Poprvé spatřuji zmínku o závodu LH24 v říjnu, bez zaváhání se přihlašuji a až potom čtu podrobněji pravidla a podmínky, za kterých se závod pravděpodobně uskuteční.
Na nějakou dobu jsem to vypustil z hlavy, občas se jen mrknu na stránky co se děje nového. Ostřejší trénink začíná až v prosinci a pak v lednu, kdy mě zastaví (nejspíš) únava třísla a z toho vzniklé zdravotní potíže. Nohu musím nechat v klidu cca 2 týdny a během toho si nechám provést malý chirurgický zákrok na noze druhé. V lednu teda nic moc a závod se blíží rychlým tempem. Proto tedy ve startovním týdnu vyrážím s Honzou na menší trek po zamrzlém Radhošti a okolí (občas po stehna ve sněhu). Pomalu začínám chystat věci a doplňovat lékařskou výbavu, náplasti a masti budou potřeba.
V pátek vyrážím vlakem směr Frýdlant a poté Malenovice. Ve Frýdlantu se už seskupují skupinky závodníků, trekařů a běžců, se kterými se budu o víkendu potkávat. Nálada u mě pokulhává, nechce se mi. Pořád musím přemýšlet nad tím, zda jsem něco nezapomněl a jestli mě další den nezradí tělo.
V Malenovicích je vše v plném proudu a na akreditaci chvilku čekám, vůbec mi to nevadí, občas s někým popovídám. Poté co dostanu tašku s čipem, tričkem a dalšími věcmi, si dávám věci do horního patra hasičárny a jdu se najíst. Cestou zpět potkám jednoho borce z autobusu a domlouváme se, že se půjdeme projít k HPB (Hotel Petra Bezruče), kde mají večer promítat film o B7 2011. Nakonec však jdu dolů s myšlenkou se pořádně vyspat. Ubytovací místnost je už docela zaplněna a dávám se do řeči s jedním Slovákem, který má na sobě vestu z UTMB (což je můj sen se tam dostat). Parádně jsme si pokecali, do toho dělá jedna skupinka malou párty hned vedle mně. Co se dá dělat, zabalím se a snažím okolní hluk moc nevnímat. Nakonec přece jenom všichni usínají.
Je ráno, sobota 28.1.2012, den závodu. Vstávám hodně brzo, balím všechny věci do batohu a vyrážím směr HPB, kde bude centrum závodu. Má to jeden háček, start je totiž v Malenovicích před obecním úřadem a tak se tam ještě budu muset vrátit. Na HPB mi pořadatelé ukazují místo, kam si mohu rozložit věci. Je to skvěle vymyšlené. Jednotlivci jsou odděleni od týmů a tak se nebudeme během závodu moc rušit. Rozbaluju věci kolem sebe, možná trochu chaoticky a pořád se v něčem přehrabuju a chystám batoh, tyčinky, energiťáky a další propriety pro mě potřebné včetně povinné výbavy (u které se stočil večer a v noci pěkný mazec). Start je v 10.00, ale jsem už docela nervózní a necelou hodinu a půl před startem jdu dolů, do centra Malenovic. Zde se rozjíždí doprovodný program a vyhlašují telefonní čísla na horskou službu a pořadatele. Hodina H se pomalu blíží. Chvíli před desátou k nám promlouvá Libor Uher, jeden z hlavních šílenců ve startovním poli a hlavní organizátor. Musím rovněž zmínit i minutu ticha za jednoho z největších sportovců, Jiřího Rašku, který už bohužel není mezi námi.
Hned po startu nabrala špička ostré tempo a rychle se ztratila z dohledu. Teď už to byl závod jen se sebou samým. První kilometry utekly docela rychle a v poklidu, ale u HPB se v prudkém stoupáku začaly tvořit fronty a nešlo se tak rychle jak bych mohl. Ovšem v průběhu prvního kola se pole vcelku roztrhalo a z kopce se běželo slušně. Nejhorší úsek byl v prvních kolech asi 2 km před cílem, kdy se šlo a nebo běželo po neušlapaném sněhu, který dělal tzv. blátíčko.
Do druhého okruhu jsem nasadil do uší nějakou hudbu, vypil nějaká ionťák a rubal to nahoru. Nevím co se stalo, ale asi jsem nebyl moc najezený a ionťák udělal svoje. Začalo mě zlehka bolet břicho a ne a ne přestat. Narval jsem tedy do sebe sušené datle a čekal, jestli se to ustálí. Asi po 20 minutách přišlo zase všechno k normálu, žaludek se uklidnil a během závodu s ním nebyl žádný další problém. Dostávám telefon od Magdy, která mi volá, že už je v Malenovicích a ptá se kde už jsem, že bychom se potkali na trase. Jde v protisměru, takže to nebude problém. Čekala na mě před tím pro mě asi nejhorším úsekem a byl jsem překvapen, že se potkala i s Minim a Zuzkou. Opravdu příjemné zpestření ta trojka. Pokecali jsme, Mini něco vehementně natáčel pro budoucí generace a šlo se dál.
Ani před třetím okruhem jsem se nijak zvlášť nezdržoval, doplnil pití (jak do sebe, tak do camelbacku) a šlo se do nejprudšího stoupání tratě. Libor Uher ho vtipně nazval jakýmsi Kicbíílem, ono to k tomu mělo hodně blízko. V kopci vyšlápnuté stopy jako by se šlo po schodech. Žádná sranda, byl jsem rád, že jsem se nahoře mohl rozdýchat. Zajímavé ještě bylo střídání různých sklonů svahů, chvilku mi trvalo než se tělo adaptovalo na další úsek. Z kopce to naopak byla pohoda (ke konci o něco horší), sem tam popadaný strom. Kousek pod Lysou potkávám opět Magdu s kamarády.
Okruh je pořád stejný a tak se hlava moc nezaměstnává, což se změní v noci. Sleduji jen jak se každým kolem přeskupuje sníh po celé déle trasy. Mezi koly si začínám dávat menší pauzy na svačinu a převlečení, boty jsou trochu vlhké a termo hadry taky.
Do čtvrtého kola jdu už za tmy. Cesta je o něco optimističtější když nevidím ty stoupání před sebou. Je to pořád dokola, nahoru a dolů. Jen se mění fyzické a psychické rozpoložení. Nahoře si říkám, že se mi do dalšího okruhu nechce, ale dole je všechno jinak a jdu na věc.
Zaslechl jsem, že se na trati objevil nějaký problém s podchlazením a tak organitátoři kontrolují před každým kolem povinnou výbavu. Někteří závodníci s tím mají velké problémy, protože si jaksi nevšimli, že musí mít baterky nebo druhou čelovku a alufolii proti podchlazení. Nevím co si o tom myslet, je to určitě nedisciplinovanost a laksnost některých lidí. Mnozí si vůbec neuvědomovali, že ačkoliv jsou blízko a horská služba sídlí přímo na Lysé hoře, může se stát spousta věcí a i ten nejlepší se může dostat do problémů.
Po pátém kole mi začínají trochu tuhnout stehna a tak je lehce promazávám a doplňuji do sebe zásoby. Do kopce se jde stále dobře, lýtka drží jak přibitá. Jakmile se stoupání změní v klesání, přichází na řadu stehna a s nimi spojené problémy. Na Lysé se chvilku zastavím, abych rozbalil tyčinku, když v tom mám husí kůži na těle a říkám si, že musím okamžitě dolů. Únava a zima dělají svoje. Na Lysé je něco přes mínus deset). Pod kopcem je mi mnohem líp, zato bojuju s hlavou. Neustále si přemílám, jestli mám jít ještě jedno kolo nebo ne. Jdu do HPB, kde si dám lehkou masáž, nohou, polévku a malou hodinovou přestávku. Ve 4 ráno se budím a zkouším vylézt ze spacáku a rozejít nohy. Moc to nejde a ještě k tomu ta hlava, která říká, že už by to ráda zabalila. Pár lidí mi říká, že bych měl tu sedmičku zkusit, ale bohužel se nechce. Lehnu znovu do spacáku a vstávám kolem šesté ráno. Píšu našim a domlouvám si s nimi odvoz. Mrzí mě, že jsem do sedmého okruhu nenastoupil, ale když vezmu v potaz můj stav před závodem, kdy jsem měl problémy s nohama a prakticky jsem vůbec netrénoval, jsem rád i za těch 6. Příští rok bude alespoň co zlepšovat.
Na závěr bych jen napsal, že až na malé detaily, které se vyladily během soutěže, byl závod bez chyby. Holky u pití se vřele usmívaly i v noci, všeho bylo dostatek a nic se mi neztratilo.
Díky Magdě, Tomovi, Zuzce, našim a ostatním za podporu:-)
Mezičasy na kontrolách HPB (hotel Petr Bezruč) a LH (Lysá hora)
| stanoviště | čas |
| HPB | 2012-01-28 10:00:00 |
| LH | 2012-01-28 11:41:09 |
| HPB | 2012-01-28 12:34:14 |
| LH | 2012-01-28 13:50:17 |
| HPB | 2012-01-28 14:51:48 |
| LH | 2012-01-28 16:27:34 |
| HPB | 2012-01-28 17:27:15 |
| LH | 2012-01-28 19:30:43 |
| HPB | 2012-01-28 20:28:34 |
| LH | 2012-01-28 22:20:52 |
| HPB | 2012-01-28 23:26:41 |
| LH | 2012-01-29 01:40:50 |
| HPB | 2012-01-29 02:49:49 |
Ještě pár čísel:
Počet okruhů: 6
Počet km: 72
Celkové umístění v jednotlivcích: 131
Umístění v kategorii jednotlivec, muži, 21-30 let: 29
Celkový čas uzavřených okruhů: 16h 49min 49s