Před nějakou dobou jsem si řekl, že je už konečně na čase vyjet někam z Beskyd do světa a užít si trochu jiné kopce. Volba padla na Krkonoše a jejich Krakonošovu stovku. V pátek 14. června jsem se tedy vydal z ValMezu spolu s Honzou Pristachem, jako dalších asi 420 lidí z různých krajin, do Vrchlabí.
Po zaregistrování a dalších formalitách hážu na sebe a do sebe nějaké věci, zjišťuji, že jsem nějaké nechal doma a jsem v klidu. Na náměstí vše začíná úvodním programem, kde proběhne seznámení s tratí (asi abychom nebloudili) a nějaké to ántré.
Odbila devátá a dav borců a borkyň se řítí ulicemi města vstříc páteční noci a zážitkům. O ně nouze opravdu nebude. Ze startu moc nespěchám, potkávám známé tváře a dávám se do řeči a tak cesta na Žalý velmi rychle uteče.
Z kopce se běží moc pěkně a stále sleduju oranžové šipky, které však nejsou určeny pro nás. Přede mnou běží pár lidí do lesa a cesta se nějak divně stáčí. Když tu najednou vyběhnem na asfaltku před Špindlem. Asi je něco špatně, v báglu mám však mapu a zjišťujem, že jsme tupě chybovali a hned na začátku. To potěší. No co, alespoň si přidáme další kopeček, bo mi příjde, že je trasa zatím vedena z kopce. Napojujem se zpátky na trať a předbíháme účastníky, které jsme předbíhali už jednou. Fakt prdel. Na druhé kontrole v Horních Mísečkách se ani moc nezdržuju, jen se napojím čajem a narvu do sebe něco sladkého. Teď jen seběhnout do Harrachova. Terén se mírně vlní, krásný trailovýúsek, který si moc užívám. Ten se však změní v asfaltovou cestu. Tak to teda ne, na tolik černého matroše nejsou moje noženky stavěné, užívám si to. V Harrachově nalézám místní sportcentrum a dávám konečně nějaké to nealko pivko a pak perfektní chleba se sádlem. Další úsek se mírně klikatí a stoupá kolem Mumlavských vodopádů až na Krakonošovu snídani, na tu je však ještě hodně brzy. Běh volím za rychlou chůzi a pěkně se zaposlouchám do zvuků přírody. Krátkou spojkou se konečně dostávám na hlavní hřeben Krkonoš, na který jsem se tolik těšil. Pohledy dokola mě doslova nabíjí a vyrážím dál. Na hřebenu se opět rozebíhám, i když už něco málo pobolívá. Pohled zpět je perfektní, kromě nás a provozovatelů chat tu snad nikdo není, pro mě až neuvěřitelné. Rychle obíhám Sněžné jámy, kde je mi krapet zima, a mířím na Lužickou boudu. Na šutrácích si dávám raději více pozor, aby případné uklouznutí můj gumový kotník zvládl. Na Lužické vládne dobrá atmoška a na stůl dostávám výživnou polévku, po které se mi moc nechce do následujícího krátkého stoupáku. Ten však brzy končí a přichází labužnický polský kamenitý trail. Fakt prima. Zažít trošku adrenalinu při uklouznutí či vyvrtnutí kotníku stojí za to. Příroda tady je naprosto úžasná, takovou divočinu jsem viděl snad jen na pár kopcích u nás. A navíc se pomalu dere na nebe slunce. Zeleno-žlutý úsek jdu asi až moc opatrně, ale nechci nic riskovat. Na Polaně si potřebuju odhodit nějakou výbavu do báglu a zrovna, i když to jinak nedělám, zkontroluju nohy. Na ponožce díra jako prase a tak alespoň přezuju ponožky. Vzal jsem si však jen jednu (ne celý pár). Bavím se sám sebou. Cesta zpátky na hřeben je hezky dlážděná a zdržuju se jen u skvělé kontroly s lahodnými sušenkami a kafem. Nádhera. Zanedlouho míjím Slezský dům, kde je evidentně mrtvo a před sebou konečně pěkný kopeček. Sněžka, nebo tak nějak se to jmenuje. Na polské straně se opravuje chodník a zákaz nezákaz jdu přímo nahoru. Sněžku zažívám snad poprvé skoro bez lidí, pro mě něco nevídaného. Seběh ze Sněžky trošku bolí, ale nic vážného. Situace se ale mění těsně před Pomezními boudami. Tam mi asfalt drtí nohy. Na občertvovačce si musím chvíli dáchnout a doplnit vodu do vaku a něco i do sebe. Při představě další cesty mi je málem na blití. Všechno v pohodě až na ten povrch. Kde je nějaké bahno? Do Pece se mi daří i něco seběhnout, ale mám pocit, že se začínám vláčet. To se ale brzy změní. Po luxusním občerstvení hledám nějakou hospodu, kde si mohu odlevit. Nevím, co se stalo, ale do dalšího kopce rubu jak splašený a nahoře se dávám do běhu. „Ty vole, ono to jde. Jak je možné, že mě přestalo bolet koleno?“ Spousty otázek jsem si pokládal a zároveň si užíval krásný kamenitý seběh, přesně podle mého gusta, jako u nás v Beskydech. Předbíhám pár lidí až se objevím na posledním travnatém úseku. Tam se mi podaří lousknout ještě pár lidí a do cíle dobíhám v euforii, že jsem to zvládl. Že jsem překonal sám sebe. A pak už jen úleva, pohodička, zprávy domů o tom, že žiju a následně cesta s Michalem Kolářem do Olomouce na vlak a domů.
Díky všem organizátorům za bezvadně vydařenou akci, díky všem spoluběžcům, se kterými jsem se potkal a především děkuji mé Magdě, která mě na dálku podporovala.
No a za kolik?
16 h 57 minut a nějaké ty drobáky
Odkaz na stránky závodu: http://k100.ddmvrchlabi.cz/
Odkaz na výsledkovou listinu: http://www.sportchallenge.cz/cz/vybrat_zavod/vysledky?id_zavod=1320&id_startovne=132001