Fuck of comfort zone – 2.

Každý z nás máme svou určitou komfortní zónu. Pro některé je její překročení zcela nepřípustné a jiní zase toto překročení vítají. Proto jsem nazval sérií příspěvků jak jsem ji nazval. Vykročení do neznáma mě vždycky nabádá k různým otázkám a fantaziím a ani tentokrát tomu není jinak. Člověk totiž na hraně gauče, kdy bezbolestně ležíc sleduje monitor svého počítače a u toho chroupe na palmovém oleji smažené bramborové cosi, nemá šanci poznat jak jeho tělo funguje nebo jak probíhá jeho regenerace. I když mě nynější situace víceméně na gauč dostala, neustále přemýšlím nad tím, co se děje s mou nohou, jak probíhá její zotavení po náročné operaci a kdy pooperační bolesti odezní a přijdou jiné, ultra trailové. Tyto řádky píši rovněž proto, protože o sportovních úspěších se hovoří snáze než o zranění nebo různých bolístkách. Ty jsou totiž v naší společnosti brány jako určitý druh neúspěchu. A neúspěch se moc nebere. A když musí člověk nedej bože na operaci, to už je něco!

Část mé nohy nyní připomíná hru piškvorky, bohužel jen se samými křížky. Kolečka si ve volné chvíli musím dodělat. Přibyly mi nové zkušenosti a povrchní znalosti o kolenním kloubu. Konečně zhruba vím, kde co je, na co je to dobré a latinské názvy všech šlach, menisků a chrupavek už nejsou tak cizími pojmy jako ještě nedávno byly. Zpaměti je však po mně nechtějte. Ale hlavně s neschopností normální chůze bez opory přišla velká hromada legračních zážitků, o něž bych byl jinak ochuzen. Je to až absurdní jak se člověku změní banální činnosti v čistou improvizaci. Díky Magdě jsou však tyto improvizace mnohem snazší.

Po příjezdu domů, kdy jsem seděl na zadním sedadle z důvodu absolutní neschopnosti zvednout nohu, abych se na předním sedadle posunul a dostal tak pravou nohu do kokpitu vozu, vyvstala další výzva. Dostat se do čtvrtého patra bez výtahu, navíc se zábradlím na špatné straně než bych potřeboval, bude stát za to. Magda to jistí seshora a kamarád mě chce vehementně nést na zádech. Místo toho mu podávám do ruky nepotřebný čagan. Všichni se řežeme smíchy a díky tomu se ani nemohu pořádně přitáhnout. Nohu, bolící až u samé řitě, za sebou vláčím po schodech, šplhám se po zábradlí, levou rukou s holí se vzpírám k výšinám, hekám a lije ze mně jak z vrat od chléva. Nahoře si musím na chvíli sednout a kdybych byl venku, určitě bych si odplivl. Ještě, že z domu vyrazím na další road trip až za týden a něco.

V bytě je provoz zdá se jednodušší. Žádné schody, jen prahy ve dveřích a občasné nástrahy hraček na zemi. Noha mě pár dní po operaci ještě limituje, ale s berlemi jsem se již po různých eskapádách spřátelil. Teď už jen vymyslet jak budu provádět základní potřeby. Sprcha je pro mně ještě velkou výzvou a nerad bych se zrakvil hned na začátku závodu, jenž bude trvat hodně dlouho. Navíc nejsem stále schopen zvednout nohu bez pomoci. Někdo by řekl průda, ale nic netrvá věčně a z pohledu „ultramaratonce“. to bude jen chvilička. Chce to jen být tím trpělivým pacošem poslouchajícího doktorovy rady a nic neuspěchat. Stejně jako v ultra.

A až budete někdy někde kupovat nemovitost, dívejte se jak je směřována toaleta ke dveřím. Člověk si to uvědomí až mu něco chybí. A když budete mít štěstí, nebudete muset řešit dilema jak se vysrat a neztratit při tom veškerou důstojnost. Takže mi teď zatím trčí nohy šikmo ze dveří.

Noha svědí jako čerstvě oškrábané prase, které už to stejně necítí, stehy jsou zalepené něčím, co bylo kdysi sterilní a krásně čisté a voňavé. Po tom, co jsem do ortézy vypotil v nemocnici a doma hektolitry potu, to tak evidentně vypadá. Jsem rád, když si čas od času povolím ortézu a poškrábu podkolenní jamku, protože jinak bych nejspíš zešílel. Stehenní svaly mi mizí rychlostí blesku. Je sranda vidět, že co si člověk dlouhodobě buduje, může být pryč za relativně krátkou dobu.

Týden, kdy mi Magda píchala do břicha sračku rozřeďující krev, utekl a v pondělí ráno se vydávám do Prostějova znovu. Tentokrát si sedám na sedadlo spolujezdce a jsem tomu moc rád, neboť i tyto bezvýznamné krůčky hrnou uzdravovací proces kupředu. Objednal jsem se na sedmou ranní a tak ještě za šera přijíždíme k nemocnici. Doktor přichází na čas a všichni v čekárně jsou plni očekávání. Hlavně ti, co přišli po svých bez berlí, jelikož neví, kde vězí jádro jejich pudla. Pomalu rozrůstající se kulhající komando opouštím v ordinaci doktora, kde je už tak brzo po ránu příjemná nálada. Dřepnu si na lehátko a krkolomnými pohyby shazuji svršky, berličky mezitím letí s rachotem k zemi. Uvědomuji si, že by to chtělo vymyslet nějakou aplikaci v podobě klacky free tak, aby hole pořád nepadaly podél stěn. Doktor vytahuje stehy a rekognoskuje koleno. Dalo by se říci, že vypadá skvěle. Fasuji hrst papírů k rehabilitaci a na ohýbací ortézu a mizím do chladného rána.

Cestou zpátky děláme krátkou přestávku výběrem ortézy, kterou si nechávám rovnou na noze. Díky tomu se cesta domů zvrhne v bolestivý zážitek, jelikož svaly přestaly být zvyklé na zátěž a teď se brání jakékoliv činnosti. Bylo to maso a s povděkem měním sedadlo v autě za pohodlnou pohovku.

Rehabilitace mi začne až za několik dní a tak se rozpomínám na protahující cviky kolene z dřívějška a snažím se je aplikovat. Slovo bolest by zde nalezlo určitě několik synonym, přesto jen cedím skrz zkroucený ksicht trýznivé výrazy. Občas mám pocit, že se mi chtějí šlachy vytrhnout ze svých úponů a ukázat mi zač je toho loket. Z důvodu refixace LCMka – vnitřního postranního vazu „procvičuji“ nohu prozatím v ortéze, aby se mi kolínko náhodou nevyšprtlo z osy ven.

Jo a už se s Magdinou pomocí vsoukám do vany! Heuréka!

Po skoro třech týdnech od operace si měřím obvod nohy pro srovnání s postupujícím časem. Levý stehňar 44 cm, pravý má 39 cm. No, makat bude na čem. Hlavně balanční cvičení a budování vnitřní stability.

Díky všem za podporu!