Je pátek navečer, věci jsou naházené v batohu, nálada jako vždy před podobnou akcí je taková smíšená a v hlavě se mi honí spousta obav z nadcházejícího dne. Snad jsem nic nezapomněl, už jen počkat na Petru a Ivana a víkendový road trail trip může začít. Cesta z ValMez city do Bánovce city utíká hodně rychle, bavíme se tradičně o všech možných a nemožných akcích a zážitcích a nějak před devátou večer se ocitáme u pohodové hospody kdesi v centru města na úpatí Strážovských vrchů. Registračka je už v plném proudu a tak se taky nechávám zapsat a pro jistotu ještě svou závěť stvrdím podpisem. Co kdyby, že? No nic, objednávám jedno rychlé pivko, chvilku pokecám a jdu si nachystat místo k spočinutí. Večer nám Johnny poklábosí spousty informací o trase, na některé z nich si pak další den dokonce i vzpomenu 🙂
Po probdělé noci se probouzím do vlahého rána, baštím co jsem si doma umixoval a provádím ranní údržbu těla. Zhodnotil jsem, že nějaké věci nebudu potřebovat a vyhazuju je tedy z batohu. Krém na opalování jsem tam však mohl nechat… Před pátou se všichni shromažďujeme vzadu za hospodou, Johnny povídá nějaké aktualitky, potkávám se s Kubou a tak čas do samotného startu uteče jak voda v Bebravě. Johnny to teda nakonec spustil a my taky. Vybíháme vstříc novým zážitkům, poznat úžasnou přírodu, nádherné výhledy a bezvadné lidi. 105 km s převýšením 4300 m. To bude pecka.
List Nr. 1
Rozebíhá se to celkem svižně a zanedlouho nás žlutá značka vyplivne ven z města směrem k přehradě. Od ní si to z úvodního asfaltu namíříme přímo do lesa, běžíme hezky za sebou a užívám si zdejší pěšiny. Na rozcestí modré a žluté značky je první samolepicí kontrola, po které nastane mnou způsobené fiasko. Ještě že mám mapu, rozpis a navigaci. To bych se přece nemohl ztratit a jak o něco později zjišťuji, hezký kousek jsem si zaběhl zpátky k městu. Nadávám na sebe, na svou „intuici“ a valím zpátky. Musím víc čumět na ty stromy a na to co je pod nohama se tak trochu vykašlat. Takže jako značka už změnila barvu, protože modrá je dobrá a naskýtají se mi krásné výhledy na kopce, po kterých nejspíš půjdeme. Pěkné strky.
List Nr. 2
Uhrovec nás vítá svým zámkem, upečený v 16. století rodinou Zajovcov, a kostelem a na jeho konci nás vítá taky Johnnyho parta. Musím podotknout, že vždy v senzační náladě. Dávám si dva kelímky vody a do ruky dostanu tatranku, kterou si dám až za třicet kiláků. Teď, dlouho předlouho, budu sledovat červenou barvu na stromech jako ostříž. Na Jankov vršok jdeme ale mimo značku kvůli automobilovým závodům do kopce. Raději do kopců chodím a běhám než jezdím. Člověku potom vypne hlava a nechce jinak. Tak tedy od vršku už pokračujeme po krásném vlnitém hřebenu plném nádherných lesů, skalek a výhledů do dálek. Místy jsem si připadal jak v nějakém filmu, neboť jsem tak hezké lesy už dlouho neviděl. Jo a miluju borovice! Chodník se neustále vlní a musím se soustředit i před sebe abych si někde nerozbil hubu. Stromků a haluzí je přes cestu nepočítaně. Následuje pěkná pasáž přes Rokoš ke Košútove skale, která drtí lýtka i stehna snad všem. Ještě, že jsou místní kopce tak zalesněné, horko není moc velké a dá se držet solidní tempo. Teplota, a nejen ta venkovní, ale s přibývajícím časem rapidně roste a jsem hodně překvapen, že sbíhám spousty lidí. Po absolvování kopců jako Veľká Homoľa a Čierny vrch běžím spolu s Matúšem a Alešem k druhé živé kontrole na Kšinianske poľaně. Máme za sebou něco kolem 28 km a slunce začíná nabírat na síle. Šmátrám po kofole a něčemu k snědku, všichni se vyptávají jak to jde ap. Připadám si jak nějaká hvězda na červeném koberci. Luxus! Píšu Magdě co už mám za sebou. Ona to ale bedlivě čekuje od compu doma a hlásí mi, že Kuba je přede mnou o osm minut. To není moc a bylo by fajn se zase vidět. Chlapi mi totiž odběhli hned na začátku co jsem se ztratil. Od občerstvení valím kolmo vzhůru zpátky na cestu a dál na Suchý vrch. Slunko pálí jak zběsilé a snad všechny vypité tekutiny jdou z těla ven potem. Což není moc dobré. Do pití se mnohdy musím vysloveně nutit. Vybavím si ale momenty z LH24, kdy jsem to s vodou naopak přehnal a dostával velké křeče do břicha. Teď je to pravý opak. Štráduju si to takhle lesem, Matúš kousek za mnou a koho to vidím. Červenobílé triko z chorvatské stomílovky a v něm Kuba. Jaé to je jen hezké potěšení, že se shledávám s bezva chlapem a šíleným ultra drtičem. Povídáme si zážitky z trasy až na dalších několik hodin utvoříme trio spolu s Matúšem.
List Nr. 3
Cesta se vine přes občasně drsné polomy a prolézačky v těch nejstrmějších pasážích, značky se ztrácí z dohledu a z některých rozcestníků není ani z blízka patrné kudy dále. Někdy pomůže jen intuice, která mi dala na začátku černého Petra. Občas něco splknem, jindy zas jedem každý na svůj tempomat. Horko je však neskutečné a zmáhá každého z nás. Po nějaké době, čas už jsem přestal nějak vnímat, se dostáváme na kýžené rozcestí, kde se odpojíme od červené a spojíme se za Kremeništěm opět s nějakou modrou značkou. Asi i proto, že modrá je furt dobrá a je na ní překvapivě ještě větší horko než na té červené.
List Nr. 4
Jdeme teď přes nějaké louky a hledáme nějaký stín, ke by mohla být teplota alespoň o něco málo nižší. To se nám daří někde za sedlem Trtavka, kde je i jakýsi pramen. Voda tu teče z vesela a kdyby tu nebylo moc bahnito, klidně bych si do ní i lehl. Pokračujeme dále přes jakési předvrcholy a vrcholy kopce zvaného Baske, jehož název ve mně evokuje Španělsko. Asi si ho přirovnávám k Baskicku a nebo jdou na můj mozek první mdloby. Každopádně jsme se zatím dostali na další živou kontrolu na cca 51 kilometru. Tady to ale fakt žije. chlapi se nám hned věnují a rádi by si s námi dali kořalku. Když vidím Kubu, v ruce velký panák borovičky či čeho, a veselé oči dalších, podvolím se a dám si malého – ruma. Prý je to dobré proti horku. No nevím. Celým tělem mi projede husí kůže a raději to zajídám skvělou zelňačkou. Kopcem Baske končí ta možná profilově těžší polovina, ale to pravé labůžo pro můj mozek i tělo teprve příjde. Seběh z kopce je přímo úžasný, v lese jsme hezky schovaní před slunečními paprsky a drtíme to serpentinkama nad obec Omšenie. Tady to začne. Asfalt, asfalt a zase asfalt, který se pomalu roztéká pod našimi kroky. Při doběhnutí na hlavní cestu k Trenčianskym Tepliciam nemůžu uvěřit v ten dlouhý a nekončící pruh asfaltové cesty. Že by už fatamorgána přilétla odněkud shůry? Nevím, každopádně teď začínám něco ztrácet a chlapi mi na pár desítek metrů odbíhají. Ve stínu se musím na chvíli zastavit nebo mi praskne hlava. Zapínám tempomat a dívám se jen úzce před sebe. Kuba mi v dálce ukazuje odbočku, která vede kolem nějakého parku přes město. Jsem moc rád, že chlapi trochu zvolnili a mohu je dohnat a dát si s nimi něco k pití v místní zahrádce.
List Nr. 5
No a jsme opět na červené, na stezce hrdinů SNP. Teď bych ji možná přejmenoval na stezku hrdinů BN100. Cestička se tu furt nějak vlní nahorů, dolů, doprava a doleva až mi jde z toho žaludek kolem a musím na chvilku zvolnit krok. Od rozcestí nad Kubrinskou dolinou začínáme opět klesat, tentokrát do Kubré, kde konečně smočíme naplno hrdla, ksichty a čepky ve výborné kyselce. A co myslíte, že přišlo potom? Jasně, uhádli jste. Drcení asfaltové cesty do Kubrice a nad ni po žluté. V hlavě se mi to hezky mísí, myslím na různé věci a snažím se nějak přetrpět tohle černé martyrium. Doháním Kubu, který musel na exkurzi a nálada je lepší. Jenže po čase musím na exkurzi i já a mizím na pořádný lesní strečink. Kuba mi v sedle Lúčky vypráví o tom, co přijde vzápětí. Sbíháme z kopce a najednou další cedulka oznamující blížící se kontrolu. Další cedule je ale u rodinného domu a moc se mi tam nechce v domnění, že bych narušil něčí zahradní slavnost. A ona to fakt byla další ze skvělých stanic první bánovské pomoci. Žasnu nad tím, s jakou ochotou a péčí jsou obstaráváni účastníci pekelné výzvy. Málem bych řekl, že jsem na svatbě. Posilněni dobrotami, troškou hruškovice a vlídnými slovy valíme dál. Další asfaltový úsek už beru jako nutné zlo a věším se za Kubu. Od asfaltky se nakonec odpojujeme nad Motešicami a dál pokračujeme po Johnnyho značení. Dohání nás Aleš, se kterým jsme na moment splkli v Peťovke a utvoříme opět trio, které se střídá až za Krásnou ves.
List Nr. 6
Od Krásné vsi nás čeká další z krásných úseků plného stoupání a klesání. A jak jsem psal výše, lesy jsou zde fantastické. Přecházíme nějaký potok a tak rychle do něj. Kochám se, v hlavě mi hrají útržkovitě různé melodie. Do kopců se mi jde ještě docela dobře, ale z nich dolů už to začíná být trochu horší s levým stehnem. A nelepší se to ani při dalších kilometrech a hodinách a tak jsem bohužel nucen kopce dolů jen scházet. Nechtěl bych si přivodit nějaké zranění a tělo si prostě řekne, když ho něco bolí. Kuba má trochu jiné problémy, ale výsledek je stejný. Tempo zpomalilo, ale hlavně, že je nám o něco lépe. V duchu se loučím s Alešem, který do toho začal neskutečně dupat. Přál bych si, aby mi to taky tak šlo. Někde v oblasti Kňažího stolu ho ztrácíme z dohledu. Začíná se stmívat a naše duo si to šine do Dubničky, poslední živé kontroly na trase. Klesání je přímo ideální pro běh, ale prostě to nějak nejde či co. Kecáme o všem možném a v dědince hledáme kontrolu. Omylem ale vlezeme přímo do volební místnosti, kde se s přítomnými zdravíme jako by to byli naši známí. Druhá strana nechápe, my zas nechápeme proč na sobě mají šaty, saka a kravaty. Naštěstí se vše vysvětlí a posílají nás za dům, kde opět velmi příjemná gruppa čeká na usmažené chodcoběžce. Předposlední pípnutí čipu, nabrání energie a hurá do posledního úseku. Kolmo na vrstevnice po modré a pak už jen nekončící žlutá, která se mi ráno zdála mnohem kratší. Kuba jde většinou vepředu, občas prohodíme pár slov, ale každý se soustředíme každý sám na sebe. Je to boj s vlastním nitrem. Před rybářskou baštou na nás haleká skupinka lidí u ohně a vyptávají se co a jak. Cesta se krátí a město blíží. Cítím to v kostech. Nakonec se přece jen přešmatláme přes město k vysněnému cíli, který není vždy na dosah. Podáváme si ruce, všichni nám tleskají a mě ukápne slzička štěstí do oka. Dokončujeme na 18. – 19. místě za 17 hodin a 48 minut.
Bylo to nádherné putování plné skvělých zážitků, za které chci poděkovat Johnnymu a jeho senza týmu, Kubovi, Alešovi, Matúšovi a dalším, se kterými jsem se na cestě potkal. A mnohokrát chci poděkovat mé Magdě, která mě na dálku hnala svými povzbuzujícími zprávami a posíláním pozitivní energie 🙂
Výbavička:
boty Inov-8 Trailroc 255
ponožky Northman
kompresní návleky od Compressportu
trencle od Arbisu
dres a kraťasy od Craftu
šátek Buff
batoh Quechua
čepice Inov-8
Výsledky: http://2014.tonerman.cz/b7.html