíru je to nejlepší, co si člověk může přát. Předbíháme nějaké turisty s báglama a mažeme na Polanu a Benešky, kde jsme vloni nakoupili vynikající sýr. Benešky jsou krásným relaxačním místem, dnes tomu bohužel není. Výhledy jsou na bodu mrazu a mé ruce si říkají o zahřátí, musíme trochu popoběhnout. Hřeben se vine nahoru a dolů, chodníčky jsou velmi příjemné a začínáme potkávat větší skupinky turistů. Předzvěst Soláně. Někteří lidé se na nás dívají jako na dva zjevy, kteří mají potřebu exhibovat s čelovkama na hlavách v době, kdy by mělo svítit slunce. My se také na některé díváme nápodobně. Slečny a maníci v rifličkách a stajlových outfitech nám jsou cizí. Na Soláni se proto ani nezastavujeme a těšíme se na divočinu za Tanečnicí. Než se tam dostaneme, chvíli to potrvá. Nahoře opět další foto.

Teď ale přichází špacírnickými bájemi okořeněný úsek Tanečnice – Ptáčnice, na kterém jsou jen tři nicneříkající rozcestníky. Kamenité cesty střídající se s těmi blátivými a kalužovitými. Na některých úsecích to vypadá jako by zde řádila rodina bobra.  Dosud jsme neměli ani jednu psychickou krizi, tu nemáme překvapivě ani teď. Není cesty zpět a cesta vede jen kupředu. Hlava si nastavuje obranný režim robota a funguje perfektně. Po druhém zdolání Ptáčnice, byli jsme tu už v noci, musí následovat malá oslava s focením. Jsme šťastni!

K chatě na Cábu to je jen osmset metrů a pak „jen“ asfaltové peklo za Dušnou a pohodový seběh na Vsetín. V batohu mi dochází voda a musíme se zastavit pro doplnění zásob. Mája objednává kofolu a skvělý číšník mi do vaku nalévá vodu. Dnes tu majitel chaty asi nebyl a vše probíhá hladce. Nasazuji kapuci, zapínám autopilota a ve chvílích, kdy se z nějakého důvodu nechce běžet – tyčkuju. Ano, vymyslel jsem nový název pro používání trekových hůlek na asfaltových cestách. Střídavě tedy běžíme a tyčkujem až na Dušnou a drůbeží farmu. Vítr se zvedá a mám pocit, že mi upadnou prsty na rukou. Chtělo by se říci, že vidíme Vsetín. Bohužel viditelnost je asi na dovolené u moře. “ U Pivků“ asfaltové peklo končí a užíváme si běh kolem pastvin s hydinou. Čeká nás jen jedno z posledních stoupání na Klášteřiska a prokličkování lesem na Hrbovou. A. A je to naše! I když ještě nejsme ve městě, skrytě přede všemi oslavujeme dnešní den, který byl nezapomenutelně úžasný. Teď nastal čas podívat se na čas. Máme fůru času zlepšit si oslavu našim malým nicneříkajícím rekordem. Nohy jdou v seběhu cítit, jak svaly tak zátuch linoucí se z bot. Smějeme se jako dvě paka a je nám dobře. Už jen překrosit město a zamířit do ulice Záviše Kalandry, kde o pátečně-sobotní půlnoci začal náš dnešní příběh. Šťastni a vysmátí od ucha k uchu společně v 16:28 zvoníme na zvon a tak uzavíráme naši letošní špacírnickou pouť. Jak už je v poslední době tradicí, Mája jako první žena. Je úžasná!

Špacír nás za celou dobu, co jej chodíme, určitě změnil. Posouzení na tom jak, však neleží na našich bedrech, nýbrž na lidech kolem nás. Jen ti to mohou posoudit. Přejeme mu proto do dalších let mnoho spokojených Špacírníků, samá pozitiva na jeho cestě a jeho rodičům optimismus na každém kroku. Vždy se rádi vracíme první květnový páteční večer na Vsetín a pustíme si nohy na ŠPACÍR…