Je začátek září, dětem opět začal školní rok a všem masochistům a lidem c o se mají míň rádi než ostatní další ročník Beskydské sedmičky. Letos jsem do tohoto podniku šel s Honzou a nějak bych Vám ten letošní ročník popsal z mého pohledu.
Pár dní před startem ještě nebylo stoprocentně jisté, jestli se vůbec zúčastníme. Honzu trápil palec z poslední akce a tak se rozhodl pro asi poslední možnost u doktora – ten mu hezky několikrát provrtal nehet, přebytečná tekutina odtekla a bylo po problému. Paráda. Na start jsme s Magdou, která se letos postavila na start s Martinou z Trojanovic, dojeli chvilku před čtvrtou. Holky si daly sraz u registrace a já ještě chvilku čekal na parťáka. Uběhlo to ale rychle a registrace šla jako po másle. Poté nás čekala jen kontrola čipů a fotečka ve „smile boxu“.
Cesta na start ubíhala ve skvělé společnosti svižně a ani vlak nebyl tak nacpaný jako posledně, spousta lidí volila vlastní dopravu. Byl jsem i rád, že se před Třincem nešaškovalo s vlaky a jejich spojováním. Hezky jsme dojeli postupně, skoro až do centra.
Při příchodu na náměstí už probíhalo úvodní slovo Libora Uhra a dalších a tak jsme se snažili nacpat co nejvíce na začátek startovního pole, aby nás nečekalo šílené předbíhací martyrium jako vloni kde jsme ztratili hodně času. Přejem si všichni hodně štěstí a začínáme odpočítávat.
3, 2, 1, staaaaaaaaart a masa lidí se dává do pohybu. Byl by to perfektní zážitek nebýt toho stroboskopického lejzru, přes který jsem viděl velké kulové. No nic, rozebíháme to nějak na pohodu. Hlavně se neutavit před prvním kopcem. Pole se rychle trhá na menší elementy, Tatra Karla Lopraise čmoudí kdesi před námi a fandové i náhodní kolemjdoucí povzbuzují co jim hlasivky stačí. Probíháme Třincem a Oldřichovicemi a ocitáme se před solidním krpálem. Přecházím do rychlé chůze, rubu kolem sebe hůlkama a pohledy na okolí jsou najednou rozlehlejší. U chaty na Javorovém snad probíhá nějaká párty, všichni fandí a tleskají a kdyby to šlo, zašel by tu člověk i na pivko. Jenže náš cíl je ještě daleko a tak se rozebíháme z kopce na kopec. Honza se mi na jednu chvíli ztratí z dohledu, po pár krocích dostává nahoře křeč kamsi do nohy a je nucen zpomalit. Přišlo to tak náhle, že na mě nestačil ani zařvat. A tak zvolním tempo a čekám na něj. Vypadá v pohodě, noha asi taky a čeká nás parádní seběh z Javorového do Řeky, při kterém se oddělujeme od hobbíků. Párkrát si málem rozbiju držku o pařez a hezky to kloužu po kořenech dolů. Tam nás vítá první iontová a vodní občerstvovačka. Něco do sebe ve chvilce naliju a zas se derem do kopce, možná snad prudšího než byl ten předešlý. Je ale kratší a nahoře se dáváme do běhu, když tu se najednou Honza válí na zemi a drží si nohu. Do řiti, další křeč. Snažím se mu nohu nějak narovnat a podávám mu magnézko. Budem muset zvolnit, protože jinak bychom to nemuseli dojít. Rychlá chůze je ale v pohodě a kochám se výhledy na noční krajinu. Na rozcestí Šindelná se přidáváme do nekončícího hadu čelovek a hobbíků. Konečně zas někoho předbíháme. Kousek před vrcholem se dav zastavuje a nechápu co se děje. Když se proderem blíže, zjistíme, že je tam jakási kaluž a bahýnko. V rychlosti to raději přeskáču a mizíme dál, na další koberec, na Ropici. Z Ropice jde všechno jak má a neustále někoho předbíháme. Pohodička. Nad Morávkou se nám objevuje krásný pohled na protější sjezdovku Sviňorky a nad ní vinoucího se světelného hada. Vypadá to jako korálky na niti. Nádherný obraz, který zažijeme v noci ještě několikrát při pohledu z kopců oběma směry. V Morávce nás čeká plnohodnotné občerstvení ve formě banánu se solí, melounem se solí a podobně. Nechávám si dolít jonťák do kejmlu, hážu do sebe nějakou sušenku a jdem na Travný. Do ¾ kopce furt někoho předcházíme, působí to na mě docela motivačně a mám chuť dohnat snad každou čelovku přede mnou. Podobně to působí asi i na další borce, na některé však více. Pořadatelé udělali letos příjemnou změnu a to takovou, že až na vrchol Travného šli pouze sporťáci, což jsme brali jako veliké plus. Protože, co jsme tam zažili vloni…Takže hobbíci jdou doprava a my furt rovně, najednou jako by se kopce vylidnily. Sem tam něco blýskne na cestu. Na Travném bych čekal nějakou tajnou kontrolu, ale nahoře nás nikdo nečeká a mlčky pokračujem důle. Inkriminovaný úsek, kde spousta lidí měla vloni problémy, přecházíme v pohodě a napojujem se zas na světelného hada. Dá se to tu hezky pustit, občas nám někdo zpestří seběh posvícením čelovkou do očí, ale my adrenalin rádi. V Krásné je další přísun energie, opět se zdržuju trochu víc a Honza mezitím už pomalu jde nahoru. Asfaltky já fakt nerad a byl jsem proto moc rád, když se cesta změnila v prudký kamenitý krpál. Z této strany na Lysou moc nechodíme a asi i proto je tento lysohorský úsek jeden z méně oblíbených. Je ale tma a vnímám jen kužel čelovky. Z bývalé sjezdovky na Lysé je úžasný pohled do dálky, světelný had stále bliká a asi ještě chvíli blikat bude. Kousek za kopcem mi čelovka dává najevo, že budu muset ztlumit její výkon a za této situace bych potřeboval brýle, abych se soustředil na detaily a mohl se více rozeběhnout. Ale seru na to a dávám si pozor. V Ostravici je mi snad jako vždy zima jako prase a navíc se ozývá žaludek. Ten zaplním luxusní polévkou, kterou zajím tradiční kombinací soli se vším ostatním. Následuje Smrk, jeden z nejkrásnějších kopců tady u nás. Před Holubčankou mám mírnou energetickou a spací krizi. Honza má snad novou energii v žilách a žene do kopce jak blázen. Škoda, že se nejde celá zkratka na vrchol jako vloni. V sedle na nás čeká milá a usměvavá kontrola, razíme kartu a mastíme dál kolem Johnyho (Lennona) a Honzy (Palacha) k dalšímu vrcholu. Smrk se dá zase krásně sbíhat a když si tak hezky běžíme, drsně si nakopnu palec o kořen. Mžitky před očima, zvedne se mi málem kufr a nadávky letí z huby. Do prdele! Za chvíli o ničem nevím a u chaty Hubertka nás slečna z CHKO směřuje po serpentinách k rozcestí Polana, kde je tajná kontrola. Následuje prima úsek na Horní Čeladnou, ten však asi z poloviny jdeme. V Čeladné si dávám krásnou kombinaci slaných brambůrků s melounem a jabkem, luxus! Přemýšlím, jestli to v následujícím kopci nepůjde spodem nebo vrchem. Naštěstí se nic podobného nekonalo. Asfaltový úsek pod Malou Stolovou je nudný za každého počasí, cesta se pořád někam vine a není jí konce. Zapínám tempomat a raději moc nemluvím. Opak předchozího úseku je ten následující – Malá Stolová a Čertův mlýn. Tady to mám hodně rád a vzpomínám na zimu, kdy jsem tu šel na sněžnicích snad ve dvou třech metrech sněhu. Na Čertově mlýně jsme skoro doma, znám to tu jako své boty a o to je situace lepší.
Kolem Tanečnice se začíná projevovat oblast Pusteven, kterou je nejlepší navštívit hodně brzo ráno nebo pozdě večer. Teď je tu hlava na hlavě a raději po chvíli scházíme do Ráztoky, našeho prima tréninkového kopce. Po šutrech a serpentinách míříme souběžně se sjezdovkou dolů a pak pod stanici lanovky, kde se cesta opět zvedá a na nás leze nějaký splín, který se na hřebenu promění v krutou depku. I když víme moc dobře co nás čeká, nejsme z toho nadšeni a navzájem se hecujem. Už jen jeden seběh, kopec a další seběh. Cestu z Radhoště i na něj znám moc moc dobře, však si tu občas taky vyběhnem. Odpojujeme se od souběžné červené značky a pokračujeme na Pindulu, poslední sedlo a zázemí závodu. Pěju ódy na suchý rohlík! Špatná nálada je fuč a my jdeme jak jinak než do kopce, tři výšvihy mezi kterými lehce vyklusáváme a jsme u nádherné nové rozhledny, na kterou se musím co nejdříve vypravit. Holky na kontrole tleskají a posílají nás do posledního úseku. Město a většina trasy je odtud krásně vidět, ale dnes výhled moc nevnímám a raději se soustředím na následující. Už na Radhošti jsme věděli, že do 17. hodin to asi nestihnem a tak přišla meta nová – 17:30. Zjišťuju, že nohy jsou ještě něčeho schopny a v prudkém klesání nechci zastavovat, chvilku jen popojdem na cestě na Horečkách a vybízíme se znovu do běhu. Blíží se náměstí, kočičí hlavy, lidi fandí a mě jako měkkýše se zmocňují emoce. Máme to za sebou, lezem na K2, fotíme se ve „smile boxu“ a pod pódiem je vše za námi. Paráda! Jsem šťastný, že vše nakonec vyšlo a podařilo se nám překonat naše Beskydy. Na náměstí potkávám spousty kamarádů a tak sebou plesknu o zem, otevřu pivko a můžu se flákat. Nakonec dám jen sprchu, trochu jídla a jdu fandit a hlavně očekávat Magdin příchod do cíle…
Díky moc všem za podporu a motivaci. Letošní B7 byla pro mě jakousi přípravou na vrchol sezony, tak uvidíme…:-)
Výsledky:
Chilli Maniacs – 17:28:50 (61. celkově sport, 32. v kategorii sport do 40-ti let muži)
M & M – 23:44:29 (206. celkově sport, 4. v kategorii sport do 40-ti let ženy)