Tuto akci jem měl v hlavě již dlouho. V loňském roce, kdy se konal první ročník, se nakonec vyskytly zdravotní potíže, které nám neumožnily postavit se na start. A proto jsem se rozhodl už na začátku roku někoho přemluvit. Volba padla na Honzu. Po dlouhém váhání jsme vymysleli název našeho týmu – CHILLI MANIACS a konečně se zaregistrovali do závodu. Tady to teprve začalo. Občas jsme si vyšli na společné tréninky a jinak jsme se věnovali našemu zvyšování fyzické aktivity zvlášť. Honza to vzal opravdu vážně a jeho rychlost a aktivita v terénu strmě stoupaly. Jednou jsme podnikli i ostrý test kolen a celého aparátu a vyrazili na první lehčí noční polovinu z Frenštátu do Ostravice. Těla vydržela a my se cítili docela v pohodě.
Ze všeho jsem měl dobrý pocit a začal jsem vážně přemýšlet o dosažení cíle na Javorovém.
Den „D“ se pomalu blížil, jemná nervozita byla všudypřítomná a bylo potřeba dochystat vybavení a doladit stravu. I když bylo od Libora avizováno, že občertvovačky budou víceméně v každém údolí, nenechali jsme nic náhodě a nakoupili nějaké ty Nutrend produkty a další pamlsky, které nám měly zajistit hladký průběh závodu.
Odpoledna v den startu nás Magda odvezla do Frenštátu. Po městě už pobíhaly desítky závodníků, někteří z nich už prošli registračním kolečkem. Jelikož jsme přijeli relativně brzy, netvořily se žádné fronty a čekání bylo minimální. Po akreditaci jsme si byli vyzvednout čip, třička a nakoupili bezvadné kalendáře vytvořené pro B7. S přibývajícím časem houstl dav lidí na náměstí a všichni sledovali doprovodný program, který podporovala i ČT se svými skvělými moderátory. Bylo nutno sdělit pár informací k závodu a sedm minut před devátou večer se šlo na věc.
Karel Loprais se svou tatrovkou vedl dav z náměstí přes menší uličky až ke snímacímu koberci, odkud se začal měřit skutečný čas závodu. Hlavní komunikaci uzavřela městská policie a my měli soustu prostoru na rozeběhnutí. Věděli jsme, že musíme hned ze startu předběhnout co nejvíce lidí, protože kousek pod vrcholem se cesta zužuje a může se vytvořit špunt. Celou cestu na vrchol jsme šli po asfaltce a až posledních pár desítek metrů konečně začal terén. Výše popisované místo jsme proběhli celkem dobře a startovací kopec byl zanedlouho za námi. Nastal čas pro rubání z kopce dolů. Někteří zvolili cestu „pomalu, ale jistě“, ale v té tmě to nebylo vůbec ono. Lepší je to prasit z kopce co to dá a spoléhat na kotníky a kolena. Vyplatilo se, opět předbíháme několik lidí a přemýšlíme, kde je čelo startovního pole. Určitě někde pod Radhoštěm. Na Pindulu jsme doběhli celkem v pořádku a hodně v tempu. Spestřením bylo povzbuzování doprovodů týmů.
A opět do kopce. Trasa byla vedena po turistických značkách a tak nebylo s orientací co řešit. Nastavili jsme si fajn tempo, občas i popoběhli. Masiv Radhoště známe jako svoje boty a proto nás nepřekvapila sjezdovka na závěr stoupání. Hodně lidí nahoře odpočívá a nabírá nové síly. Mnozí ani netuší, že Radhošť je teprve zahřívačka. Na hřebeni je docela zima a tak opět běžíme a zase se zastavujeme, protože mám menší problémy s vyměšováním. Pořád mě to žene do lesa, nakonec se ale hladina vody v těle ustálí a cítím se v pohodě. Do Ráztoky doběhneme za necelou půl hoďku a navštěvujem první občertvení na trati. Cpu do sebe banán s melounem a myslím na to, jak mi bude při výstupu, který nás právě čeká. Hlavně to nepřehnat s jídlem. Tady už se chumel začíná dělit a každý přemýšlí nad tím, co bude. Cesta Ráztoka – Pustevny je letos naše stará známá a rubeme přímo nahoru. Opravdu maso. Pár lidí vidím bez hůlek, což na tak douhé vzdálenosti nechápu. Stoupání končí až na Tanečnici, po které si můžem chvilku odpočinout a nabrat sil na další hardcore – Čertův mlýn. Kopec je to opravdu ukrutný a pereme se sním statečně. Závěrečná pasáž nás na chíli ubíjí, ale když vidíme hlídku a když nám říká kolikátí jsme, nevěříme vlastním očím. Nahoře do sebe rveme trochu té chemie a vydáváme se pod Kněhyni a vrstevnicovkou dolů na asfaltovou cestu. Ta byla pro mě kapku nepříjemná (vrstevnicovka), párkrát jsem při seběhu krásně zakopl a málem se skácel k zemi. A začalo peklo. Zpevněné cesty nemám vůbec v oblibě a když jsem viděl před sebou ty 4,5 km dolů a pak 5,5 nahoru po penetračce, nebyl jsem z toho zrovna moc nadšený. Cestou dolů jsme chvilku vydechli a občas vynechali běh. V Horní Čeladné na nás čekalo první teplé jídlo, polévka byla opravdu vysvobozením a příjemným spestřením. Vzhůru na Smrk, řekli jsme si. Ono se lehko něco řekne a pak tase udělá. Přichází totiž první malé psychické krize, za které mohla nekonečná penetračka. Tento úsek jsme vyloženě protrpěli, jakmile ale přišel terén a stezka na kopec, probudilo nás to jako živá voda. Honza jde vepředu a volí brutální tempo a doháníme další skupinku. Nechápu, kde se to v něm najednou vzalo. Vrchol Smrku byl již poset drobnými skupinkami, které hodlaly odpočívat. To se nás netýká, jen si necháme orazit kartu a pelášíme přes sedlo mezi Malým Smrkem a Smrkem po červené dolů, zažíváme nádherný východ slunce. Během seběhu se telefonem domlouvám s Magdou, jak jsme na tom apod. Nakonec se setkáváme v Ostravici na občerstvovačce i s jejím taťkou. Je fajn, že nás doprovází na Lysou. Příjemné spestření v té mnohdy stereotypní až robotické chůzi. Počasí letos vyšlo, ale začíná mi být hodně zima a tak na sebe navlíkám i mikinu a šátek na hlavu. Moc věcí jsme sebou opravdu neměli. Rubem to nahoru jako bychom neměli za sebou 50 km. Cítíme se skvěle, ve srovnání s pocity pod Smrkem. Na Lysé se necháváme vyfotit, rozloučíme se s fanoušky:-) a hlava nehlava pádíme po sjezdovce dolů – do Krásné. Kousek po sjezdovkou se rozebíháme a držíme to skoro až na další občerstvovačku. Tam musím ulevit bolestem břicha. Doplňujem ionťák, cukry, nějakou tu housku a pouštíme se do další výzvy. Tou je Travný.
Pod kopcem si preventivně nasazuju sluchátka do uší a snažím se nevnímat okolní terén, jen jdu. Pořád dokola, pravá, levá, pomáhám si hůlkami, prudké stoupání nemá konce. Je odděleno pouze malými stupínky, které se po čase ztrácí do nenávratna. V kopci předcházíme pár lidí a nahoře si chvilku sedáme, pokecáme s holkama na kontrole, narveme do sebe chemii a jde se dál. Sestup je pro mě o něco horší než výstup, ale jde se dobře. Běžet se nechce. Zanedlouho se ocitáme v horní stanici vleku nad Morávkou, klesání parádní, někteří jdou „cik cak“, my rubem přímo. Opět asfaltový úsek a další občerstvovačka je nadohled. Zpestřením byla i svatba, možná jsme my byli spestřením svatby, nevím. Ještě, že se nevidím. Musí to být strašný pohled na dvě trosky. S polévkou v ruce si usedám a přemýšlím jak vypadá stoupání na Ropici.
Ještě nikdy jsme tudy nešli. Bude to v pohodě, říkáme si, a sbíráme poslední síly na předposlední kopec. Psychicky je kopec v této fázi náročnější než fyzicky. Jdeme pořád lesem, skoro žádné rozhledy. Bjes. Neustále vyhlížím kontrolu, ale pořád ne a ne se k ní dohrabat. Jsem rád, že jdeme kategorii hobby. Ropice byla před cílem asi tím nejhorším peklem, kterým jsme si za celou dobu prošli. Závěr se jde víceméně po hřebenu mírně dolů a nahoru až na Javorový. Přichází objetí a radost ve tvářích. Dojmy jsou nepopsatelné, už „jen“ dojít 2 km k chatě, kde je cíl. Při sestupu slyšíme doprovodný program z cíle, moderátora, šum. V halvě se mi motají pocity z posledních hodin. Od startu až sem. Kousek před vítězným obloukem bojkotujem poslední běh a dorážíme na konec cesty. Mám slzy v očích, podle Magdy jsem totiž cíťa a emoce jdou ven. Volám jí, našim a ostatním ,kteří nás podporovali. Je to opravdu neuvěřitelný pocit, když si člověk něco usmyslí, docela na tom maká, a pak přijde výsledek. S plechovkou piva ležíme na trávě jak dvě zdechliny, kecáme, voláme a začínáme uvažovat o příštím roce. Letos jsme B7 chtěli dojít, už vůbec ne v tak pro nás dobrém čase, ale jen dojít. Příští rok chceme dojít a pokud to půjde, zlepšit čas a možná se přihlásit ke sporťákům, protože jít do Řeky je opravdu výzva.
Celkový čas: 18h 36min 10s
Něco málo čísel:
Kategorie hobby do 40-ti let muži: 29. místo
Celkově hobby: 45. místo