Špacír 2015: Je to blázen, hoďte na něj síť!

Je páteční ráno, státní svátek, chvíle po snídani a do mé hlavy přichází zajímavé myšlenky. Nemohu se jich zbavit a jsou stále silnější. Magdě ani nemusím nic říkat, vidí mi to na očích. Rozum se pere se srdcem, ale jelikož jsem ho moc nepobral, začínám chystat potřebné věci. Původně jsem letos ani jít nechtěl, neb před dvěma týdny jsem si užil dosyta. Ale se Špacírem to mám jinak. Právě zde jsem poprvé přičichl k pěším dálkám až natolik, že nevidím jinou možnost než se zúčastnit i letos a pokusit dojít ze Vsetína zpátky na Vsetín. Špacír je srdcovka. Když chytne, nepustí.

Ve vsetínské základně Alceda při příchodu nebylo ještě tolik rušno, přeci jen byl brífink před startem plánován až na dobu před jedenáctou hodinou večerní. Zbylo tedy spousta času na doplnění energie a hlavně na pokec s kamarády. Se spoustou z nich jsem se delší dobu neviděl a i právě to mě přimělo pustit si nohy na špacír. Sleduji, že na průvodní kartičce s profilem trasy, východem slunce a dalšími atributy neméně důležitými pro potřeby špacírníka, je konečně využito i její zadní strany různými a velmi důležitými telefonními čísly. Inovace bez legrace!

V sále se pomalu hromadí zástup špacírníků nemajíc soudnost nad svým rozhodnutím – nespat celou noc a den, ošoupat si chodidla až na kost, mít halucinace z hladu a přibývajících kilometrů. Zážitků na cestě bude opět nespočet a nikdo není schopen říci, kam až ho nohy zavedou. Vše se děje tak nějak během…či chůzí.

Po nádherném komunistickém (ne, že bych po té době nějak zvlášť prahl) ántré, plném různých motivačních hesel, a tradiční slivce, se o půlnoci vydáváme každý na svou cestu. Řeklo by se, cestu sebepoznání a poznání krásy valašských kopců. Cestou Vsetínem se zapovídám s kamarády až pod kopec, kde se s nimi loučím a vyrážím do tmy. Město je zanedlouho pod námi a pomaloučku polehoučku se dávám do klusu. Ne, dnes se opravdu nechci nikam honit. Vždyť byl včera svátek a dnes vlastně taky. Slavit se musí všelijakými způsoby.

Za Klášteřiskem nás cesta vyplivne střídavě do luk a lesíků až „k Pivkům“, odkud se táhne až na Cáb zpropadený asfalt. Mám ho tak rád jako větné rozbory na základní škole, z nichž jsem míval skoro vždy čtverec. Nezbývá než nasadit robota a nedívat se moc kolem sebe. Ostatně ani není kam se dívat. Sem tam se mrkneme do mlžného mraku, ale jen na chvíli. Na Dušné cítím, že hřeben bude v mlze komplet a že počasí bude stát opět za – vy víte co. Na Dušné, před odbočkou k chatě na Cábu předbíhám první špacírníky, na hlavní cestě zhasínám čelovku a když nemusím řešit co mám pod nohama, alespoň ušetřím baterky v čelovce. Běží se mi až moc hezky, vskutku nevídaná věc. Je vlahý vzduch a moc nefouká, mlha zatím žádná. Nedaleko chaty míjím jednoho borce, jež si vyšel o něco dříve, možná i proto aby si užil tmy bez lidí. Jelikož nesvítí jako já, oba se navzájem lekneme. Nečekal jsem tu opravdu nikoho. Chatu na Cábu obcházím s velkou opatrností abych nevzbudil místního „velmi příjemného“ chataře. Ten má lidi opravdu rád a někdy se divím, že zde lidé ještě chodí. Před Ptáčnicí začíná konečně terén a také mlha. Jak poetické pro tuto noc a neb slovy Charlese Baudelaira:

„Ó zimy šedivé a jara zablácená,
omamná období, ó, buďte pochválena!
Zahalujete mi jak rozum, tak i cit
svým mlžným rubášem a temným rovem v klid.“

Celý hřeben znám jako své boty a proč bych sebou bral mapu, potažmo navigaci, že. Krátce za Ptáčnicí sbíhám z červené značky neznámo kam. Než si skutečnost uvědomím, uplyne pár set metrům. Ach jo, sotva na začátku a už se ztrácím. V okolí Ptáčnice musí stoprocentně ležet vsacké bludné kameny. Věci si postupně dávám dohromady, uvědomuji si, kde jsem udělal chybu a vracím se zpět na správný směr. Musím se více hlídat, takhle to dál nejde.  Běžím směrem na Tanečnici, terén se neustále vlní a je pln mazlavého bahna. Přišel jsem na to, na jakou půdu padlo navýšení startovného. Cena vodného a stočného šla totiž meziročně o korunu pade nahoru a spotřeba vody na zalití celé trasy taky něco stojí. Vše dostává jasné obrysy, vytahuji druhou čelovku, provlékám ji kolem pasu, a tak se mi běží o něco lépe.

Někde před Tanečnicí dobíhám borce, s nimiž se motám už od Dušné. Prohodíme spolu pár slov až je nakonec ztratím definitivně z dohledu. Odteď jdu sám samotinký. Na Soláni, působišti známého malíře Jana Kobzáně, je tak říkajíc mrtvo. Aby ne, je něco před čtvrtou ranní, ptáci na stromech čekají na první rozbřesk, aby mohli zazpívat a návštěvníci hor vyspávají po napínavém hokejovém TV přenosu. Nemám tedy důvod zde déle setrvávat a pokračuji na Kotlovou, Benešky a Vysokou, se svými 1024 metry jde o nejvyšší bod této „kratší“ poloviny. Za Beneškami, někde kolem Polany začínají prozpěvovat ptáci až mi jejich cvrlikání vhání novou energii do zkřehlého těla. Zhasínám čelovku, oči se v šeru soustředí na detaily pod nohama a je mi blaze na tom světě, i když vidím před sebe tak na dvě stě metrů. Ve stoupání na Vysokou přecházím do chůze, abych poté mohl svižněji rozpohybovat nohy z kopce. Hospoda na Třeštíku je, snad ne pro letošek, zavřená. Není vůbec jednoduché uživit podnik v této lokalitě. Avizované občerstvení v hotelu pod rozhlednou Súkenická má ještě zavřeno a otevřena není ani rozhledna samotná. Teď by pivko na ochozu rozhledny jistě bodlo. Šel jsem kolem již tolikrát, ale na prohlídce jsem zatím nebyl. Musím se polepšit. Ze žluté značky se napojuji znovu na červenou a přes nepatrný kopec Beskydek se šinu k Makovskému průsmyku. Je asi šest hodin ráno a u partyzána pusto prázdno. Snad ani hospoda na mýtince, kde opět „mají“ rádi turisty a obsluha je šíleně rychlá, nepremává. Co se dá dělat, ještě, že mám sebou o petku vody více než obvykle.

Za sedlem se cesta nebezpečně klikatí a mění směr na Lemešnou. Úsek se zdá býti nekonečným a vybavuji si pocity z minulých ročníků, kdy tu Magda zahlédla dokonce oběšenou gorilu. Věci tady nabývají jiných rozměrů. Po krátkém spočinutí v křoví, kdy neustále sleduji zda už mě konečně někdo doběhne, drtím seběh do sedla pod Lemešnou. Jde o záživný kousek trati, ale ty záživnější teprve přijdou. Pod Hričovcem mi definitivně dochází voda ve vaku a další zásoby do něj musím přelít z petky. Alespoň si chvilku odpočinu a nasaji omamnou vůni lesa.

Přes Butorky se dostávám na Veľký Javorník. Je něco před osmou a podle domluvy volám Magdě v jakém jsem stavu. Docela se diví, kde už jsem. Taktéž se divím sám sobě, že mi trasa zatím pěkně ubíhá pod nohama, jen tu a tam něco pobolívá, ale pak bolest ustoupí někam stranou. Hraji si s ní jakousi hru na kočku a myš a snažím se, aby mě kočka nedostihla moc brzy. Během rozhovoru docházím do sedla Gežov a následuje mírně zvlněný terén kolem rozhledny a památníku na Stratenci až na Malý Javorník, kde se státní hranice opět přiblížila turistické značce.

Z Malého Javorníku na Portáš je to asi pět kilometrů, ale ty se mi nějak vlečou i když popobíhám. Vody mám pomálu a občas zvažuji využití nějaké studánky. Nechce se mi však scházet z hřebene a volím časově úspornější variantu s doplněním energie na chatě Portáš. Konečně vidím po několika hodinách živé lidi. Od Ptáčnice jsem zatím neměl tolik štěstí a v průběhu se neustále otáčel, zda se někdo objeví za zády. Dávám rychlou kyselicu, neb vývar ještě není hotov, nealko pivko a taky skvěle pokecám s dalším ultra borcem, jež zde obsluhuje. A ano, mí lidé mi rozumí. Za pomoci slečny doplňuji vodu do vaku i lahve. Teď už žádné občerstvení cestou nebude, leda že bych cestou obral nebohého turistu.

Je vidět, že oblast Kohútky, potažmo Portáše je hodně navštěvovanou destinací. Jak by ne, dá se sem vyjet autem a mnohdy mi zdejší situace připomíná Pustevny. Za Kohútkou střídavě nahoru a dolu mastím ke Krkostěně. Nevím, k čemu bych měl nadcházejí část trasy přirovnat, ale když už probíhá v naší zemi MS v hokeji, stačilo by nazout brusle a nejprudší pasáže vybruslit nahoru nebo dolů. Směr je vcelku jedno, na všechny strany stezka klouže stejně. Na Krkostěně se zdravím s větší partou výletníků mající na svých bedrech velké batohy. Vypadají znaveně, ale to jsem taky a pocit může být subjektivní. Jestli jdou od Makyty, ani se jim nedivím. Ani zde se nezdržuji a valím pomocí gravitace dolů. Bohužel ji musím krotit, jinak bych mohl přijít k úrazu a vyvrtnutý kotník nebo vyhozené koleno, na což jsem expert, by mohly bolet. Kloužu tedy dolů, v hlavě se mi míhají lebky se skříženými hnáty a přemýšlím nad tím, abych sestup ustál bez ztráty kytičky.

Hurá, povedlo se!

Další hurá bych rád zařval na Makytě, tři kilometry vzdálené. Jo, kdyby to byly tři kilásky po rovince, byla by to zívačka. Ale tady ne. Masiv Makyty se tvrdě zakousává do mých nohou a ne a ne pustit. V nejprudším úseku se musím přidržovat větví, abych nesjel až na samotné dno. PSYCHO! Lehce si zanadávám jak je zde mým zvykem a jakýmsi traverzem podcházím celý kopec, abych na něj mohl vyrubat z levé strany. Začínám nemít rád hraniční kameny. Nevím ani za jak dlouho se ocitám u rozcestníku, kde hoví dva starší chlápci. Jsou to kamarádi, jeden z Čech a druhý Slovák, dělající menší průzkum okolí. Navíc s otevřenou flaškou fernetu. Když mě vidí, mávnou na mně ať si k nim přisednu a popovídáme si. Rád vidím dobré duše, ale když vidím panáka před sebou, sevře se mi hrdlo. Ale což, třeba mě zahřeje a nebo všechno vyklopím někde cestou. Navíc od nich dostanu i kus slaniny a chleba. Všechny tři ingredience se zdají být na první pohled vražednou kombinací,ale po vsunutí výše uvedeného do mých útrob zdá se býti vše v pořádku. S velkým díky se loučím s odcházející dvojicí a mířím opačným směrem než oni, k Radošovskému sedlu.

Cesta bez výhedů se tu kroutí jako anakonda a nemá konce. Pod Šerklavou, nedaleko Radošova,  vytahuji MP3 s vidinou nabuzení od Tří sester. Přichází však pár alb nějaké country estrády od nejmenované anglické kapely. Nechce se mi nic přetáčet a nutně se spokojím i s těmito songy. V sedle pod Radošovem se napojuji na zelenou značku, vedoucí až na Vsetín.  Bohužel jsem si přečetl rozcestník a i když to tu znám, trochu mě rozhodila vzdálenost na základnu. Rozcestníky zde ale neříkají úplnou pravdu a ta je mnohdy nepříjemně zkreslena. Stejně mi nezbývá než celou akci dorazit do konce.

Za Radošovem mám Filku před sebou, poslední prudký seběh před ní do sedla a raději se nedívám nahoru a podle country rytmů šlapu do kopce. Napadá mě, že bych mohl napsat orgům jak se tu mám. Jak bych to jen vyjádřil. No, mám se tu na hovno. Kopec dlouhý jak týden před výplatou, do toho hraje zpropadené country, které jsem líný přehodit, a neustále se otáčím ve snaze zahlédnout nějakého špacírníka postiženého stejným osudem. Na vrcholu mám chuť zabít se skokem z Filky. Ale mám se dost rád a navíc mi taková rozhodnutí nepřísluší. O další podporu volám Magdě. Jsem rád, že v ní mám takovou oporu. Už jen docmrndat nějak na Jahodný a pak po tunách bahna do Ústí u Vsetína.

Z Jahodného vypadá cesta na kousíček, ale zdání klame a profil se tu ještě několikrát zvedá. Konečně však pociťuji, že jdu více z kopce než do něj. Do sluchátek KONEČNĚ přichází Tři sestry se svými skandálními texty – pro slabší povahy nedoporučuji pouštění 😀 Při jejich poslechu a rozkoukání je mi blaze. A už mi hrabe. Vycházím z lesa a před sebou vidím v dálce město. TO MĚSTO, z něhož jsem o půlnoci s dalšími skoro sto padesáti, psychicky nemocnými lidmi, vyšel. Panelovka kolem vodárny dolů mi drtí stehna i kyčle, ale „běžím“ a přibližuji se základně. Na cyklostezce kolem Bečvy volám Magdě. Je asi půl třetí a vůbec to nevidím, že bych mohl dokončit pod patnáct hodin. Magda mi jen říká něco o tom, že se třeba ještě rozeběhnu a jde se chystat k výjezdu. Však prý uvidím. Volám ještě kamarádovi, bohužel ho vzbudím po náročném dni, ale neváhá a chystá se mi jít naproti. Paráda!

Dávám na Magdiny rady a nejdu po asfaltovém povrchu stezky, ale po břehu řeky. Nohy se rozebíhají, hlava nějak odsouvá bolest do pozadí. Voňaví a hezky oblečení lidé ve sportovním na mně udiveně civí. Běžím jako mátoha, zrak sklopený do cesty. Najednou jsou tu paneláky, ruch ulic a lidí habakuk. Už jen překrosit chodník kolem autobusáku a vlakáče, kde na mně čeká Tom. Když k němu doběhnu, nechápavě se uculuje. „Asi se dočista zbláznil“, říká si možná. Jelikož se mi nechce vytahovat mobil, ptám se ho na čas. „Ty vole, vypadá to, že to do těch třech stihnu!“ A běžíme ulicemi jak magoři. Cítím jak mi celým tělem protéká řeka euforie, je to blažený pocit znovu a počtvrté po sobě si zazvonit na špacírnický zvonec, jež celé putování ukončuje.

Přicházejí gratulace a navíc se dozvídám, že jsem zde vážně první. Nemyslitelné! Krátce na to přijíždí Mája a celá udivená, že už jsem tady, mě objímá. Oba máme velkou radost.

Moc bych chtěl poděkovat Šebíkovi, který mi umožnil se na Špacír přihlásit i v době po skončení registrace, hódně moc chci poděkovat Magdě za skvělou podporu na drátu a taky chci poděkovat jejím rodičům za vynikající pošpacírnický servis, to se jen tak nevidí.

Díky, díky a ještě jednou díky. Mám radost, neuvěřitelnou…

www.naspacir.eu