Je sobotní ráno prvního června a při pohledu z okna vznikne otázka, kde udělali odborníci z ČHMÚ chybu. Trošku nám prší, ale náladu to nekazí a tak vyjíždíme vstříc zážitkům. Dnes to bude minimálně na nějaké bahenní zábaly. Na Cáb přijíždíme poněkud s předstihem a zalézáme do tepla a dáváme si něco na zub. Registrace do závodu se kolem osmé pomalu rozebíhá a lidí je víc a více. Kolem deváté se všichni hrneme k výkladu tratě, kde se více seznamuji s prima partou z X-Trailu Orlová. K výkladu pro nás toho moc není, jsme tu skoro doma a hřeben známe z různých treků, vyjížděk na kolech ap. Skoro před měsícem jsme si to štrádovali hřebenem ve tmě a mlze, která by se dala krájet a tak jsme ani to bahýnko nijak nevnímali. Dnes to bude jiné…
S Magdou a Honzou jsme přihlášeni na nejdelší štreku – na Třeštík a zpátky a řadíme se chvilku po půl desáté na pomyslnou startovní čáru. Náš čas se kvapem blíží a přejeme si hodně štěstí a hlavně ve zdraví dokončit.
Tempo je na padesátku až šíleně rychlé, borci vepředu to rubou hlava nehlava a mizí z dohledu. Za Ptáčnicí přijde to pravé labůžo. Bahno a nic než bahno, skoro až na Soláň, kde se bahnitý úsek střídá se zpevněnou cestou. Kolem Soláně však začínám cítit cosi neblahého. Nikdy jsem netrpěl na nějaké žaludeční potíže, ale dnes si jich opravdu užívám. Docela mě to zpomalí a přemýšlím jen nad tím, abych to zvládl nějak na Třeštík. Cestou k němu si popovídám s pár známými tvářemi a trasa rychle utíká. Tento hřeben mám moc rád, když je hezky, je vidět krásně na obě strany, po levé straně hlavní tisícovky Beskyd a po pravé zase krásné Javornické kopečky. Dnes jen sem tam něco vykoukne a člověk raději čumí před sebe aby se nezrakvil. Po dvou občerstvovačkách nás čeká asi nejpohodovější úsek z celého hřebene. Nejde se tolik v lese, cesta se hezky klikatí a podél ní jsou na krásných místech umístěny valašské samoty. Dívám se na hodinky a říkám si, kdy začnu potkávat borce v čele. Při seběhnutí ke stoupáku na Vysokou se mi to splní. Borci to řežou až neskutečně. Na Třeštíku doplňuju do sebe nějakou sůl s melounem, kelímek jonťáku a valím na nucenou přestávku do hospody, po které se cítím jako znovuzrozený a běží se mi mnohem lépe. Na obíhání Vysoké jsem se těšil asi nejmíň. Dlouhé táhlé stoupání, které je na moje třísla jak dělané 🙂 Trasa je sice stejná tam i zpět, je ale o něco jiná. Výběhy se mění v seběhy a naopak a výhledy se taky změní. Mám to tu rád a animito nevadí, že se běží po jednom hřebeni. Oblast Soláně je dnes pro mě asi zakletá a začínají mě chytat křeče do břicha. Na občerstvení do sebe nacpu i nějaké rohlíky a valím dál, na Tanečnici. Za ní se moje potíže docela rozjedou a tak musím opět na nucenou zastávku, což mi ubere času i sil. Fakt hnus toto. Ale všechno zlé je pro něco dobré, někdy to asi muselo přijít. Před startem se mě kdosi ptal, za jaký čas bych chtěl Hrb absolvovat. Reálně jsem to viděl kolem šesti hodin. Nedaleko Ptáčnice se dívám na hodinky a ona šestá se kvapem blíží. Když tu najednou míjím ceduli Ptáčnice – 3km. To si snad dělá KČT prdel ne? Je asi 20 minut před mou metou a už vím, že ji asi nestihnu. Nožky už nejedou jako na začátku, přesto to nějak zkouším. Na Ptáčnici jsem přesně v šestou hodinu závodu. Teď to jen seběhnout a už jsem v cíli, kde mě vítají milé pořadatelky nabízející mi vodu. Sprchu však s díky odmítám, není totiž nad tu přírodní…:-) Po tělesné očistě potkávám Honzu a sdělujem si zážitky. Magda stále na trati. Mám ale info, že jí chybí kousek do cíle. Nakonec doběhne i ona v luxusním odstupu na limit. Dělá mi velkou radost 🙂
Po závodě se na delší dobu zdržujeme, zážitků spousty a není kam spěchat, domů to máme coby kamenem dohodil a zbytek došel pěšky (dnes raději autem).
Chci Vám všem, jak organizátorům tak spoluběžcům poděkovat za přátelskou atmosféru na závodu, milá a vlídná slova na občerstvovačkách, fajn zázemí (dnes se pán asi krotil…:-) a přeji Valašskému hrbu do dalších let jen to nejlepší. Laťku jste nastavili hodně vysoko 🙂 Jo a klobouk dolů přede všemi, kterým se podařilo svůj závod dokončit.