Hostýnská osma 2015: Sauna jim byla málo

KAPITOLA 1: Pozávodní

Je pondělní odpoledne a po práci vyjíždím na kole na Lázy a odtud po trase závodu sbírám červenobílé fáborky vlající v horkém větru srpnového dne. Nepotkávám ani nohu, dívám se okolo sebe na krajinu, plnou lesů a luk, jež se mi hluboko vryla pod kůži a přemýšlím nad uplynulými měsíci, týdny, dny a posledním víkendem. Přemýšlím nad lidmi, co tudy onoho osmičkového sobotního dne probíhali a procházeli, přemýšlím, přemýšlím, přemýšlím. Je toho mnoho, únava přetrvává a hlava se rovzpomíná na detaily onoho víkendu odehrávající se pod modrým nebem tu a tam říznutým světlými oblaky. V hlavě se mi motají moudra pozávodní noci vyřčená po nahnutí panáka destilátu nahnědlého tónu a na tváři mám úsměv od ucha k uchu. Úžasný víkend plný setkávání, pohybu a radosti.

Vyjížďku zakončuji pod Čerňavou, přímo tam, kde jakýsi úchylný člověk napsal na cestu pod kopec červeným sprejem – H8 RUBEJ! a při sjezdu z kopce na kopec a domů v duchu chválím všechny, že stezky jimiž jsem projížděl, byly prosté od všemožných obalů a odpadků.

KAPITOLA 2: Než všichni vyběhli

Hostýnská osma se za tři léta stala po nás srdeční záležitostí. Prostě takovou třešničkou na dortu, na niž se všichni třesou a nikdo jí nedokáže odolat. Letní šťavnatá chuťovka, dalo by se říci. Hostýnská osma by se tudíž dala přirovnat k sezonnímu ovoci, jehož jste schopni se za jeho období slušně nabažit, až vám slinty tečou kolem koutků po bradě, a pak během roku si na něj občas vzpomenete a s povzdechnutím si řeknete, jak vám chybí a že byste si dali další sousto.

Možná proto nás oslovil hlavní guru, a strůjce toho neuvěřitelného mumraje a festivalu pohybu, Lukáš Tomčík. Avšak doteď tápeme nad tím, proč s oslovením šel právě za námi. S Magdou jsem byl ale velice potěšen, že se naše duo mohlo připojit k bezvadným lidem pořádající tento závod. Co dokázali za poslední roky ve svém volném čase uskutečnit prakticky z nuly je obdivuhodné. Díky nim jsme začali jezdit více do přírodního parku Hostýnských vrchů a objevovat jejich skrytá zákoutí, objevující se doslova na každém kroku.

Doteď si pamatuji, když mi Karel Hlavica vyprávěl, že chce nějaký odhodlaný týpek uspořádat závod v Hostýnkách. „Ty vole, v Hostýnkách? Co tam?“, pomyslel jsem si. Bylo to v době, kdy závody podobných parametrů začaly růst jako houby po dešti a upřímně řečeno, moc jsem nevěřil. Přišel však první ročník a i když jsem se tehdy s parťákem trápil, odjížděl jsem z Rajnochovic ve velmi příjemném šoku. „Ty bláho, jestli byl tohle první ročník, co bude pak?“, povídám parťákovi. Celý víkend zčista předčil má očekávání, prosté nadšení z přírody okolo, již navíc umocnili velmi milí lidé na občerstvovačkách, připraveni splnit závodníkovo přání skoro na cokoliv. Laťka byla nastavena skutečně vysoko. Tak příběh pokračoval s vylepšujícím se trendem až do loňského roku. Letošní hodnocení je tak na všech účastnících, jenž nás poctili svou návštěvou.

Přípravy na závod probíhaly na různých schůzkách, kde se řešily větší či menší detaily. Nejvíc toho ale bylo na bedrech Lukáše a rodiny Svobodových, dávajících závodu konečný tvar a strukturu. Vyjednávání s úřady, shánění sponzorů, zajistit doprovodné akce jako například Osmácký pochod pro naše nejmladší, stálo mnoho úsilí. My se snažili býti nápomocni při řešení různých problémů a zapadnout do promazaného hodinového strojku. Doufám, že se to i přes jisté potíže podařilo.

Nejvíce hektický byl týden nebo dva před sobotou nabitou osmičkami. Vždyť startovat se mělo 8.8.2015 v 8:08. Ve čtvrtek před závodem jsem vyvalil špeky a kolo na trasu z Lázů až po odbočku na nezapomenutelný kopeček Čerňavu. Brzy ráno bylo příhodně, bohužel s postupujícím časem a metry vymotané pásky ukázalo slunce svou pravou tvář. Venku se mohl pohybovat jen naprostý šílenec věšíc cosi na stromy. Dokonce i ptáci přestali zpívat, ryby plavat a rosničky by raději zalezly někam hluboko pod zem. Krajina mezi lesy se podobala americké pampě a byla vystřižena jako z nějakého béčkového westernu. Jediné malé osvěžení na trase jsem zahlédl v Košovech při přejíždění brodu potoka Juhyně, kde se dříve plavilo dřevo. Teď se na hladině vozili maximálně komáři a vážky. Nikdo jiný neměl chuť. Za potokem jsem si mohl tréninkově vychutnat výplaz s bajkem kolmo na vrstevnice nasázené hustě za sebou jako nohy mnohonožky. Síla. „Lidi budou mít radost“, těším se z nastávajícího kopce. Nakonec se po dalších metrech odmotaného klubka pásky dostávám pod zmíněnou Čerňavu, o níž jsem neměl tušení až do prvního ročníku závodu. Vytahuji sprej a stříkám na volný kus cesty vzkaz pro ostatní – RUBEJ! Ještě, že v sobotu tudy půjdeme dvakrát. Miluji kopce!

Páteční den se nese v duchu najdi si práci, vezmi něco do ruky a nachystej, co je třeba. Chystáme tedy lavičky, stoly, posezení, koše a já nevím co ještě. Kolem čtvrté přijíždí první závodníci a tak už musí být většina věcí hotova. Práce ubývá rychle pod rukama a čas letí ani nevím jak. Je neuvěřitelné, co je potřeba pro takový podnik zajistit. Večerní zábavu zajišťujeme „motivačními videi“ ála „Rubej to tam děvucho, ale hlavně si to užij a bav se při tom!“ Snad to lidi bavilo. Lidi budou pařit až zítra a tak schováváme aparaturu a vydáváme se do hajan.

KAPITOLA 3: Pěkně se proběhni, ale hlavně se z toho nepoblij

Po probdělé noci, kdy jsem pod hvězdami přemýšlel o tom, zda je můj úsek trasy dobře vyznačen a zda někdo nestrhal pásku ze stromů, se dávám dohromady procvičením v nošení lahví s vodou, neb v obci je jí velký nedostatek. Díky chlapům, nalévajícím vodu z vydatného pramene „Kopaná“, mají závodníci dostatek vody pro svou potřebu. Kolem sedmé se valná většina stanového městečka definitivně probouzí, do toho přijíždí další na registraci a Rajnochovicemi vládne předstartovní shon.

Na závod si oblékám nejméně věcí za celou dobu mé „běžecké kariéry“a chystám povinnou výbavu. „Hlavně najít volné místo k posezení před závodem“, říkám si při hledání nejmenší fronty na záchod. Nerad bych si nechal všechny odběhnout hned na začátku. Dav se pomalu srocuje ve startovním prostoru kulturního centra. Pro pobavení si na hlavu nasazuji kameru, abych mohl zaznamenat své zvraty, z nichž se doufám nestanou zvratky. Konečně dorazil i můj ultra guru Kuba s bratrem Honzou a další hvězdnou postavou Jackem. Sestava z road tripu po Istrii je kompletní, Mája sedí u registrace a tak se s chlapy potkává až u ní. Jakub do mě klopí jednu historku za druhou a nestačím se divit, co opět zažil. Je hotovou studnicí pro nějakou zajímavou disertační práci na téma “ Psychický vývoj člověka – běžce v závislosti na daném prostředí v době dvacátého prvního století“. Studie jak víno. Jsou tu však i spousty dalších kamarádů, jejichž výčet by naplnil zbytek tohoto článku. Však kdo ví, mi rozumí.

Držím pěsti všem, aby se lidem závod líbil a byl jim v tom vedru po chuti. Vždycky mám totiž radost, když vidím někoho v cíli s rozzářeným úsměvem. Osmičkový čas se blíží, kolem se prohání Luky s časomírou a začíná odpočet. Je to tu! I když vím, že letos v nedýchatelném horku budu trpět jako tažný kůň po celodenní práci, nelituji svého rozhodnutí. Vždyť srdcovka není srdcovkou jen pro nic za nic.

Rozebíhám se kdesi v druhé třetině startovního pole a nabažen prvními metry se dávám do klusu předbíhajíc závodníky přede mnou. Nastavuji optimální tempo adekvátní délce závodu a budu se snažit, abych měl co  nejmenší pozitivní split, tzn. udržet si stabilní tempo a během závodu pokud možno nezpomalovat. Toť teorie, ale praxe je úplně jiná. Že bych měl někdy druhou polovinu rychlejší, nevím. Asfaltka nás dovede kousek nad obec, kde se letmou vracečkou dostáváme na červenou značku k Lázům. V lese je zatím příjemně a před Kuželovým památníkem se dělá mírný špunt. Před vřesovištěm na Bílové se ale dostávám do pohodového běhu, nikam nic nehrotím a snažím se někoho doběhnout. Na Lázech již čeká kontrola se čtečkami. Chlapi fandí o sto šest a posílají nás na hřebenový úsek plný výhledů na obě strany. Oddychnu si, když uvidím své značení v pořádku a v občasném hlubším písku dobíhám hovaďáka Dejva. Člověka majícího rád velmi dlouhé výlety nejen na kole. Zezadu čumím na jeho stehna jak drtí stezku z kopce. Prohodíme pár slov a mizím dál, věřím ale, že se na trati ještě určitě uvidíme. Dopolední běh mi prozatím dělá dobře a nedaleko Marušky – název kopce, ne dívčiny hlídající odbočku na Košovy, odbočuji do údolí. Krásně běhatelný lesní sešup až k brodu, kde háži grimasy přítomným fotografům. To já rád, člověk má pak také grafickou vzpomínku a pocity se snáze oživují.

Za brodem začíná neméně zábavný úsek v podobě krásně prudkého stoupáku k Vičanovu. Ruce přijdou na stehna, pupek se povisle kymácí v prostoru a nohy strojově šlapou do kopce. Plíce občas vynechají, ale to je normální. Stačí, že srdce žene tělo vpřed. Startovní pole už se povážlivě natahuje a míjím jen pár borců, někteří zase míjí mě. Kdesi v osadě Vičanov se opět dávám do běhu, asfaltový povrch je terno pro mé nohy.Těším se až budu za Tesákem a zazpívám si svou písničku při výstupu na Čerňavu a Jehelník. U chaty Slovan mě vítá týmový kolega Roman s hadicí v ruce a tak se nechám zlít hned tady. Ačkoliv je zde jen voda, je to naprosto boží! Paparazzi Luky mě cvaká jako nějakou ultra trailovou hvězdu až si z toho připadám nepatřičně. S velkým díky valím z kopce pod Čerňavu, v jehož svahu stojí další Luky s nablýskaným zrcadlem. Šklebím se na něj jak to umím a s funěním v hesle RUBEJ! pokračuji k dalšímu vyvrcholení. Geologické procesy zde měly před pár lety velkou párty, neb Čerňava s Jehelníkem jsou pravou hříčkou přírodních sil.

Seběhy mám rád taky, ale jsem na své, všemi možnými akcemi, znavené nožky opatrnější a raději ušetřím sil na kopec. Příjemně se zde střídají „rovinky“ s prudšími pasážemi. V poslední části slyším z lesa halekání a zvuk zvonců jako při legendární Zegamě. I když ani zdaleka nedosahují na hlasitosti španělského závodu, mám na rukách husí kůži z borců ženoucích mě vpřed. Rozebíhám se do svahu, kde bych normálně šel. Ale ne dnes a tady! Chlapi jsou skvělí a motivují každého, kdo kolem nich projde. Na jejich euforii si během dne několikrát vzpomenu, až mě zahřeje u srdce.

Do Chvalčova běžím zcela osamocen a nechám se vést stezkou a značením před sebou. Na hřišti za obecním úřadem panuje opět fantastická atmosféra, přihlížející fandí, dobrovolníci dělají vše pro naše blaho. Valašský Terminátor se stehny dvojnásobné velikosti na mně valí bulvy, že jim šlapu na paty. Rychle ho vyvedu z omylu, že tak dobře už to nepůjde.

Počasí mi dnes poví epos o karpatském běžci potícího krev v lesích a na lukách zdejší krajiny. Cucám slaný meloun a eskapáda pokračuje výstupem na Hostýn, kde mě dohání kamarád Jacek. V jeho letech by chtěl mít takovou formu určitě každý. Pod Obřany, místo v dávných dobách velmi významné, běžíme pospolu. Zkratka na červenou značku byla perfektně vyznačena a tak to pod zříceninu hradu netrvalo moc dlouho. Chlapi na zdejší kontrole obvykle nabízí slivku, ale je dnes evidentní, že v tomto horku se nabídka nehodí. Chvíli ale spočinu a nabírám dech na další pekelný úsek přes Klapinov na Pardus, jeden z nejpěknějších kopců s dalekými výhledy. Teplota na přímém slunci dosahuje závratných výšek, tudíž se moc těším na občerstvení v Rusavě, kam to nemám daleko. Dobíhám Milana a protože je lepší běžec, vnímám, že je něco v nepořádku. Oba se plácáme lesem a sbíháme ke sjezdovce nad Rusavou. Při vyběhnutí z lesa mám horší pocit, než když si fén pod plnou palbou namířím do ksichtu. Do kopce rube první čtyřčlenné družstvo v historii závodu. Hostýnská osma je velmi specifický závod a jak si to kdo udělá, tak to má. Komu čest, tomu čest. Chlapi baví, kudy chodí!

V Rusavě se zdržuji poněkud déle. Tělesná schrána je hodně vyprahlá a proto doplňuji minerály vývarem, zajídám jej melounem se solí, následuje banán, rozinky a bůhví co ještě. Hlavní je ale, hadice s vodou. Dávám si prima sprchu a vypadám jako bych si dal zrovna stovku v bazénu. Kamarádky, obsluhující zde, si musí myslet zajímavé věci. S Milanem spojujeme síly a odtud pokračujeme spolu nakonec až do cíle. Vždyť kdy má člověk možnost si pořádně pokecat o životě jako při ultra.

Such fun!

Sjezdovku si dáváme pro lepší příchuť ještě jednou a nedaleko odtud nás chlapi navádí do lučního seběhu do Ráztoky, kde se mi bouří střeva a vše chce najednou ven. Co vám budu povídat, měl jsem na mále a musel Milana nechat kousek odběhnout. Když musíš, tak musíš. Zdejší kraj už tolik proběhaný nemám, značení je ale perfektní a i bez mapy nemám problémů. Přes Lukovské polesí se dostáváme různými seběhy a výstupy kdesi do oblasti kopce Kuželek, kde jsem ještě nikdy neměl možnost se proběhnout. Kopec je to nádherný, ale před jeho vrcholem si musím sednout a dát datlovou sváču. Dochází nás další borci a holky. Prošlá vzdálenost a teplota krve blízko bodu varu, nechává znát, že se ze všech stávají zombíci. Mluvím jen občas a soustředím se na další kroky. Nohy jsou v naprostém pořádku a to mě těší.

Od Kuželku si užívám krásných skalek a opět se rozebíháme. Musím si ale odfouknout, neboť mé nulové mezižeberní svaly mi neumožňují pořádně se nadechnout. Kolem potoka Matěják, vlévajícího se do Dřevnice, vidíme před sebou pěknou cross country a dole fandící lidi na občerstvovačce. U cesty se máchám v potoce jako Popelka máchala prádlo. Ta měla však zmrzlé prsty, nýbrž mě vaří koule. Vyvalím se tedy kamsi do stínu, napájím se po vzoru velblouda a čekám zda nevrhnu právě snězený meloun. Nic se neděje a proto pokračuji ve žranici. Těším se ale na Tesák, kde bude další občerstvení i s polévkou, pivkem na spravení žaludku a chlebem se škvakrami. Sežeru jim to tam všechno!

Konec tlachání a za družného hovoru mizíme do lesa k hřebeni ohraničující spojnici mezi Trojákem a Hostýnem. Po této spojnici se posuneme ve směru na Klapinov, abychom poté mohli klesnout na Tesák. V lese panuje dusno nepopsatelného charakteru. Musel bych použít jiných slov k vyjádření pocitů napadajících mě při běhu těmito místy. Odbočka k Tesáku je ale krátká a lidé tleskají, fandí a mě se na rukách objevují pupínky radosti. Snad to nebylo z horka, nebo jsem si zas něco nenamlouval. S Milanem se mi běží skvěle, máme podobné tempo, ale myslím, že kdyby chtěl, zmizí mi v mračnu prachu. Zvonce zvoní, lidi řvou a další pozitivum je tady. Žrádlo, samé žrádlo! Jdu do něj. Meloun zajídám chlebem se škvarky a to všechno zapíjím kombinací piva a vývaru. Kdekoho by při pohledu na odehrávající se situaci možná natáhlo. Roman se sprchou se na mně směje a jdu pod ní. Zcákám se vodou jako říční buvol a naznačuji Milanovi, že pomalu rozebíhám další blues na Čerňavu a Jehelník. Dobíhají nás holky, ale kousneme se a v kopci je už nevidíme. To je maso, závodíme s holkama a je to strašná prdel.

V první třetině prvního kopce pociťuji nával energie a dupu do kopce snad lépe než dopoledne. Je mi fakt dobře, teplota už klesla na „příjemných“ třicet stupňů a kupodivu tělo jede jak bych chtěl celý den, aby jelo. Borci se z kontroly na Jehelníku přesunuli na poslední kopec dnešního dne. Na Kelčském Javorníku roste ze země obdivuhodná rozhledna oživující nejvyšší místo Hostýnských vrchů a vedle ní slyším bimbající zvonce. Jo! Jsme tady, borci do toho buší, my rovněž a závěrka Lukáše Podoláka se snaží zavařit. Ještě, že existuje sekvenční snímání a lidé jako Luky, jenž vás vyfotí na počkání.

Teď už je trasa vedena v podstatě z kopce. Volám Máji do zázemí, že co nevidět budeme dole. Dnes mi ten seběh nepřichází ani tak dlouhý, nýbrž pěkně hravý, kamenité pasáže střídají písečné. Zábava! Pod zříceninou hradu Šaumburk směřujeme na traverzovou lesní cestu a z ní prudkým úsekem k další lesní pěšině. Pod námi je slyšet halas moderátora závodu, muzika hraje, lidi v cíli se baví a každému, kdo proběhne, uctivě zatleskají. S Milanem dobíhám bok po boku a jsme oba rádi, že jsme závod zdárně dokončili bez ublinknutí. Ležím na trávě a přijímám gratulace. Závod byl i díky počasí hodně těžký a několikrát jsem si hrábl do psychických sil a nutil se pokračovat dále. S radostí se dávám do kupy, hážu na sebe čisté hadry a musím se s ostatními pobavit nad dobrým mokem o prožitém dni.

KAPITOLA 4: Regenerace po Hostýnsku 

Lidé neustále přibíhají, zábava se rozjíždí svým tempem a všichni si užívají pohodu. S Májou a kamarády loupnu do sebe guláš, fresh kelímek a nějaké ty pivní a kofolové tekutiny. Kombinace jak sviňa. Kdyby nějaký dietolog či trenér viděl můj apetýt, musel by si rvát vlasy hrůzou. Kašlu na to a čekáme na další kámoše. Při různých debatách se už nemohu ani smát jak mě bolí břišní sval, každý má moře zážitků a všichni jsou doslova rodilými vypravěči. Nejsem schopen do hloubky obsáhnout tuto kapitolu, protože se události děly velmi rychlým spádem a bylo jich opravdu mnoho.

V kroužku před vchodem se schyluje k malé rumové párty. „Klasika“, řekl bych. Rumy létají vzduchem a regenerace dosahuje maxima na tanečním parketu, kde se nakonec zdržíme až do třech hodin nedělních. Bylo neskutečné vidět mladého světlovlasého Kingkonga se svými masitými stehnisky jak nás všechny baví. Kdo by to do něj řekl? Po závodě probíhá vlastně další závod a to závod v paření, kde pár lidí vyhraje hlavní cenu. Myslím, že Hostýnská osma předběhla dobu a i pro to všechno tady lidi rádi jezdí.

KAPITOLA 5: Neděle ve znamení vyhlášení, poděkování a úklidu

Jak je již tradicí, výsledky všech kategorií se vyhlašují v nedělním dopoledni. Ráno chystáme vše potřebné k hladkému průběhu dopoledne, na pódiu se hraje na kytaru. Lidé se postupně probouzí a trousí do bufetu na kus žvance. Mile mě překvapuje, že Vás tu zůstalo daleko více než v předchozích letech. Na některých se náročný víkend trochu podepsal a raději polehávají ve stínu stromoví. S nějakým zpožděním se na pódiu objevují Lukáš a Alča s Romanem, hlavními mozky této bezvadné akce. Postupně se vyhlašují výsledky ve všech kategoriích a kolem dokola je cítit jakási uvolněnost sálající ze všech kolem. Tombola a lístečky musely proběhnout samozřejmě také a spousty lidí si odneslo i nějakou tu věcnou cenu. Důležitější jsou ale zážitky a těch bylo nejen za tento týden nepočítaně.

A najednou, jako by se všichni vypařili, odjeli všichni po proslovu Lukáše domů, aby mohli svým blízkým vyprávět, co se dělo osmého srpna roku dva tisíce patnáct.

Díky Vám všem, co jste dorazili do Hostýnských vrchů, do Rajnochovic a užili si každý podle svého horký letní víkend.