Po letošní Hostýnské osmě jsem byl natolik vyflusaný, že jsem měl v hlavě dlouho prázdno, i když zážitků bylo nepočítaně. Organizace a zaběhnutí závodu udělalo své a písmenkám se nechtělo vůbec z hlavy. Slova a myšlenky jaksi nechtěly ven a v domnění, že mě nadobro opustila pisatelská tvořivost se objevil Syrovínský běh. Akce svým způsobem jedinečná, rodinná a skromná. Ale dávající člověku mnohem více. Vždyť nejde jen o běh, že.
Když dorazíte na území Velké Moravy, kde se před více než tisíckou let proháněli Frankové na koních a kudy se šířilo křesťanství o několik let později, uvědomíte si, že odkaz na Velkomoravskou říši zde stále žije. Vidíte jej všude kolem sebe. Nejen v různých kostelích, bazilikách, památnících, ale i v lidech samotných, jejichž život není o nic lehčí než u nás na Valašsku. Jen půda je tu o něco kypřejší a kopce o něco placatější. Proto zde vidím podobnou srdečnost lidí mající rádi svůj kraj a svůj domov, a kteří by se pro vás rozdali.
Syrovínský běh, pod taktovkou Marka Švece, je, jak už název napovídá, soustředěn do obce Syrovín. Malé dědiny, zasazené do zvlněné krajiny mezi vinice a ovocné sady. Je tu blaho a klid. Žádný shon. Jen papoušci v čísi zahradě vřeští do nebe. Tento víkend bude skoro vše začínat předponou syro-. Vaří se tu pivo Syrovar, čas závodu měří syromíra a venku je opravdové syrovo, či sychravo chcete-li. Bude to víkend jako dobré víno, co vás pohladí na jazyku a jehož chuť si ještě dlouho pamatujete.
Přijíždíme již v pátek, abychom si celý víkend mohli vychutnat a potkat se s rodinou a kamarády. Sam má stanování v oblibě a celou cestu do nás hustí, že hned po tom co dorazíme, budeme vytahovat tropiko, kolíky tyčky a další. „Ještě, že jsme přibalili zimní spacáky“, pomyslím si. Registrace se teprve chystá a čeká se na hlavního managera závodu, od nějž dostávám kartu a čip s jedničkou – ty vole, to bude propadák, koštovací sklenku – neméně důležitou proprietu. Mimo jiné bych urgoval za to, aby se na občerstvovačkách naléval burčák, pro ještě větší zrychlení výsledných časů na syromíře, s použitím skleničky z povinné výbavy.
V pátečním večeru se přesouváme na fotbalové hřiště, kde si místní budoucí reprezentanti trénují své fígle u branky. Doufám a věřím – snad, že náš mlaďoch nebude někdy v budoucnu jedním z nich. Zpřetrhat vazy si může třeba za pár let v prosinci mezi Čechami a Prahou při 40. ročníku Pražské stovky. Jo, vštěpujeme mu to už od mala, že pohyb v přírodě a setkávání se s milými lidmi je bohulibé a nejlepší pro jeho volný čas.
Po objevení robustní plastové makety lastury v modrém provedení, plné roztodivných plastových hraček, mimo jiné domíchávače, se nám nedaří přesunout do polyuretanového přístřešku. S přicházejícím chladem a prvními hvězdami na nebi a příslibem traktoru a pohádky na dobrou noc se však s malým slzením klidíme do tepla. Uvnitř během chvíle stoupá teplota nahoru a obalen další věcí vytvořenou z ropy, při poslechu pohádky, trhavými pohyby usínám do bezvědomí. Noc by vydala za dalších pár odstavců a proto jen – převalování, probouzení, následné usínání, bolest v zádech, myšlenky na stárnutí, jsme tu však všichni a to mě hřeje u srdce.
Ráno je taková kosa, že při chystání snídaně nechce med vytéci z flašky. Krásné tři stupně na teploměru. Záře nočních hvězd se změnila v ranní mlhu a dopolední déšť. Běžců a fanoušků přibývá a start se kvapem blíží. Všichni jsou natěšeni. Jen na mapě hledám nějaké kopce. Kam jste se poděli? To bude rovina, ale určitě krásná rovina. A když už píši o té rovině – ona se ale musí běhat, že? Plno otázek hned před startem a napadají mě Samova slova – „To bude bizár!“ Jako běžet v kuse padesát kiláků mě bude stát určitě hodně odhodlání. Oblékám potřebné svršky, rozebíhám se, abych se mohl zařadit do davu bahnochtivých masochistů.
Před startem samotným k nám promlouvá Marek s místním farářem. Člověk si při jejich slovech uvědomí spousty věcí. Jako, že ne vše je samozřejmé a že můžeme být rádi, kde jsme, s kým tu jsme, co děláme a proč to děláme. Každý má k sebemrskačství jiné pohnutky, ale jsme tu, na jedné čáře, všichni si rovni.
S myšlenkami na přátele, prožívající těžké chvíle, a za vydatného deště, vybíhám do kopce. Tempo je samozřejmě v cajku a říkám si, jak dlouho jej vydržím. Miluji přepálené starty! Všichni to začali pěkně na pohodu rubat a vůbec, přestali myslet na to, že ten závod jako nemá pět kiláků. Ale v nejdelší variantě desetinásobek. Za kostelem Obrácení sv. Pavla přichází pošušňáníčko s viničnými úseky a dědiny Hostějov a Osvětimany, za nimiž probíháme skvělou stezkou kolem polovypuštěné přehrady. Na stromech jsou vtipné cedulky upozorňující na zákaz rybolovu. Bizár jak cyp! V podstatě se pořád běží do kopce. Jsou to takové ty dlouhé táhlé stoupáky, při nichž si říkáte, že když přejdete do chůze, budete za sračky. Občas se jí stávám. Les dýchá příjemným vánkem a naplňuje mi plicní sklípky svěžím a vlhkým vzduchem. Tu a tam mrknu na značení, ale jinak se doslova kochám zdejšími smíšenými porosty. Dobíhám ke kontrole na archeologickém nalezišti a zírám, kde všude lidé v minulosti zakládali svá sídla.
Kdesi u další kontroly se ztrácí několik předních rubačů. Zdravím je v protisměru a v rychlém sledu si nechám orazit kartičku. Za kousek se nachází bod rozhodnutí. O co jde? Každý se během závodu rozhoduje na jakou trasu se zrovna cítí a podle svých aktuálních možností si volí ze dvou variant – 30 a 50 km.
Co bych mohl doporučit, je oblast stupavských louk. Je tu nádherně. Kdyby nelilo a nebyla mlha, byly by tu určitě daleké výhledy. Vybavují se mi podobné pasáže u nás. Kdesi před Buchlovem nabíhám na lesní cyklostezku srovnatelnou s jedním pásem dálnice. cesta je jen poněkud zarostená. Asfalt v trailových botech při seběhu bolí a čekám jen co přijde dále. Bizár! Propustek pod hlavní silnicí, v němž ve tmě hledám krok. Je ale krátký a světlo s fáborky na konci tunelu mi ukazují cestu k Buchlovu, na níž proběhne krátká dřepující zastávka. Opět, jako MacGyver, piluji využití toho, co mám zrovna po ruce. Tělu se ulevuje a v klusu pokračuji pod buchlovský hrad a k další kontrole. „Necelá polovina za mnou“, praví mi a za sebou cítím čísi pohyb.
Užívám si seběhu nádhernou alejí do Buchlovic a trpím v buchlovických uličkách, kde na běh doslova kašlu. Jo, je to o morálu jak dlouho se chci kousnout. Ale musí to být i zábava, ne? U přehrádky Sovín mě dobíhá Lukyn z teamu. Další delší část běžíme či jdeme pospolu. On má v háji koleno a já zase bojuji s dechem. Bránice a celá oblast pod žebry je permanentně v křeči a nedaří se mi pořádně nadechnout a využít tak potenciál nohou. Kdybyste věděli co s tím, dejte prosím vědět.
Hoblujem to skrz Boršice až kamsi nad Polešovice, kde je vinný výzkumák a kde se to tu všechno, teda ne všechno, ale něco šlechtí. Jejich rozhlednu jsem si oblíbil při jiné návštěvě, ne jen kvůli krásnému názvu Floriánka, nýbrž i kvůli dalekým výhledům až k Hostýnským vrchům na jedné straně a jižními sousedy na straně druhé. Přijeďte, uvidíte sami. Zde jsem již krapet rozsekaný. Nohy v poho a s dechem to jde od desíti k pěti. Kdesi před Domanínským kopcem, mezi poli, bahnem, hnojem a dalším bahnem, mi odbíhá i Lukyn a tak se osamocen štrachám do Domanína, jenž mi připomíná, že se asfaltovým běžcem nikdy nestanu. Kontrola nad dědinkou je o mnoho příjemnější. Prý už jen decentně z kopce a do kopce a jsem u poslední kontroly. Super!
Nad Bzencem míjím mega kopu hnoje a hlídám si všechny únikové cestičky od možného pádu do kravské močky. To je asi to poslední co by mi chybělo na cestě ke štěstí. Vidím poslední kontrolu a číhám poslední šesti kilákový seběh do cíle. Ty vole, zase rovina! No co. Z roviny se ještě nikdo neposral. Proti všemu líznu jednoho mikro frťana slivky u dobrých lidí a „rubu“ to do Těmic, od nichž přichází tzv. totální placka. Kdyby byla delší, viděl bych na ní zakřivení Země. Poslední krosový úsek v oranici se mě snaží nadobro rozsekat. Nevzdávám se a snažím se setřást dobíhajícího souputníka. Řežba až do konce!
Vidím fotbalové hřiště, slyším fandící obecenstvo a dobíhám v čase 5:15 na čtrnáctém fleku do cíle. Spokojenost s výsledkem je na místě, i když ji možná nelze spatřit ve tváři. V cíli na mě čeká Mája se Samoušem a sestřenka s Ondrou. Někteří kámoši jsou už v cíli a hodnotíme pocity a zážitky z letošního bahnitého ročníku. Místní komentátorka se mě ptá na dojmy. Tu bych si dovolil označit jako pojem! Jestli vás nebaví běhat po rovině, doražte už jen kvůli této paní, hrající na hlubokou filozofickou notu a která nemá sprostá slovíčka hluboko v šuplíku. Ta vás dozajista rozseká! „Protože uběhnout padesát kiláků a nebo je urazit autem je teda kurva rozdíl“, zní její slova do mikrofonu.Bizár až do večerního koštu sto šedesáti jedna vzorků vín , kdy jsem se velmi těšil na její komentáře k vyhlášení dlouhé trasy závodu. Kdo nezažil, nepochopí.
Večer je důkazem toho, že závod není jen o běhu, ale i o poctě lidské práci nejen na vinici. Má své kouzlo a přestože se sedí moc dobře, je třeba jít v nejlepším na kutě. Dobrého pomálu. Ve stanu se hraje na hlubokou notu a v jejím rytmu ztrácím vědomí.
Syrovínský běh ve mě zanechal silnou stopu a věřím, že se zde třeba za rok opět proběhnu. V neděli se zavírá i plastová lastura s hračkami a my odjíždíme domů.
Díky všem, především organizátorům, Máji, Samovi, Markét, Ondrovi a dalším…
P.S. Fotky snad dorazí posléze .-)