Na Lysou horu mě kdysi dávno zavedli přátelé. Zprvu jsem nevnímal kouzlo tohoto kopce, na nějž vedou cesty ze všech stran. Lysá hora se do mně zakousávala postupně, až mě v určitém období pohltila a byl jsem rád za každou návštěvu u ní doma. Podobně jako jednoho lednového víkendu, kdy se spousty kamarádů chystalo kroužit na tomto kopci po celých dvacet čtyři hodin. Rád fandím lidem a proto, ještě než se skříně vytáhnu berličky, jsme se s kamarádem vypravili zatleskat všem na trati přetěžkého podniku. Počasí dole bylo velmi vlídné a ani se nechtělo věřit, že je konec ledna. Davy běžců a lezců se začaly scházet u zázemí a my se před startem vypravili nahoru. Vybavovali jsme si pocity z předminulého roku, kdy v Ostravici bylo snad mínus pětadvacet a na startu dvacetičtyřhodinovky nám zamrzlo co mohlo. Tehdy jsme si zažili mrazivé peklo, po němž rozhodnutí v další neúčasti přetrvává dodnes.
Cesta do kopce plynula pohodovým tempem, měli jsme dost času a tak jsme se kochali okolím. Kvitoval jsem, že se příroda umoudřila a alespoň trochu zasněžila „trať“. Protože si nedovedu představit seběhy po „neskutečně krásně“ opravených chodnících. Paradoxně tyto opravy vedly k rozšíření samotných cest, jelikož už při samé vysoké vzdušné vlhkosti, nedejbože dešti, se chodníky stávají kluzkou pastí turisty. V létě bylo prima vidět samotné opravy na vlastní oči, a to nejen tady, ale i v oblasti Pusteven, resp. cesty z Ráztoky k hřebeni Radhoště, kde se vybudované odvodnění chodníku již jaksi míjí účinkem. Opravenou cestu za nemalé peníze totiž nikdo neudržuje.
Nahoře hodně fouká a jsem rád, že mám na sobě alespoň nějaké peří. Užíváme si výhledů a pak zamíříme do jedné z nových chat. Do chaty Bezručovy. Stavba mi už dávno svým vnějškem uhranula. Nějak podobně jsem si představoval beskydskou chatu ve staronovém hávu. Dovnitř vcházíme přímo rovně společenským sálem až k výčepu za rohem, kde je ještě místo k sezení. Jelikož oba dva máme stavařského ducha, nemůže nám uniknout několik detailů. Především nesourodost použitých materiálů v hospodské a společenské části. Ta společenská je opravdu krásná, propracovaná do detailu. Za to oblast kolem výčepu bohužel celou chatu sráží. Připadám si zde jako na nějakém nádraží, kde z amplionu haleká výpravčí k odjezdu vlaku. Zde k odjezdu zlatavě prosmažených hranolek a dalších pamlsků. Co to jako je? Navíc dřevěné obložení moc nekoresponduje s různými moderními vývody ze zdi. Ještě, že se podařilo zachovat nápad kamen s věšáky na usušení propocených věcí. Pivečko je na Lysé klasicky vynikající, ale najednou mám pocit jakoby si lidé, provozující chatu hráli na něco nóbl. Na něco, co mi k Lysé hoře nesedí. V Šantánu to určitě vypadalo jinak, mohli tam psi a genius loci tohoto místa dělal kopec kopcem. V Šantánu se obsluhovalo v tričku a riflích a tady? Najednou jsou ti samí lidé oděni do košil a halen. Jídelní lístek by také mohl dostat několik změn. Zdeněk Pohlreich by se zde určitě vyřádil. Ale kde je poptávka, je i nabídka. Nebo je to tady obráceně?
Lysá hora už prostě dlouho nepřipomíná svým kopcem lysinu. Je to snad, po Pustevnách a Kohútce, největší staveniště či soubor staveb na beskydském kopci. Lysá hora je jiná, je komerční. Však se stačí při východu z Bezručovy chaty ohlédnout mírně vpravo. Nesmyslně nazvaná chata Maratón se zvířecími trofejemi na zdech a bowlingovou dráhou v podpalubí. Co více si přát. Bowling na Lysé?
No nic, jdeme fandit ke „sjezdovce“. Vítr duje ze severu svou píseň a už teď lituji borce mířící nahoru. Z pozorujícího místa můžeme sledovat běžícího hada po vrstevnicové cestě. Zanedlouho se zjeví první pod bývalou sjezdovkou.Zmrzlé tváře všech značí jaké úsilí všichni věnují tomu, aby se dostali až sem. A ještě dolů a to několikrát opakovaně. Fandím kamarádům a držím jim pěsti. Vím totiž přesně jak se cítí. Cestu dolů jdeme částečně v protisměru abychom moc nepřekáželi, diskutujeme a bavíme se o dnešních zážitcích. Snažím se nevyhodit si koleno před operací a s úlevou scházíme až k autu.
Lysá hora se změnila. Určitě od dob, kdy jsem na ni začal chodit. Během let se na ní závodí víc a více, nyní už v podstatě celoročně. To je, myslím si, dobře. Lidé by měli něco dělat, dávat si cíle a přijímat nové výzvy. Zda to ale bude na tomto kopci nebo někde jinde, je naprosto jedno. Lysou horu zasáhl boom, z něhož je třeba míti profit a z něhož bude těžké uniknout.