Vyteklo spousty vody z Bečvy, než jsme se rozhodli zrealizovat málem zapomenutý nápad vydat se někudy přes republiku na kolech. Vždycky mě totiž fascinovaly cestopisy od různých cyklotrempů a cestovatelů, kteří byli ochotni sdělit mi své zážitky prostřednictvím papíru a inkoustu a konečně jsme teď našli odvahu k tomu, abychom si svoje týdenní srpnové putování prožili také.
U monitoru to bylo vcelku jednoduché. Plán zněl jasně, co nejméně civilizace, aby to nebyl až takový hardcore jako 1000 miles, vždyť budeme na dovolené, a aby trasa vedla přes pohoří kudy naše nohy šlapaly minimálně a nebo vůbec. Naklikal jsem tedy na netu velmi zajímavou stopu od Chebu k nejzápadnějšímu bodu naší vlasti a dále podél hranic na jih a v podstatě až domů. Největší legrací bylo ovšem to, že jsme vymysleli aktivitu, při které člověk potřebuje vézt si nějaké věci sebou. Bohužel ve stojanech máme jen kola samotná a tak hledáme různé varianty co a jak. Mysli padá na naše skvělé přátele, kteří před pár lety podnikli daleko odvážnější cestu na kolech do Benátek a zpátky. Brašny jim teď visí nevyužité ve skříni a jsou ochotni nám je zapůjčit, za což jim chceme mnohokrát poděkovat. Dovolená se začíná pomalu rýsovat a vymýšlíme jak se dostat na druhý konec republiky. Nejlépe to půjde vlakem, ale jako již tradičně zařizujeme lístky pár dní před odjezdem a dozvídáme se, že na plánovaný sobotní odjezd bude problém vůbec odjet. Správa železniční dopravní cesty naplánovala jednodenní rozsáhlou výluku právě na „našem“ koridoru a všechny rychlíky končí v České Třebové a écéčka jsou tradičně narvaná. Navíc máme ty kola. Po diskuzích u přepážky nakonec Magda navrhuje odjezd v neděli, kdy je vše bez problému. Kupujeme tedy víkendovou jízdenku pro nás, lístky pro kola a můžeme se těšit z velkého roadtripu po vlasti české.
Při různých procházkách a výletech šmíruju cykloturisty kolem sebe, řeším jejich nabalenost, samotnou techniku sbalení a podobné srandy. Připadám si jak cyklo úchyl. Doma promýšlíme co sebou a jelikož jsme už taky trochu zpohodlněli, bereme do tašek nakonec i vařič a stan. Přece jen, co kdyby se to hodilo a teplý čaj po ránu nebude taky k zahození. V sobotu odpoledne, jak jinak že, se věnuji různému kombinování věcí, až z toho nakonec vzjede nabalené kolo a k tomu menší batoh na záda. Bez něj bych si na kole připadal trochu nepatřičně. Vše se nakonec podaří a výlet může začít…
Den první
Tahám kola po schodech, před barákem kontrolujem zda máme všechno a valíme na vlak, který nám jede lehce po sedmé. Den začíná pohodově, fotíme se na nástupišti a čekáme až dojede rychlík do Práglu, kde budeme přestupovat na další spoj do Chebu.
Cesta vlakem do hlavního města ubíhá přesně podle představ, průvodčí je velmi milý a dovolí nám nechat brašny na kolech a ušetří nám tím nějaký čas. Usedáme do kupéčka, zapínáme spořící režimy v našich hlavách, díváme se z oken a kecáme. Do Prahy přijíždíme s menším zpožděním, to nám ale nevadí, na přestup máme necelou hodinu a jen sledujem, ze kterého nástupiště to posviští dál na západ. V dalším vlaku funguje systém uložení kol stylem poraď si sám. Na naše místa už kola někdo hodil a nezbývá proto než se vykašlat na celý systém a někam ty bajky jebnout, což se podařilo a míříme na naši vlakovou konečnou.
V Chebu se rozhodujem udělat nějaké selfísko až před nádražkou, ale při výstupu z ní nám spadnou čelisti málem až na zem a snažíme se odtud co nejrychleji zmizet. Výjev jak z nějakého filmu. Opilí bezdomovci, ožralá jednonohá ženská s pivem v ruce řve z vozíku na kolemjdoucí cosi nepublikovatelného. Vedle sebe fenku a v druhé ruce drží snad ani ne týden staré štěně a neustále jej někomu nabízí. Do toho všude nehorázný bordel a špína. Jdeme proto kousek od nádraží, fotíme a mizíme někam k obchodu, aby mohla Mája nakoupit něco pro dnešní zbytek dne a zítřejší ráno.
Čekám před obchodem na Magdu a přede mnou se vyjevují další zajímavé scénky zajímavých lidí. Cheb, ačkoliv je možná hezkým městem, ve mně bohužel nezanechal moc pozitivní stopu. Batoh mám plný jídla a vody a můžeme vyrazit směr Aš. Cesta za Chebem se mírně vlní, k tomu ze startu ztrácíme značku, ale směr si držíme dobrý. Krajina na mně však působí pozitivním dojmem a jelikož je pozdní odpoledne, díky měkčímu světlu se zdá býti romantičtější než možná ve skutečnosti je. Míříme k Aši, krajem koní, ovcí a krav kolem Františkových lázní přes Hazlov. Alespoň takto mi to přijde. Aš projedeme neskutečně v pohodě, dojmy z Chebu se pomalu vytrácí a příroda a Magda mě nabíjejí. Akorát kdyby se mi někde před městem nepokazilo uchycení nosiče, které až dosud nejevilo známky chyby. Prostě a jednoduše jsem si zanadával a na několikátý pokus se mi to podařilo dát dohromady, naštěstí nic vážného. Jen otočení uchycení na osu kola a mohlo se jet dál. Na chvíli mi to však udělalo šrám na čele. Sotva člověk vyjede, pár kilometrů za ním a hned tohle.
 |
| cesta na severozápad |
Před Krásnou u Aše se napojujeme na nejkratší směr k nejzápadnějšímu bodu, ke kterému je to coby kamenem dohodil. Shodou okolností, že jsem se snad hodinu zdrželi opravou uchycení nosiče, nás stíhá západ slunce právě ve chvíli, kdy se blížíme dnešnímu cíli. Krajina se barví do ruda, kolem nás nikde nikdo, prostě přesně jak to máme rádi. Zapomínám na všechny útrapy dneška a jen zírám na hru barev.
 |
| poslední cesta |
Chvíli se zastavujeme u pomníku padlým vojákům z druhé světové a pak nás čeká menší zdržení již za šera u mostu Evropy, jak si jej nazvali místní. Od mostíku to máme už jen asi čtyři sta metrů na nejzápadnější výspu. Tady už musíme pěšky, stezka je úzká a navíc jsou přes ni popadané stromky.
 |
| pomník padlým |
V rychlosti stavíme stan, nahážeme do něj věci, něco i do sebe a pak hurá na kutě. Dnešek byl opravdu dlouhý a dlouhý bude i celý týden, takže potřebujeme nabrat dostatek energie.
Den druhý
Probouzíme se velmi brzo, slunko ještě ani pořádně neolizuje svými paprsky náš stan. Venku je příjemně, pomalu se balíme, u toho vaříme čaj a cpeme se jak na nějaké oslavě. Ostatně celý výlet byl o jídle, přírodě, nás dvou a o tom, kam jsme schopni se za týden dostat. Vůbec totiž netušíme, kolik se dá za den s naloženým kolem zvládnout a jaký přesně terén nás čeká. Víme jen, že naším směrem je to více z kopce než kdybychom vyjížděli z domu. A to máme před sebou celý Český les, Šumavu, Novohradské hory, Podyjí…Kdybychom věděli. Ale ono je lepší nevědět a pořádně si to užít. Po sbalení všeho co jsme večer vybalili ještě plácneme pár fotek pro naše blízké, stylem jako že jsme tam byli a jedeme zase na jih. Ano, dalších asi čtyři sta kilometrů pojedeme pořád dolů.
 |
| veget na západě při východu slunka |
 |
| byl jsem tam 😀 |
Zastavujeme se u mostu Evropy, abychom si více prohlédli informační tabuli s ním spojenou, Magdě ještě trochu potuním nosič a můžeme vyrazit. Až do Chebu jedeme s jemnými změnami stejnou trasou. Zastavujeme se ale u hrádku Seeberg, který jsme včera objížděli. Vede k němu krátký, ale krutý kopeček.
 |
Seeberg
|
Kolem vodní nádrže Skalka se dostáváme do Chebu, který nám nabízí vlídnější tvář než včera. Při hledání značení cyklotrasy narážíme na milou paní a jelikož potřebujeme dokoupit něco do žaludku, ptáme se jí na nějaký nejbližší obchod. Směřuje nás k , asi, nově otevřenému šopu, který provozují asijští obchodníci. Při našem putování jsme narazili na spousty prodejen podobného stylu, obzvlášť v pohraničí. Oblečení už asi tolik nenese. Jsem ale rád, že i v malých dědinkách, kde dávají lišky dobrou noc, se oživil jakýsi duch Jednot, i když se tak už dnes mnohdy nejmenují.
Centrem města ani neprojíždíme a sledujeme cyklotrasu číslo 36, po které budeme střídavě jezdit až do Tachova. Kopečky se začínají zvedat a krajina vylidňovat. Český les dává o sobě vědět. Výhledy z jeho úbočí jsou daleké. A jelikož se pohybujeme v německém příhraničí, které bylo za svých neblahých let všelijak vysídleno a pak zase osídleno, je zde vidět i vliv architektonický. A to ve formě hrázděných staveb, ať už pravých či jen se stěnami domů simulujícími hrázděnou konstrukci.
 |
| hrázděná architektura |
 |
| výhledy z Českého lesa |
V Tachově se dáváme trochu do kupy, rozuměj tomu tak, že opět žeru jako prase dobrůtky Májou nakoupené. A pomalu se začínáme dívat po nějaké vazelíně, neb z tvrdých sedel budeme mít nejspíš pěkně rozedřené prdele. No, ještě samozřejmě něco pofotíme, když jsme tu nikdy nebyli a valíme k dálnici D5, resp. nejlépe až za ni. Neboť co se děje kolem ní jde tak trochu mimo nás. Však jste někdy potkali při svých cestách nějaké ty stopařky…
 |
| Tachovské náměstí |
Dé pětka je slyšet hodně z dálky i když jsme ještě v lesích. Nenechá na sebe ale dlouho čekat a už tu máme zástupy kamionů, stopařek, hordy bordelu kolem cest a podobné příjemnosti, které má cyklista rád. Podjíždíme hlavní spojnicí mezi Německem a Čechami a jedeme kolem hezky vymalovaných domků s blýskajícími nápisy do Svaté Kateřiny, kde začíná být konečně zas o něco klidněji. Nejvíce nás pobavila cedule, která hlásala zákaz vyhazování odpadků pod strašně obrovskou pokutou. A jak myslíte, že vypadaly příkopy kolem té cesty? Málem plné až po okraj. Prostě dálnice byla jakousi kulturní vložkou západní společnosti. Teď už snad jen lesy, louky, sem tam barák a zase lesy a louky. Jídla máme dost a před hraniční obcí Železná se ještě trochu nadlábnu. Den je fakt dlouhý a už teď máme v nohách snad sto třicet kilásků. Za Železnou přichází závěrečná lahůdka dne ve formě stoupání na Pleš, resp. kolem ní. Byl jsem moc rád, že mě kopec donutil občas slézt z kola, jelikož už moje řiť pociťovala jistý diskomfort. Kousek od Plešky nacházíme velmi kvalitní ubytování, kterému bych dal minimálně čtyři hvězdy. Nemusíme rozdělávat stan, karimatky hážeme na plachtu přímo na zem a lahodíme si. Při ležingu ve spacáku však čumím nad sebe a ve střeše altánu je malá dírka. Jen aby v noci nepršelo. Cítím se drsně a proto si ani nenavlékám mikinu a uprostřed noci toho krutě lituju. Nechtěně budím Magdu, když na sebe navlékám vše, co mi přijde pod ruku. Hlavně mi mrzne má skoro pleš, jak příhodné pro toto místo. Nakonec usínám a trhavými pohyby se prokroutím až do rána.
 |
| krajina za dé pětkou |
 |
| kostel ve Svaté Kateřině |
 |
| opět bez lidí |
 |
| hotel pro dnešní noc |
Den třetí
Ráno je kosa jako prase a z vlhkého spacáku se mi moc nechce. Magda leží zachumlaná až po hlavu a asi si dává ranní meditaci před další dardou. Čeká nás totiž závěr Českého lesa – Čerchov a pak přejezd do šumavských hvozdů. Opět proběhne nějaká minimálně nutná hygiena, snídaně ve formě žranice a hurá do pedálů a z Pleše sjet kousek níž, abychom pak mohli prudce vystoupat do 1042 m n.m. Z Pleše se cesta příjemně klikatí směrem z kopce až k odbočce na Rybník. Obec je to vskutku zajímavá a míříme zase vykoupit jeden z místních krámků, který provozuje borec s doslova robotickým hlasem. Připadám si jak v počítačové hře. Na pult dávám směsici různorodých jídel a borec jen markuje. Máme zajímavý apetýt. Naštěstí byl obchod zásobený více než slušně a tak mu tam i něco necháváme 🙂
 |
| ze sjezdu do Rybníku |
Dostáváme se do vesničky Závist, která je zajímavá jedním domem, jehož hřeben střechy je součástí evropského rozvodí. Odtud to šlo snad furt jen nahoru a když to bylo dolů, tak to byl pěkný sešup. Jen abychom mohli opětovně stoupat. Nemělo to opravdu konce a abych pravdu přiznal, slezl jsem párkrát i z kola, nejen aby si řiť odpočinula, ale prostě se šlapat moc nechtělo. Odbočka k vrcholové věži Kurzovy rozhledny na Čerchově byla taky zajímavá. Zjistil jsem, že panely v prudkém kopci v kombinaci s naloženým kolem jsou něco nepopsatelného. Ještě, že to byl jen kousek. Vrchol byl opravdu vrcholem, plni euforie kupujeme lístky na rozhlednu, abychom mohli spatřit ty vylidněné lesy a kopce, kterými jsme sem jeli. Super pocit. Za celý Český les jsme nepotkali snad ani jednoho turistu, ale až tady se to změnilo. Jo, vrcholy táhnou. Pod rozhlednou je fajná hospůdka, kde do sebe ládujeme energii ve formě vynikající polévky, kousku nějakého českého frgálu, kávičky a pivka. Je nám hej.
 |
| Čerchov |
 |
| Kurzova věž |
 |
| po té cestičce vpravo jsme drtili 😀 |
Z Čerchova valíme přes Českou Kubici do Všerub, kde končí naše trasa č. 36 a začíná další dálkovka 33, kterou budeme tak nějak sledovat. Děláme si totiž spousty odboček a jedeme si pro nás zajímavějšími trasami, i když je vlastně všude hezky. Záleží na úhlu pohledu.
 |
| v dálce Čerchov |
 |
| vlevo Šumava, vpravo Český les |
Zcela neplánovaně si těsně před Nýrskem naplánujeme sjezd do města, jelikož už zase nemáme moc co na jídlo. V informacích se ptám na nejbližší šop a Mája ho maže hned vykoupit. Donesla toho fakt hodně a ani nevím co dřív si vybrat. Takže rajče zajídám hroznovým vínem, potom sýr s něčím, zalít to celé zředěným džusem a tak dál. Trvalo to do té doby než se mi zbývající jídlo vlezlo do batohu. Byli jsme ale jak nálet kobylek a tak to šlo rychle. Kdo nás sledoval z okna, musel mít skvělý zážitek. Dva šílenci v přilbách se ládují na lavičce vedle řeky. Z Nýrska vyrážíme na Svatou Kateřinu. Teda ne přímo na ní, však víte jak to myslím. Ač byl kopce celý po asfaltu, dal nám hodně zabrat. Asi to bylo tím jídlem, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Ze Svaté Katky rubem po cyklostezce 2055 snad neustále do kopce s mírnými přestávkami ve stoupáních. Máme už něco do stovky a v nohách je celodenní sezení v sedlech znát. Jelikož se pomalu stmívá a my se blížíme národnímu parku, kde se nesmí volně přespávat, díváme se na každou stranu cesty po ubytování. To nacházíme podle Magdiných předpokladů na Statečku. Ten tu kdysi stával a kdyby tu byl dnes, určitě bychom zde hlavu složit mohli. Jelikož mi poslední noc byla trošku kosa, stavíme stan, kola za něj a zanedlouho hurá do peřin. Ještě však přišlo poštelování přehazky na mém kole, protože se začíná pomalu ale jistě rozesírat a to mě teda opravdu sere, když musím drtit převody hlava nehlava.
 |
| rajče jede |
 |
| lesy |
 |
| bungalov |
Den čtvrtý
Do nádherného rána jsme se vyspali skvěle, jen při usínání cítím jak mi pulzuje prdel a vnitřní ústrojí. Asi nedostatek krve nebo co. Při posezení si děláme klasickou snídani z ovesných vloček zalitých něčím kysaným, do toho nějaké ovoce. Prostě co je po ruce, to se do směsi jebne a následně jí. Velká mňamka, na kterou funguju dalších několik hodin. Nedaleko Statečku vjíždíme do NP Šumava, který nás vítá největším vodopádem Šumavy. Bílá strž je naprosto uchvacující a v době, kdy jsou místní turisté ještě na parkovištích, neodolatelná. Kousek od ní sjíždíme k Černému jezeru, které je opět v brzkých ranních hodinách vylidněné. Naprosto nečekaná věc. Od jezera svištíme z kopce na Špičák a poté do Železné Rudy, kde Magda doplňuje železné zásoby jídla pro další etapu. V tuto chvíli si to ani neuvědomuji, ale můžeme být rádi, že jsme uprostřed týdne a všude mají otevřeno. Kousek za Rudou se mi totiž definitivně rozesírá přehazovačka a psychicky mě to rozloží. Výlet v háji. Avšak včera jsem avizoval, že pokud to s ní bude horší, asi navštívíme servis. K tomu nakonec došlo. Magda zjistila v infu jak se věci mají a už dřepíme u prima chlápka. Ten udělá zborku rozborku a za necelou hodinku můžeme pokračovat v cestě na Debrník.
 |
| Bílá strž |
 |
| Černé jezero |
 |
| vzadu Grosser Arber as Velký javor |
Hodně se mi tím ulevilo a v kopci jsem se dostal do pohody předjetím několika Němčourů na celopérech. Musím obdivovat Magdu, která se s kopcovatým terénem pere se vší vervou. Svačící Němčouři ji do kopce uznale pokyvují. Po cyklostezce 2113 pojedeme už skoro celý zbytek Šumavy. Je tu hezky tak nač si krátit cestu. U jezera Laka je už čilý turistický ruch a můžeme být rádi, že nacházíme jednu volnou lavičku, kde dáváme sváču. Rychlé selfie to jistí a hurá do Prášil a na rozcestí Předěl před Poledníkem. Předěl je to opravdu drsný a nedává nám nic zadarmo. Když se ke konci stezka ještě víc utáhne, rezignuju a potupně slézám z kola. Z kopce nás míjí drsná rodinka. Vepředu jede malá holka max devět let s brašnami na kole, mamina ji jistí pohledem ze svého kola, na kterém má vzadu další děcko a úplně zezadu to drtí hlava rodiny a brašnami a připnutým dětským kolem k svému. Civím na to jak z jara a mírně řečeno – nechápu. Sahám si do svědomí a nahoře si raději lehnu na kmen abych to alespoň trochu rozdýchal. Magda dojíždí vzápětí a můžeme razit dál na jih, na Modravu. Do míst, které v poslední době jako by ani na Šumavu nepatřilo. Cesta k ní je však nádherná a užíváme si sjezd kolem Roklanského potoka a jeho slatí.
 |
| Roklanský potok |
Modrava nás vítá nově otevřeným pivovarem a když vidím nápis pivovar a hned k tomu místní, nehledím na nic a jdeme si dát dovnitř něco k snědku a k pití. Když pak otevřeme jídelní lístek, chuť nás okamžitě přejde. Dám si tedy jedno plnotučné a k tomu každý polévku. Vše je vynikající, ale zbytek jídeláku je bohužel mimo naši cenovou relaci a raději platíme a hned odjíždíme. Docela by mě zajímalo, kde nakupují místní, v potravinách je to něco podobného jako v té hospodě. Šumava nám dává jasně najevo, kdo je tady pánem. To, co bychom běžně ujeli za dopoledne, máme za sebou až někdy v pozdním odpoledni. A proto měníme v Modravě plány. Nestoupáme znovu do kopců, nýbrž vyjíždíme a sjíždíme přes Kvildu a Borovou Ladu ke Strážnému. Za rozcestím Polka máme před sebou krásné osvěžení ve formě brodu přes potok. A pak, abychom nevyšli ze cviku, ještě krpálek na závěr dne.
 |
| Kvilda |
 |
| brodek (ale ne ten u Přerova) |
Den se nám dnes zdá opravdu dlouhý a navíc na kopci začíná lehce pršet. Zatím první a na dlouho poslední deštík v celém týdnu. Nahazujeme návleky na brašny a sjíždíme do Strážného, kde panuje ponurá atmosféra příhraničního města. Na zahrádce místní putyky sedí jen dva borci a očumují naše bajky. Nezbývá než se rychle zorientovat a zamířit k nouzovému nocovišti, kde se dá legálně přespat. Tam si chystá večeři jedna turistka a je ráda, že na noc nebude sama. Posléze přichází ještě dvě holky a staví si bivak. My vybalujeme stan a těšíme se z nakoupené večeře. A i když doma konzumujeme pečivo v minimálním množství nebo vůbec, tady neřešíme kdo je kdo a cpeme se až je mi hanba. Tělo asi žádá své.
Den čtvrtý
V noci trochu sprchlo, ale ráno je opět jak vymalované a slunko si s námi hraje svou barevnou hru. Docela lituji holčinu, která spala bez přístřešku a asi neměla ani žďárák. Evidentně jí to však nevadilo. Z oblasti Strážného nás vymotává příhraniční vltavská cyklostezka číslo 1023 až k Novému Údolí. Kousek nad ním se napojujeme na stezku kolem Schwarzenberského kanálu, ze které se odpojíme až nad Novou Pecí. Kanál je nekonečný a obdivujeme neskutečnou práci lidí, kteří kanál budovali. Zaslouží si od nás velké uznání a respekt.
 |
| ranní svítání |
 |
| familiérně Švarcík |
U Nové pece přejíždíme most přes Vltavu a díváme se na začátek resp. konec Lipna. Přehrada je to fakt velká a jedeme kolem ní několik desítek kilometrů. Cesty se příjemně zdvihají a klesají a je znát, že Šumavu máme pomalu za sebou. Turistický ruch je zde na nás až nehorázně velký. Vždyť lesy a kopce jsou pro nás jako stvořené a tady se necítíme ve své kůži. Cyklostezka 33 je dobře značená a občas střihneme její odbočky po hlavní cestě. Ve Frymburku doplňujeme zásoby a přemýšlíme o nějakém odpoledním bufáči. Bohužel nás tu nic neuspokojuje a míříme k Lipnu nad Vltavou, kde si určitě najde každý to svoje. Atrakcí je tu nepřeberné množství a pokud se tu chystáte, přibalte do peněženky pár tisícovek navíc.
 |
| Vltava |
 |
| lodičky jako u moře |
Od hráze přehrady pokračujeme podél Vltavy do Vyššího Brodu, kde se to kolem řeky hemží vodáky. Prohlížíme si město a těšíme se na Novohradské hory, které začínají být odsud opravdu kousek. Jedeme proto po cyklostezce 34 ještě více k hranicím přes Horní Dvořiště až do Dvořiště dolního, kde jsou opět obchody s cetkami jak to na správném hraničním přechodu je. Za Dolním Dvořištěm se cesta začíná opět zvedat a krajina pomalou vylidňovat.
 |
| hráz Lipna I |
 |
| Vyšší Brod |
Míjíme zajímavé vesničky a sledujeme jak se staví v daném kraji. Některé obce jsou opravdu moc hezky zušlechtěné a některé zase naopak. To platí i o památkách. Je škoda, že se spousty z nich nechalo zruinovat.
 |
| Tichá |
 |
| za Dolním Dvořištěm se krajina opět změnila |
 |
| z dnešního nocoviště |
 |
| Novohradské hory |
Novohradské hory nás přímo učarovaly. Jedeme mezi loukami a lesy, sem tam se objeví nějaká malá vesnička či usedlost. Prostě pohoda. Terén je mírně zvlněný, žádné pruďárny jako v předešlých dnech. Navečer je skoro vždy pravidlem, že nás čeká ještě nějaký ten stoupák. Dnes to přišlo po asi 120 kilometrech. Pomalu se stmívá a musím na sebe hodit bundu a návleky, abych při sjezdech nepřimrzl ke kolu. Třicet čtverka rychle ubíhá pod koly a kolem Žofína, kde lidé vegetí v záři zapadajícího slunce jedeme kousek dál, kde nacházíme skvělé místo pro rozložení stanu. Musíme se dostat jen přes louku kousek dál od cesty. Máme parádní výhled, sušíme stan a kecáme o prožitém dni. Zážitků je nespočet. Nakonec jsme dnes ujeli 135 kilásků a ani se nezdržujeme žvancem a míříme rovnou do spacáků.
Den pátý
V noci jsem měl nějaké divoké sny a neustále, hlavně nad ránem, jsem se převracel. Prdel už pociťuje odřeniny a proto mi vazelína přijde vhod. Balíme věci a přemýšlíme nad snídaní. Mě se moc nechce dělat cokoliv na mokrém palouku a domlouváme se, že sjedeme do nějaké dědiny, vybílíme krám a posnídáme až bude vhodná doba. Jelikož jsme docela na kopci, čeká nás již jen malá část stoupání a pak krásný sjezd do Hojné vody, kde čirou náhodou objevujeme úžasné místo. Je to meditační zvon resp. zvon setkávání a v ranním světle a liduprázdnu má místo zajímavý náboj. Moc se nám tu líbí.
 |
| Meditační zvon |
Přes Dobrou vodu, kde se opravuje poutní kostel, razíme do obchodu v Horní Stropnici. Magda nakupuje samé dobroty a můžeme se proto někde uvelebit a pořádně posnídat, jak už je naším zvykem. Objevujeme menší náměstíčko kousek od kostela, je tu i kašna a můžeme si v klidu udělat i ranní hygienu. Pár lidí se na nás se zájmem dívá. Roztahujeme totiž stan a jeho součástmi pokrýváme porůznu keře a lavičku tak, aby se konečně vysušil.
 |
| opravdový bufáč |
Po vydatné snídaňo svačině, kdy se nemůžu ani hnout sedáme na bajky a rubem z novohradska pryč. Tentokrát to bude kousek CHKO Třeboňsko, kraj to rybníkovatý a hlavně placatý. Jedem furt mezi poli, pastvinami, někdy se vyloupne rybník. Ženem se docela svižně, ještě dopoledne jsme měli něco kolem patnácti kilásků a den zakončíme krásnými 138 kilometry. A hlavně, i když je krajina plochá, není zde nudná a hlava se furt něčím zaměstnává.
 |
| Chlum u Třeboně |
Blížíme se k nejsevernějšímu bodu Rakouska a konečně se už začneme stáčet pořádně na východ a a ne jen tak kroužit kolem Českých Budějovic. Docela nás ten výběžek štval, teda spíš ty cedule odkazující na vzdálenost do krajského města jižních Čech. Na kontě jsme měli něco přes pětikilo a neustále byly cedule s Budějovicemi. Jsme v klidu a kousek od toho severu Rakous k němu ztrácíme cestu. Jak později zjistíme, přehlédli jsme jeden rozcestník. A protože nás tyhle body či místa něčím přitahují, vracíme se už jen kvůli tomu, abychom si ten šutr mohli blejsknout.
 |
| nejsevernější místo Rakouska |
Prohlížíme si rovněž mapu původního Československa nedaleko odsud. Jo, kdyby to tak bylo napořád. Po různých cyklostezkách se přes Novou Bystřici dokopem až do Slavonic. Moc hezké město, které ale není v Unescu jako nedaleké městečko Telč. To mu však na kráse neubírá, je nač se kochat. V dřívějších dobách vnímali stavitelé architekturu trochu jinak. Ale doba se nedá zastavit a i v dnešní době narazí člověk na opravdové skvosty. Za Slavonicemi jsou stromy doslova obsypány ovocem a i když bych to kolem cesty moc sbírat neměl, kašlu na to a cpu se jabkama a švestkama. Bude to zajímavý večer. No a protože se blížíme jižní Moravě, začínají přibývat samá pole. Pořádný lesík bychom hledali z cesty marně a marně přemýšlíme kam složit hlavu. A protože jsme už blízko Vranova nad Dyjí, zamíříme rovnou až tam a ubytujeme se poprvé za týden někde v kempu. Vlhčené ubrousky jsou sice fajn, ale sprcha je sprcha. Ve Vranově chvíli tápeme, ale Magda si vzpomněla, že jsme kolem nějakého rodinného kempíku sjížděli. Míříme tam. Mezitím co Magda domlouvá ubytování na trávě, kecám s místním usedlíkem o tom odkud a kam jedem. Vliv vinařské oblasti začíná být na první pohled vidět, v tuhle pátečně večerní dobu obzvlášť.
 |
| mapa republiky |
 |
| Slavonice |
 |
| Uherčice s chátrajícím státním zámkem |
 |
| toto asi nemusím popisovat |
Po dlouhé době si dopřáváme luxusní sprchu s výhledem na zámek a večer si lebedíme ve stanu přemýšlejíc nad dalším dnem. Rozhodujeme se totiž, kde naši cestu zabalíme, jelikož už teď víme, že dojet to až domů a užít si to by bylo časově nad naše možnosti. Přece jen ten den chybí, když jsme vyjížděli až v neděli. Volba padne na dojezd do Mikulova, následné přespání do neděle a potom na vlak domů. Nemůže to být daleko. Před sebou máme už jen národní park Podyjí, Znojmo a několik vinných stezek.
 |
| při hledání noclehu |
Den šestý
Ráno se už probouzím automaticky bez budíku ještě před svítáním. Kvůli odřeninám na zadku se mi nechce ani obracet a ležím v embryonální poloze do doby než se vzbudí Magda. Venku je mlha, že by se dala krájet, to ale věští krásné počasí. Pomalu balíme, dáváme se do kupy a v altánu za svítání chystáme snídani. Zámek máme přímo naproti a vycházející slunko a mlha dohromady pro nás hrají za odměnu divadlo.
 |
| Vranov nad Dyjí |
 |
| Vranov nad Dyjí |
Kousek za Vranovem začíná národní park a vybíráme si tudíž stezku přímo přes něj. Nač ho objíždět, když bude určitě na co se dívat. Po pár stech metrech však sklon cesty nabírá prudkých rozměrů a ulevuji prdeli a jdu raději chvilku pěšky. Trochu té turistiky nezaškodí. Už se ale začínám těšit na vyběhnutí do kopců, chybí mi to. Přes různé sjezdy a stoupání se ocitáme u asi nejlepší vinice v zemi – Šobesu. Podle brožurky jsou zdejší vína mnohdy vykoupena ještě před tím, než se vůbec něco sklidí. Doporučuji navštívit. My si dáváme trochu vínka při jedné vinici kousek odsud. Jo a odnesl jsem si z Podyjí i jeden jediný defekt. Při pohledu na stav mého zadního pláště se divím, že byl jen jeden.
 |
| meandrující Dyje pod Šobesem |
 |
| část Šobesu |
V Popicích se zastavujeme u prima restauračky a dáváme další hodokvas a k němu vínečko. Nejtěžší bude přejet jižní Moravu než zbytek republiky, napadá nás. Lidé jsou tu milí a vstřícní, ne že bychom cestou narazili na vyloženého blbce, ale cítíme se tu jako doma. Znojmo, po těžké devastaci žaludků, nakonec míjíme obloukem skrz Nový Šaldorf a po vinných cyklostezkách míříme k vodnímu mlýnu ve Slupu.
 |
| Slup |
Za Jaroslavicemi je z krajiny definitivní placka a podél cyklostezky se objevují cedule s označením „Na rovince“. A to doslova. Ne jenom, že krajina nemá skoro žádný výškový profil, ale navíc cesta vede přímými a dlouhými úseky mezi poli, kde se střídají brambory se slunečnicí a dýněmi a to pořád dokola až do Mikulova. Je to hodně na bednu a už chceme být v našem dnešním cíli cesty. Za Hevlínem vidíme z dálky zvedající se Pálavské vrchy a to nás nabíjí k dalšímu postupu. Navíc se z Rakouska žene hrůza z nebes. Hlavou mi bleskne nápad, jestli pojedeme domů už dnes. Není zas tak pozdě a domů určitě něco pojede. Magdě se nápad zamlouvá a v Mikulově směřujeme rovnou na nádraží. Magda z něj vychází s úsměvem a s výpisem spojů, kterými pojedeme domů. Do odjezdu máme kolem hodinky a vytahujeme tedy sváču a za deště opět dlabem. Během čekání déšť pomalu houstne a my jsme rádi, že jsme se takto rozhodli. Na prohlídku města s koly a v dešti bychom fakt neměli a stavět stan za mokra už se nám nechce. Dopadlo to prostě na jedničku, obzvlášť po tom, co sledujeme z okna cestou do Břeclavi a Hulína. Doslova provazy deště a jak se doma dozvídáme, zasáhly některé oblasti lokální záplavy. Ještě, že tak. Ve vlacích panuje skvělá nálada. Spousty lidí přisedají i se svými koly a nechápavě se na nás dívají jak to, že nejsme mokří.
 |
| je to tam |
 |
| nádražka |
 |
| Mája byla fakt skvělá! |
A tím naše putování po naší malé zemičce končí. Bylo to krásné a intenzivní a příště bychom určitě jeli zas, ale jinudy. Vždyť u nás se najde tolik hezkých míst, kde jsme ještě nebyli…
A pokud jste to dočetli až sem, patří Vám díky za zájem o naší cestu 🙂
Statistiky ujetých kilásků
neděle – 47,5 km včetně přesunu na vlak
pondělí – 142 km
úterý – 103 km
středa – 85 km
čtvrtek – 135 km
pátek – 138 km
sobota – 91 km + 9,5 od vlaku domů
Celkem to čítá asi 751 kilometrů a jen bych napsal, že zajímavostí bylo sledovat odchylky mezi dvěma tachometry, které v součtu nakonec hodily dobrých deset kilometrů.