Je vlahý květnový večer a naše trio (Magda, Honza a já) se opět blížíme na vsetínskou základnu Špacíru. Atmosféra je báječná a přátelská, potkáváme spousty známých a povídáme si historky z dřívějších ročníků (a že jich bylo).
Organizátoři postupně odhalují nástrahy trasy a posílají do davu flašky slivky, protože bez ní to prostě nejde. Nedlouho před půlnocí se celý dav špacírníků dal do pohybu na „start“ – bohužel špatným směrem (letos se jde po směru hodinových ručiček). Nám to ale nevadilo, rádi jsme se pokochali nočními vsetínskými ulicemi 🙂 Samotný půlnoční start nám odbil kostelní zvon a mohli jsme vyrazit.
Před Špacírem jsme se domluvili, že se na sebe nebudeme nijak vázat a každý půjdeme dle svých schopností. Hlavně nepřepálit začátek – to brzy vzalo za své. Loučím se s Magdou a přejeme si hodně štěstí, dnes se budeme většinu trasy podporovat na dálku. V letošním ročníku se o něco rozrostla kategorie ultra běžců a běžkyň a tak byl začátek velmi svižný. Ač snad ani nechceme, ocitáme se na špici v asi 20 členné skupince, která se začíná trhat kousek před Cábem. Tam vidíme letošního rekordmana Zbyňka naposledy. Míjíme se se dvěma páry cyklistů, které za chvíli ztrácíme z dohledu. Každý si hledá své tempo a „peloton“ se dělí na malé kousky. Kolem chaty na Vsackém Cábu běžíme v cca 1:15 hodin a pokračujeme hřebenem dál na Soláň. Celý postup koření mlha a mžení ze shora a voda s bahnem zespoda. Prostě si to moc užíváme. Občas mám pocit, že mi čelovka přes mlhu nedosvítí na zem. Za Solání se nám podaří zakufrovat, mineme totiž správnou cestu a šineme si to hezky z kopce. Než si toho všimneme, uběhneme asi kilometr. Běs. Musíme zpátky na hřeben a odteď si značku hlídáme obezřetněji. Za Beneškama začínají zpívat ptáci a rozhoduji se zhasnout čelovku. Přírodní světlo vhání krev do žil a je nám zas o něco lépe. Vloni jsme na Vysoké zažili porod přes čerstvé polomy. Během roku se situace kolem vrcholu mnohem zlepšila a cesta do kopce i z něj byla byla naprostou parádou. Bohužel mě však pobolívá pravá kyčel, ale raději to moc nevnímám. Hospoda na Třeštíku má v brzkou ranní hodinu ještě zavřeno a proto zkoušíme nabrat vodu u pramene Vsetínské Bečvy – bohužel bezvýsledně. V Makovském sedle se ocitáme o půl sedmé. Nikde nikdo, dáme jen sváču a volám Magdě a zírám co mi líčí. Na hřebenu byla za náma tak 4 kiláky, teď je to časově jen asi půlhodina. Klobouk dolů, dávám jí pár motivačních slov a musíme jít dál, bo mi je zima. Chůzi střídáme během až nás dožene další běžec. Tempo se lusknutím prstů zvedne a před námi je sedlo Lemešná. Tam si musím dát akutní přestávku, asi se mi z té rychlosti rychlosti „pohýbala“ střeva. Jsme, opět ve dvou, za půlkou a štrádujeme si to hezky po Slovensku. Zdejší lesy jsou naprosto úžasné a užívám si pohled na ně. Až na dvě výjimky jdeme úplně sami a na cestách až po Portáš nepotkáme ani nohu. Je vidět, že hospoda je blízko a tím pádem i více lidí. V první otevřené hospodě na trase si dáváme kofolu a vývar. Mňam. Volám Magdě a nechápu. Mezitím, co jsme na barových židlích jedli polévku, nás v pohodě předběhla a je na Kohútce. Dalších 20 kiláků jdeme všichni tři spolu a s Magdou probíráme zážitky a postřehy. Asi jediná psychokrize přichází v oblasti Makyty. Tento kopec mám moc rád pro svou odlehlost a přírodu. Avšak teď, po cca 80 kilometrech jí mám plné zuby. Mužské osazenstvo je docela utrápené, za to Magda je v klidu. Těším se až v Radošově opustíme červenou značku, protože mě ta červená začíná lézt krkem. Pod Filkou nás Magda posílá dál a valí si svým tempem. Za Filkou se cesta vine zprava doleva, nahoru a dolů. Nemá konce. Bahna je víc a více a Vsetín v nedohlednu. Nad Ústím se cesta změní v totální sračku a musím se smát jak máme zasrané boty. Prostě úlet. Zvuk, který vyluzujeme při dotyku podrážky s lepivou hmotou je kouzelný. Čvacht čvacht:-) Směju se jako bych fičel na nějakém tripu. V Ústí nás dobíhá další týpek a kousíček jdeme spolu. Po cyklostezce je to ještě nějaký ten kilometřík a volíme raději indiánský běh abychom to stihli do 17 hodin, když už jsme tu…To se nám nakonec splní a v 16:40 můžeme zazvonit na bájný špacírnický zvon. Uvítání si nezadá s příjezdem filmové hvězdy, jsme hýčkáni, nohy v lavoru a v ruce pivo. A navíc je Magda kousek za námi a dobíhá v 16:52 jako první žena. Co více si přát. Luxus. Povídání nemá konce, zážitků přehršel a v nás zůstává dobrý pocit z toho, že existují lidé (organizátoři), kteří jsou schopni z mála udělat maximum.
Díky Vám, milí organizátoři, za vše co pro nás děláte a jak jsem předeslal v diskusi – vše vyšlo na jedničku.
A taky díky Magdě a Honzovi za bezvadně prožitý den 🙂
A příští rok na Vsetíně: Ahoj!