Fuck of comfort zone – 1.

Předem se omluvám lidem pracujícím ve zdravotnictví, jichž se mohl tento článek dotknout. Vyzdvihl bych vysoce erudované zacházení s pacientem, ochotu naslouchat a vysoké pracovní nasazení všech zúčastněných.

V době, kdy začínám psát tyto řádky jsou asi čtyři hodiny ráno a mám pocit, že mi upadne noha. Prášky na bolest se jaksi míjí účinkem, kruhy pod očima se od středy krapet zvětšily a mnoho zážitků přibylo. Ano, za těch pár dní se událo věcí jako na nějakém ultra závodu. Ostatně k plastice křížového vazu a přišití vnitřního postranního tak přistupuji. Rekonvalescenci brát jako dlouhý závod sama se sebou mi přijde jako nejlepší způsob vypořádat se s určitým omezením.

Před několika lety, kdy mi teprve začalo růst první chmýří na tváři značící dospívání, jsem si hezky nadvakrát zrasoval koleno. Mladé tělo se z toho za docela krátkou dobu vyhrabalo a když jsem poprvé slyšel od doktora slovo PLASTIKA, nesouhlasně mi zavrtěla hlava. Do loňského roku jsem si nohu ještě několikrát vyhodil a dokonce s ní absolvoval stomílovku. Na podzim však přišla pověstná poslední kapka, po níž jsem se rozhodl vzít vše více do svých rukou a začal se shánět po nějakém odborníkovi. Nakonec jsem dal na slova kolegy a po domluvě se vydal do Prostějova, kliniky sportovní medicíny, k doktoru Macháčkovi. Již první návštěva u něj mě ohromila vstřícností tohoto člověka a jeho edukací, nehrající si na žádné cukrbliky. Prostě hezky na férovku říct, že je to v prdeli a operace je jasná. Uvědomil jsem si to až při cestě na rentgen, i když jsem čekal, že koleno je v háji. Po orosení celého těla jsem věděl, že tohle nebude procházka růžovou zahrádkou a že to bude bolet. Žádné extrovní mastičky mi teď už nepomohou, a proto jsme se během podzimu dohodli na termínu operace, kdy se křížový vaz vypreparuje z kolene a metodou BTB se znovu uchytí na správné místo. BTB? „Ty vole“, říkám si,“to zní skoro jako BSB“ – Back Street Boys, skupina načančaných bouchačů, kterou jsme žrali v ranném mládí. Takže to bude v poho. Zkraje února jsem se po peripetiích předoperačních odběrů a vyšetření, kdy se všichni potřebují utvrdit v tom, že mi nic není (teda až na TF 40/min.), vypravil do Prostějova znovu.

Příjem proběhl v poklidném duchu, asi jako zkontrolování povinné výbavy před startem a založení všech lejster do jedné mega složky. Papírů tři prdele a z přijímací sestry se stala jakási úřednice s lidským přístupem k pacientovi. Hurá, už mi chybí jen poslední formulář, abych dostal bílý štítek na ruku jako host v hotelu, jenž má all inclusive. Jasně, beru všechno. Takže letím pro další papír, všichni jsou vstřícní  a milí, a dostávám na ruku pomyslnou vstupenku do ráje. To bude veget, válet si na posteli šunky, zevlovat, přemýšlet o životě a zítřejším ránu. Ubytování se mi dostává na traumatologickém oddělení. V pokoji se kroutí jeden týpek bolestí, když ho fyzoška trápí při chůzi o berlích. Je to prima borec a tak splknem o tom, co má za sebou a co zas čeká mě. Smlsnu si na obídku a co jiného dělat v nemocnici, když nemáte chytrou placku do ruky? Tasím z tašky skrytou zbraň mé Máji, s níž by se daly zatloukat hřebíky a nebo by v případě útoku posloužila podobně jako neprůstřelná vesta. Kniha je velmi čtivá, ale ta plná vazba a šest set stran taky něco váží. Odpoledne probíhá velmi vágně až nudně do doby než se do mé ruky zapichuje první jehla s kanylou. A s ní přichází do těla i první opravdové mňamky večera. Antibiotika mi sestra rve do kanyly hlava nehlava. Je jich tu evidentně málo a s každým se mazlit pochopitelně ztrácí na čase. Několikrát za noc se probouzím s myšlenkami na ranní hodiny. Zatím mi totiž nikdo nebyl schopen říct, kdy půjdu na řadu.

Je ráno a co se stalo? Vyhrál jsem v loterii a půjdu, resp. pojedu na sál hned ze startu po vizitě, kde se na nás slétli jako hejno bílých havranů. Jsou to všichni kabrňáci a zasluhují mou úctu a respekt. Dělat ve zdravotnictví není určitě žádný medík. No nic, sestry do mně rubou prášky s vkusným názvem premedikace, co se za tím skrývá nekoumám a háži obsah víčka do svých útrob. Tolik mňamek už jsem dlouho neměl. Dochází také k oholení určitých partií, z nichž některé nakonec vynecháváme. Přeci nejdu s kyčlí, že? Prášky pomalu nastupují a tak už jen ležím v posteli a soustředím se na start. V hlavě se mi honí myšlenky, jestli jsem řekl Magdě všechno, kdybych se náhodou neprobudil. Musím přiznat, že největší strach jsem měl právě z anestezie. Ani nevím proč, možná je to tím, že od posledního uspání uběhlo spousty času.

Tak tedy jedem a světla zářivek se mi rychle míhají před očima. Chvíli čekání před výtahem krátí sanitář nějakým vtípkem. Výtahy zde naštěstí nejsou taky rychlé jako v Ostravě a jedno patro sjíždíme bez komplikací. Před námi vidím posuvná vrata jak do chlíva, jen v nepoměrně čistším prostředí. Zářivky se míhají nad hlavou ve stejném rytmu, míjíme pár lidí v zelených hábitech. Na lůžku se ocitám v nějaké místnosti. Neustále se mě někdo ptá s čím tam jdu a co mi budou operovat, i když to mají napsáno v lesjtrech. Ale pořádek dělá přátele, že. Zde mě opouští vtipný sanitář a z postele se jen s plachtou na sobě přesouvám na operační divan. Ještě, že mě posléze přikurtují, nebo bych jim i bez anestezie při vybrání ostřejšího oblouku, vypadl na chladnou zem, z níž by se dalo jíst. Teď si připadám jak v seriálu „Nemocnice na kraji města“, ale o bezmála čtyřicet let dopředu. Vše moderní, krásné, čisté, nablýskané jako výlohy v Pařížské ulici v Práglu. Cítím se tu příjemně, všichni milí, usměvaví a ochotní. Stačilo by jen zapálit aroma lampu a jsem v ráji. Chladným vzduchem se šíří nějaká hudba, jenž určitě působí na všechny doktory kolem jako stimul. Možná už jen chybí, ze státem vypěstovaného konopí, prdík. Týpek utahuje popruhy na stole, do kanyly se mi už pomalu chystá příjemná dávka uspávače. Přichází MuDr. eM vysmátý od ucha k uchu a ujišťuje mě, že bude vše v nejlepším cajku. Vrtačky, dláta, majzlíky a další vymoženosti moderní ortopedie mám raději za hlavou nebo je moc nevnímám. Kolem se totiž děje strašně moc věcí. Je vidět, že operační plán je narvaný k prasknutí. Do žíly mi putuje největší mňamka dneška, rozostřuje se mi vidění, rozkládající se na jednotlivé elementy. Chci ještě něco říct, ale už k tomu asi nedošlo, nevím.

Klapka, střih a už se přesouváme na dospávací pokoj, kde se ocitne každý po operačním zákroku. Nevím kolik je hodin, popravdě je mi to šumák, a za hlavou mi pípají kontrolky tepu, tlaku a bůhví čeho ještě. Cítím se jak po rychlém flámu, zbitý a unavený jako hovádko. Celý se třesu zimou a tak dostávám do lůžka nějaké nahřívací podložky či co. Hlavně, že je mi konečně teplo. Zanedlouho po mně přiváží dalšího smrtelníka odpadlého na lůžku, panoptikum se zaplňuje. Po dvou hodinkách od operace si pro mě dochází stále usměvavý sanitář s kolegyní. Opouštím pooperační místnost plnou hadiček a kontrolek, kde to vypadá jako v centrále NASA. Uf, přežil jsem a bolest nohy naštěstí nevnímám. Na pokoji se válím ještě hodně dlouho dobu, než pořádně přijdu k sobě. I když vše vnímám, smysly nejsou tak bystré a jako by na mně mluvil někdo přes plexisklo. Navečer se dostavuje doktor, co mě operoval. Nikdy nezklame, pořád se usmívá a navíc je odborník na svém místě. Jsem velmi potěšen jeho návštěvou na pokoji a ujištěním, že je vše na správném místě, že nic nepřebývá ani nechybí. Víte jak to dopadlo ve „Slavnostech sněženek“.

Odpoledne přijíždí na pokoj další pacoš. Starší chlápek s rozdrcenou rukou, jenž chce vědět vše dopředu, co se s ním bude dít. Ten chlap mě fakt baví, alespoň vytrousím na tváři kapku bolestivého úsměvu. Zábava však končí úderem večera, kdy nám nemilosrdně zhasnou a týpek do pěti minut usíná. Co jsem slyšel potom, by vydalo na odbornější řádky. Takový chrapot jsem jaktěživ neslyšel. Připomíná mi přistání stíhačky F-16. Takže střídavě usínám a probouzím se po celou noc, do toho se více začíná ozývat noha. No nic, klasický budíček v pět ráno už mě nemůže rozhodit. Dáváme se do kupy a čekáme na vizitu. Hurá, primář mi oznamuje, že další noc je mou poslední a konečně se snad lépe vyspím doma. Ale jak jsem přes den pronesl: „Tady jsme se nepřišli vyspat, tady jsme se přišli léčit.“

Přes den se toho udá ještě spousty: starší týpek se chystá na operaci a rád by rebeloval, přichází další chlápek s rozdrceným kotníkem. Děda je fakt borec. Vždycky, když hodí nějakou poznámku, zakoulí sestry a doktoři očima, až je jim vidět bělmo. Je mi jich líto, své práce mají více než dost. Hlavní je se z toho neposrat a mít určitý nadhled nad věcmi, jež člověk ze své podstaty nemůže ovlivnit. Po vizitě mi mají vytahovat z kolene drén. Je to taková malá nenápadná hadička, z níž odkapává do nádobky krev a možná ještě něco dalšího. Prima. Přeci jen vytáhnout hadičku nebude problém. Ale jakmile slyším sestru jak mi říká, abych zatl zuby, cítím, že jde do tuhého. Po vytáhnutí drénu mám na chvíli velmi nepříjemný pocit uvnitř kolene. Jakoby tam někdo nafoukl balonek. Mírné mžitky před očima naštěstí brzy odchází a mohu se dále věnovat rekonvalescenci. Dopoledne přichází fyzoška, že jako budeme chodit. Chodit? Nejsem schopen ani zvednout nohu, ale jsem pro každou srandu. Docela to jde a cviky s francouzskými holemi se mi během několika posledních let zaryly pod kůži, takže odpo si dáme schodíky. Hurá, mohu už alespoň zahodit kámoše bažanta a na záchod si zajít po svých, i když i to vypadá jako artistický kousek. Děda po cvičení odjíždí na sál a na pokoji se rozhostí blahé ticho. Z ležení mě kromě nohy pěkně bolí prdel a tak ještě před dalším příchodem fyzošky mastím na malou procházku.

Je odpoledne a magistra fyzioterapie se vrací. Schody snad nebudou problém. Prý jedno patro. Ale vážená na mně čekají doma čtyři! Humus! Rychle nacházím způsob jak se dostat nahoru, dolů to jde snadněji, a mizím zpátky na pokoj. Po nějaké době přijíždí na pokoj postel s dědou, jenž je po operaci ruky, a hned je „veselo“. Je vidět, že rád komunikuje s lidmi za každé situace. Dál už se toho moc neděje a spíš bych se jen opakoval. Nekonečný boj s nevyspáním a bolestí ve mně další ráno střídá krásný pocit z toho, že pojedu domů. Je mi blaženě.