Cesta k tomuto závodu byla možná delší než jeho historie. Krůček po krůčku jsem se pral se stále prodlužující se vzdáleností, převýšením a všeobecnou náročností závodů. A jednou v létě přišel den, kdy po doběhnutí jednoho horského maratonu jsem znaven usedl vedle jednoho borce, jehož jsem do té doby neznal. Byl to Kuba Hájek, skvělý chlapík, milující opravdu dlouhé vzdálenosti. Maraton je pro něj jen pro zahřátí či výběh. Během další doby a let, kdy jsem se s Jakubem potkával na různých závodech, mi byla nenásilnou formou podsouvána myšlenka absolvovat stomílový závod. Už tehdy se mi ta vzdálenost jevila jako absurdní a naprosto nesmyslná, ale jelikož jsem u mnoha lidí viděl, že to jde, začal jsem tuto myšlenku pomalu přijímat. Vždyť i Honza Suchomel prohlásil, že to jsou jen další dvě občerstvovačky navíc.
Nakonec došlo k výběru vhodného závodu. Řekl jsem si, že když už nějakou stomílovku, pak tu z těch lehčích. Bože, jak jsem se jen mýlil! Dosud jsem měl k Chorvatsku takový vztah asi jako většina lidí jezdící v létě k moři. Pohoda, zevlovačka, koupání a další aktivity. Prostě to, co Češi víceméně provozují u moře. Navíc jsem tam od dětství nebyl a bylo proto záhodno podívat se do středomoří po letech znovu, tentokrát na Istrii.
Poloostrov Istrie vybíhá do Středozemního moře jako pulzující srdce Chorvatska. Je plný nádherných kopců, údolí, starobylých vesnic a měst a člověk zde může studovat historii na každém kroku. Ta sahá až do 11. století před naším letopočtem, kdy poloostrov osidlovali Histriové, jež byli prastarým ilyrským kmenem. Od názvu tohoto kmene pochází dnešní název Istra nebo-li Istria. Během let na poloostrov působilo mnoho kultur, což je patrné do dneška. Závod se tak měl stát jakýmsi kulturně – poznávacím výletem. Kdy jindy bych mohl vidět jedny z nejkrásnějších míst této části země na trase dlouhé 173 km s převýšením 7002 metrů.
Na cestě do Umagu, centra závodu, jsme vyrazili už ve čtvrtek ve velkém mezinárodním složení. Bylo nás pět, 2/5 zaujímala rodina Hájků, 1/5 tvořil rovněž skvělý chlap a bavič z Polska – Jacek a další 2/5 jsme zabírali my. Parta k pohledání. Nebylo nouze o dlouhé diskuze nad závody, bujarý smích, až mě z něj bolela bránice, a taky snad nepostradatelné pivo. Cesta byla dlouhá, ale díky skvělé zábavě a lidem v autě utekla jako mávnutím kouzelného proutku.
Večer v Umagu již probíhala registrace a tak jsme se šli i my akreditovat do závodu. Nedaleko akreditace jsme marně dumali nad fasádou jednoho z domů, padlo nespočet variant a myslím, že další den ještě další přibyly. Ve stanu na promenádě byli všichni velmi milí a vstřícní a snad i chápali mou německou angličtinu. Jednoduše zde vládla pohoda a nikdo nikam nepospíchal, ostatně ani my, když jsme se vydali na ochutnávku místních vinných moků.
V pátek, v den závodu, se pomalu dáváme dohromady, chystáme různé výživné a zaručené koktejly. Během dne si v hlavě přemílám různé knižní ultra rady od Hala Koernera, pitný režim, stravování, jak se nepozvracet a podobné legrácky a krátce po půl páté odpoledne můžeme jít na věc. Napřed ale do autobusu, jež nás dopraví do místa startu, do městečka Labin na druhém konci poloostrova. Nálada je skvělá, organizátoři nás ženou k autobusům a probíhá loučení. Co kdybych tam někde nadobro zůstal. Myslím ale pozitivně a těším se z nastávající doby.
Cesta do Labinu uběhne v poklidném tempu, někdo má zavřené oči a snaží se meditovat, jiný zas do sebe cpe kalorie hlava nehlava. Vedle mě sedí nějaká Anglánka a pro jistotu se na sebe jen usmíváme. Nerad bych vytáhl na rodilou mluvčí své anglické fráze s ostře řezanou výslovností. To by bylo, chuděra by si asi musela přesednout.
V Labinu to, hned po vystoupení z busu, drtíme někam do kavárny. Jediné slabé místo v jinak bezchybné organizaci vidím v chybějících přenosných záchodcích. Dáváme předstartovní kávu a diskutujeme jak jinak než o závodech. Můj ultra guru mě opět lanaří na Rodopi ultra trail. Já tam snad vážně někdy budu muset…ale až za pár let. Když ale nezlákal mě, najde si jinou oběť, ta ani možná netuší, že je chycena 🙂 Kuba prostě umí zaujmout posluchače. Pomalu přichází hodina Há ve dni Dé. Děláme společné tschechoslovaque foto, posloucháme hlavního bosse závodu a mě stoupá tlak i tep v žilní soustavě. Sedmá večerní je tu!
Deset, devět, osm,…tři, dva, jedna…lidi řvou, hulákají a ženou se dopředu. Taky proliji hlasivkami svůj skřek a začínám tvořit dlouhý příběh tohoto víkendu. Budu se snažit, aby byl co nejkratší s dobrým koncem. Jestli se mi to povede, je ve hvězdách, ale hodně dlouho jsem o tom básnil a nechci promarnit příležitost. Nehraji si na žádného borce, nemajíce respekt z tohoto podniku. Respekt mám, a velký. Nikdy jsem podobnou vzdálenost neabsolvoval, nejdelší byla vloni Pražská stovka, kterou jsem od 45. kilometru protrpěl. Nemám ponětí, co se bude dít po 130. kilometru a jestli se na něj vůbec dostanu. Závod je už tak absurdně dlouhý, že se během něj může stát naprosto cokoliv. V hlavě si stanovuji dva dílčí cíle – ten největší by bylo dokončit v čase pod třicet hodin a ten druhý? Dokončit, hlavně ve zdraví. Nesmím zapomenout na to, že je to pouze můj koníček a zábava. Natrénováno by něco i bylo, ale letošních přes osm set kilometrů v nohách bude určitě málo.
Při startu se mi mísí jedna emoce za druhou, myslím na to, jak jsem chtěl v únoru celou přípravu zabalit kvůli zranění kolene, myslím na to, jak jsem se během několika let dopracoval až zde. Už být tady a teď je pro mě velkou událostí. Někomu mohou být tyto myšlenky směšné nebo je vnímá jinak. Každý se na start stavíme pro jiný účel, každý máme svůj směr kam se chceme posouvat. Někdo prahne po rychlosti, někdo po kráse hor, někdo po dlouhé vzdálenosti. A i když jsme zde každý z jiného důvodu, něco nás spojuje, cítím to ve větru, atmosféra je nabita pozitivní energií. Mám slzy v očích…
Stezka nás po krátkém přeběhu náměstíčka navede na krásný trailový seběh plný kamení do městečka Rabac. Kuba mi před startem poradil, abych se držel více vepředu, dochází tu totiž k zašpuntování. Nějakou dobu trvá než se celý závodní had roztáhne do kilometrů a hodin.
V Rabacu běžíme kolem hotelů po nábřeží, až se dostaneme do prvního většího stoupání. Pomalu začíná zapadat slunce, ale jelikož je mlha, skutečnost moc nevnímám. Místy se dá hezky běžet, a tak toho využívám. Čeká nás první noční seběh, naštěstí po široké kamenité cestě až k nějaké fabrice, kterou obíháme a pokračujeme opět do prudkého kopce na občerstvení v Plominu.
První čipová kontrola proběhla rychle, vcucnu do sebe kousek banánu a něco slaného a valím na kopec Bodaj a následně na nejvyšší bod celé trasy – Vojak (1400 m n.m.). Stoupání nemá konce, od Plominu jdeme od úrovně moře až na několik klesání neustále do kopce. Před Vojakem na jakémsi hřebeni do mě duje poryv větru, není vidět ani na krok a občas ztratím z dohledu už tak skvělé značení. Mlha je hustá, že by se dala krájet. Před nejprudším úsekem se na trasu napojuje jedna z kratších, 110 km. A tak se potkávám se spousty závodníků, mířících na Vojak z Lovranu. Někteří spěchají více než ostatní a na moment se snažím uvolnit jim místo. Najednou ale ležím na zemi a kontroluji ruce, jestli jsou v pořádku. Naštěstí nic zlomeného nemám, jen z malíčku na levé ruce teče krev proudem. Kdyby nahoře na Vojaku nebyla kontrola, asi bych si nevšiml vedle mě stojící rozhledny. Na různých videích vypadá majestátně. Zima mi začíná zalézat pod kůži a ani se kolem sebe moc nerozhlížím a mažu z kopce dolů. Chvilku po příjezdové cestě, ale fáborky mizí někam do lesa a všichni za nimi. Teď teprve přijde ta pravá legrace.
Sbíhání obtížně schůdného vápencového terénu za tmy a mlhy není pro mě asi to pravé a raději v jistých pasážích zpomaluji. Nechci se zrakvit hned na úvod (42. km) a hlavně netuším jak by mě odsud někdo dostával. Pod sebou slyším občerstvovačku v Poklonu, kde je určitě spousta lidí. A taky, že jo. Všichni tleskají a volají bravo! Rychle se nadlábnu a napiju. Vody mám v batohu, myslím, ještě dost do dalšího občerstvení. Na další kopec Planik nebylo stoupání tak náročné jako v předchozích kilometrech. O to náročnější bylo další klesání. Co to jako je? Další prďák snad o pět set metrů níže. Navíc mi chytře dochází voda. Bojím se dehydratace jako čert kříže a před očima mám pasáž z knihy Ultra a dál o pitném režimu.
Před Brgudacem, dalším občerstvením a kontrolou mi opravdu voda dochází. Jsem mírně zoufalý a navíc jsem si v mlze kousek zašel. Ble. Sestup je podobný jako z Vojaku, je doslova o hubu. Mírně řečeno nechápu jak tudy létají vedoucí závodníci. Na občerstvení si dávám chvilku oraz, háži do sebe některé z pochutin pro nás připravené a pokračuji na další dva následující kopce dělené opět prudkým seběhem. Všechny tyto úseky jsou plné vápencových skalisek a za husté mlhy pěkně klouzají. Jestli bude nějaké příště, vezmu si minimálně lyže, sjezd bude bezpečnější.
Za Orljakem a Gomilou už cítím svá stehna, budu rád když už přijde občerstvení v Trsteniku, které je na zahradě jednoho domu, nebo restaurace? Někteří dávají delší oddych, někteří si jen doplní zásoby a jdou dále. Potkávám zde i Lászla. Divím se, co tu teď dělá, vloni byl celkově šestý a při řeči zjišťuji, že dnes nemá svůj den. Každý závod je jiný a můžete mít natrénováno, ale když to zrovna nesedne, je to na hlavu. Říkám mu, že už mám nohy docela rozbité z těch posledních úseků a on mi na to poví, že pěkná brutalita ještě přijde. Skoro tisíc výškových metrů do Buzetu, největší občerstvovačky na trase, kde na mě čeká můj pytel s věcmi na převlečení a jídlem.
Buzet je na 89. kilometru a jsem tu za zhruba patnáct hodin. „Na mně docela dobré“, říkám si. Potkávám se s Peterem Cisárem a povídáme si zážitky z trasy. Peter ještě povídá o tom, co mě ještě čeká a během toho mi dělá servis na občerstvení. Chvála jemu! Bohužel se zde zdržuji mnohem déle, než bych měl a ze stehen se mi stávají kvádry vápence, nebo spíše žuly. Nohy jsou tvrdé a z kopce do centra Buzetu nemohu ani běžet. Dostávám z toho schízu a volám Magdě pro útěchu. Bolest musím ještě několik kilometrů rozchodit, jinak to nejde.
Za Buzetem mizím z asfaltového povrchu opět do kamenitých stezek. Předpověď počasí k nám byla až dosud celkem mírumilovná, to se ale mění. Vítr se začíná zvedat, stromy se kymácí z jedné strany na druhou a z nebe padají hektolitry vody. Postupem času mění směr kapek úhel dopadu z 90-ti stupňů na 30, ba skoro vodorovno. Oblékám se do bundy a čekám za jak dlouho zmrznu.
Předbíhá mě jen malá hrstka lidí, převážně borci na stokilometrové trati. Je vidět, že spousty lidí vyčkávají v Buzetu. Ani se nedivím, kdybych mohl, zapadnu někam pod střechu. Ale nic tu není. Chodník se během krátké chvíle změní v totální bahnité hřiště. Snažím se vyhnout přívalům vody, ale nejde to a rezignuji. Před několika kilometry jsem si hezky přezul nové krásné a voňavé boty a už mi v nich čvachtá a místy se brodím bahnem skoro až po kotníky.
Nejmenší město světa Hum je na dohled. Velmi staré město s 18-ti obyvateli, kde se snad zastavil čas mě uvítá vstupní branou jako do nějakého hradu. Ocitl jsem se ve středověku. Jen ta občerstvovačka s moderními technologiemi to trochu kazí. Pod střechou to vypadá jako ve válečném lazaretu, kdy Istrii dobývali Římané. Několik borců sedí na sedačce zabalení do deky a klepou kosu. Nejsem na tom lépe. Musím se tu také zastavit a zahřát. Na hrudi už cítím citelné ochlazení a do konce závodu se jej už nezbavím. Přichází rovněž dívčina a když chce nahlásit číslo, zapisovatelka ji sdělí smutnou zprávu. Bohužel si za Buzetem nevšimla dělení tras a místo své kilometrové, je na naší mílové. Zhroutil se jí svět a u svého jména bude mít asi DSQ, ačkoliv si ještě několik kilometrů přidala. Je mi jí líto. Při otevření velkých vrat se mi ani nechce vystrčit čumák. Venku panuje mokré peklo a zima a přesto jsem donucen vyrazit dál, nohy by mi jinak definitivně ztuhly a asi i zatuchly. Místní slečna mě usměrňuje a navádí na další seběh a poté kopec s kontrolami na jeho obou stranách – Grdinici a Draguc. V Draguci si pamatuji skvělou a milou občertvovačku, holky tu měly dvě čtyřnohé společnice neskutečně dotěrně pochtívající jídlo. Jsem rád, že mi holky pomáhají navléct mé bezva rukavicové ponožky. Byla materiální nouze, no.
Tento úsek až před Botonegu mi docela splývá v jeden celek. Střídavě prší a lije, do toho hromady červeného bahna, po kterém to z kopce jede jako na saních. V prudkých pasážích si dávám pozor na nohy a používám i hůlky. Za Dragucem je na mapě jeden malý výstupek, vypadající nenápadně. Když na něj stoupám, musím nutně přemýšlet nad tím, jak se tu škrábali lidi bez holí. Z dálky vidím přehradu Botonega, na jejíž hrázi je další kontrola a menší občerstvení. Bohužel k ní nejdeme přímo, ale postupujeme jakýmisi cikcaky nahoru a zase dolů až se stočíme na hráz. Jeden mladý Chorvat tam rovnou vzdává, prý už má bahna tak akorát.
Od hráze následuje nekonečně rovný úsek kolem potoka vytékajícího z přehrady. Snažím se popoběhnout, ale stehniska mi to dávají hezky sežrat. Budu rád, když se vyškrábu na další kopec Zamask. Postarší baby mě vítají v pláštěnkách, navlečené od hlavy až k patě. Nahlásím číslo a mizím dál. Při pohledu na jejich vyhřáté auto se mi sevřel žaludek. Před sebou zas jakýsi padák z kopce, „proběhnutí“ nějaké rovinky a přichází stoupák do Motovunu. Naneštěstí na mně přichází zas nějaká rychlá hnačka a musím hledat místo v křáku. Mezi domy by to moc pohodlné asi nebylo.
Motovun je snad nejnavštěvovanější městečko ve vnitrozemí Istrie, sálá na mě duch doby. Historie je vidět na každém kroku. Domy z kamene, hradby, úzké uličky. Radost pohledět na tu nádheru. Jelikož minu jednu odbočku, trochu se tu motám. Musím se vrátit k poslednímu praporku a pokračovat přes celé město až k nejvyššímu bodu. Výhledy jsou doslova úchvatné, i když už nemám moc chuť se kochat. U organizátorů si prolistuji výsledky a zjišťuji, že Kuba je někde v nedohlednu a nějaký ten kopec přede mnou. „Bouchač“, říkám si. Nasazuji čelovku, protože tuším, že zanedlouho se bude stmívat. Při odchodu mi stihne zafandit fajná skupinka a tak jim na to odpovím poskokem. Slyším další bouřlivé ovace.
Z Motovunu už seběhy rozhodně nejsou v mém podání tak šťavnaté. Překonávám bolest stehen, navíc se ozývá pravý nárt. Ale to se dalo čekat, že vidět cílovou pásku nebude rozhodně zadarmo. Pod kopci procházím hlavní cestou, kde mě dál naviguje místní borec. Cesta k lesnímu terénu vede po asfaltce, jak nemilé. Nutně přemýšlím o zapnutí tempomatu nebo módu bušidó. Do Oprtalje, dalšího středověkého města jdu už za tmy. Blíží se 140. kilometr a nohy už mám notně ošoupané, boty již dávno nesvítí novotou. Oprtajl vypadá ve světle pouličních lamp nádherně, až tak, že jsem málem nenašel občerstvovačku a chvíli se zde motám. A tady přichází opravdový luxus! První teplomet na trase. Sedám hned před něj a za chvíli se mi začínají horkem tavit návleky. Úžasné! Konečně je mi na moment teplo a můžu si trochu posušit věci. Všichni hledí na mé originální rukavice alá Hal Koerner. Při čtení jeho knihy, mi vnukl do hlavy mnoho nápadů.
Dostávám se do poslední části závodu. Stoupák přes Završie už ani nevnímám a na hodinky jsem se nepodíval už pěkně dlouho. Vím, že do třiceti hodin to stejně nestihnu a časoprostor se tu nějakým způsobem pokřivuje. V dědince vládne evidentně skvělá atmosféra, někdo z místních pořádá oslavu a snad celá vesnice je na nohou v párty stanu. Mazec, Chorvati se teda umí bavit. Při kontrole potkávám hlavního organizátora a lehce se s ním dávám do řeči, o závodě, o lidech…S jedním borcem pokračuji do stoupání, za nímž je Grožnjan, který je zajímavý tím, že se zde udržel archaický istro – románský dialekt. Město bylo po druhé světové válce vylidněno a život sem navrátili malíři v šedesátých letech. Na občerstvovačce se potkávám s místním týpkem, jehož manželka dnes taky závodí. Podle řečí je dost krutá, závody jako Tor des Geants a podobné lahůdky má už za sebou. Po mně zde přichází mlaďoch, se kterým se vídám už od Oprtajle. Klepe kosu a na sobě má izotermickou folii. Ty vole, vždyť ji máš v batohu taky! Otevírám lékárničku, vybaluji folii a přítomní čekají co bude. Bude tuning milí zlatí. Sundávám bundu a dva týpci mi pomáhají omotat folii kolem pasu. Na ni teprve hodím bundu. Mladík na mě zírá s otevřenou pusou a jde tunit taky. Ty vole, to je gól. Budeme vytunění natotata. Je pravda, že se klepu o něco méně. Ale chce to pohyb, tak vzhůru dolů.
Z Grožnjanu už nějaké mikro vlnění na profilu trasy ani nevnímám, teď už zbývá předrtit kontrolu v Tribanu, lehce si dáchnout v Buje a pak už jen čtrnáct nekonečných kilometrů do cíle. Před Buje mě dochází hluční Chorvati. Nezavřou ani na chvíli hubu a raději se jimi nechám předběhnout. Týpek na hlavní cestě na mě huláká, že do Buje to je jen kilometr a bude luxus občerstvení. Vždyť on byl asi na nějakém tripu, kilometrů bylo rozhodně více.
V Buje potkávám opět typa se svým psem a dáváme se do řeči. Jako, jestli folie pod bundou funguje a podobně. Rozhodně mám svůj styl, outfit by mi mohl leckdo závidět. Ponožky místo rukavic, kolem trupu šustivé cosi a na nohách skoro nic. Extrém je prostě extrém, ten nezastavíš. V Buje si spravuji střeva jedním dlouhým posedem a při odchodu z kina, kde je kontrola, mi dá borec se psem ochutnat manželčinu vychytávku. Med ještě s něčím, ale neváhal bych napsat, že to mohla být klidně rakije.
Po čase pociťuji nakopnutí, ale je mi to prd platné. Nohy jsou rády za rychlou chůzi a při prohmatání nártu nic nechci riskovat. Docela by mě štvalo, kdybych musel ukončit deset kilásků před cílem. Už jsem tak blízko! Podcházím dálnici a Buje mi svítí do zad. Nekonečno právě nabralo svých rozměrů. Je to teď a tady. Už jen vydržet!
Louky střídají lesy a lesy střídají louky. Pořád dokola. Přijde mi, že se snad ani nepohybuji směrem vpřed. V dálce vidím světla a odhaduji, zda je to Umag či něco jiného. Vždyť už to musí být. Několikrát se musím zastavit, pověsit se do hůlek a zavřít oči. Občas pociťuji lehké halucinace, ale největší přijde nedaleko poslední kontroly pět kilometrů před cílem. Jdu si po louce a koho tu vidím. Kuba sedí na zadku, hlavu má opřenou o skrčené nohy. Málem bych na něj zavolal, ale ztratí se jako pára na hrncem. Dobře ty, už ti z toho asi pěkně hrabe!
Za poslední kontrolou prokličkuji ještě několik luk a remízků a TO MĚSTO mám přímo před sebou. Uf, je to tu! Budovy pomalu rostou z horizontu a v mém nitru nabývám konečně pocitu, že to asi zvládnu, pokud mě nezajede auto ve městě. Je něco před šestou ranní a vcházím do města. Zbývá projít fáborky značenými ulicemi až na promenádu. Vidím před sebou světlo reflektorů, vidím lidi, vidím CÍL. Brečím jako malá želva a při poslechu povzbuzování se dávám do běhu. Bolest na chvíli ustupuje kdesi dozadu. Magda čeká na cílové pásce, dává mi na krk finišerskou medaili a já jsem šťastný, že už nikam dál nemusím. Jsem plný emocí, v hlavě mi asi nedochází, co jsem pro sebe dokázal. Někteří jsou už dávno v cíli a další se k němu blíží a pro mě nekonečná pouť nádherným krajem tady a teď končí.
Nezažil jsem v ultra mnoho (někteří zažili více), ale musím uznat, že to byl nejlepší závod, kde jsem mohl změřit síly sám se sebou a vidět fantastickou krajinu. Byla to dlouhá cesta až sem a nejen ta závodní. Proto chci poděkovat Magdě, že má se mnou tolik trpělivosti a neustále mě motivuje, Jakubovi, bez něhož bychom tu nebyli, Honzovi a Jackovi za to, že jsem mohl poznat další skvělé a ultraběhem načichlé lidi. Všem čtyřem rodičům, kteří jsou vždy rádi když se z našich cest vracíme v pořádku a v neposlední řadě taky Vám všem ostatním, co jste mi motivací. Díky, díky, díky!
ISTRIA SE NEDÁ POPSAT, ISTRIA SE MUSÍ ZAŽÍT!
Čas: 34 hodin a 46 minut
Nepodstatné umístění: celkově 43., v kategorii 17.
Stránky závodu: www.istria100.com
