Nejprve jedno malé vysvětlení pro neznalé nebo nezasvěcené. „Krásami Beskyd“ je název projektu v rámci hry geocaching. Jde o jednu dlouhou „multi keš“, kde člověk neví, kam ho autor zavede. Vše jaksi zjišťuje po trase, dopočítává souřadnice další stage a tak se dá trasa rozdělit do vícero částí. Další text je tudíž kopií logu k této keši, kde schválně neuvádím všechny místopisné názvy. To proto, abych nekazil radost případným dalším „lovcům“ vydávajících se ke zdolání tohoto dlouhého výletu.
Bylo to již před několika lety, kdy se kamenná ryba zakousla do anthemmis. Svými kamennými kusadly se zaťala tak pevně, že během následujících let vzniklo mezi těmito bytostmi harmonické souznění zasahující všechny okolo. Kdykoliv tyto dva, vždy usměvavé lidi potkáte, nutně vás nakazí pozitivní náladou, šílenými nápady a odhodláním. A tak, když došlo na velké loučení s nimi na dlouhou dobu, měli pro nás velké překvapení. Určitě pro to, abychom na ně jen tak nezapomněli. Ale zapomenout se zcela určitě nedá, neb jsme díky nim viděli mnohé a poznali nepoznané a hlavně jsme naladěni na podobnou notu.
Seděli jsme, všichni co jsme tam byli, a nevěřícně zírali na promítací plátno. Co to jako je? Jako multina? Hodně drsná multina! Poťouchle se usmívám, dívám se na eM, na Buboše a zase na eM, neřekneme si ani slovo, ale všichni víme, co se nám teď honí v hlavách. Tato pouť bude dechberoucí. Letmým průletem nad 3D modelem krajiny nás stonefish vtáhne do rodící se nové keše. Lidé s otevřenými ústy zírají, sál šumí šepotem. „Velkolepé dílo stvořitelů“, řeklo by se.
A jak nás stonefis s anthemmis opustili, zjevili se všem zcela nenápadně na monitorech a mobilech jemným pípnutím. Jako: „Hele, my jsme stále tady, i když o notný kus vedle, a tady máš na nás dva „malou“ vzpomínku“. eM mi svou blízkostí a podporou přikývla a věděla, že se někdy, až nastane ta pravá doba, vydám na cestu. Píši Bubovi krátkou sms:“ CHALLEGNE ACCEPTED, JESTLI MI ROZUMÍŠ“ a Bubo rozuměl, moc dobře mi rozuměl a ani jsem nemusel nic dalšího psát.
Doba od publikace pomalu utíkala a logbook se začal plnit roztodivnými příběhy kačerů, jež zažili na beskydských kopcích mnohé. Někteří v neprostupné zimě, jiní zas na jaře či v počínajícím létu. každý si ale sáhl hluboko do svých rezerv, aby se pak mohl do mapy, s blaženým výrazem ve tváři, podívat na absolvovanou cestu. Nic není zadarmo a zážitky si žádají oběti, jež pak v teple houpacího křesla hřejí u srdce. S vykročením jsem nějakou dobu váhal. Na bílé peřině vypadají Beskydy určitě jinak, ale po předchozích zkušenostech zimní radovánky vynechávám. Přišlo jaro a sním i další dvě naplánované akce, tudíž opět nic. A hle, léto za dveřmi a když jsem před týdnem absolvoval jen polovinu Malofatranské stovky, mohl bych být relativně použitelný následující víkend. Konečné rozhodnutí padlo někdy během týdne, kdy jsem se začal více zajímat o počasí a o možnosti doplnit vodu během cesty. Nakupuji vše potřebné, v pátek po práci balím batůžek s ledvinkou a eM mě veze na Bumbálku. Pro mne je to loučení nelehké, se zapadajícím sluncem a odjíždějící eM se do mé duše vkrádá pocit nejistoty. Jelikož jsem se rozhodl keš absolvovat pokud možno do 24 hodin, budu se muset po pár desítkách metrů rozeběhnout. Na dálku se ještě loučím s eM, než mi zmizí z dohledu.
Je něco kolem půl sedmé večer, krajina postupně mění svou barvu z křiklavě zelené přes žlutou a červenou až nakonec ztratí všechny odstíny barev. Hřeben se vylidňuje, místní zachází do svých obydlí a turisté si dopřávají posledních paprsků slunce. Je nádherně, příroda hraje hru světel, vše se barví do ruda a na vzdáleném obzoru ční hřeben Malé Fatry. Poetické. Milovníci lučního kvítí si zde přijdou na své a i když nevím jak se která květena jmenuje, je mi pěkně z těch pohledů přes kytky do dálek. Probíhám zadními horami, krajinou, kde se málem zastavil čas a kde lidé žijí docela jinak než obyvatelé měst a vesnic. Tu a tam vykoukne chaloupka, všelijak opravovaná, některá nová nebo se zdá býti více opečovávaná. Lidé jsou tu více pospolu. Odtud je to totiž všude daleko a oblast tmavé oblohy tomu nasvědčuje. Někde, kde pramení Černá Ostravice nastává úplná tma a zapínám čelovku. Svět se zahalil černým hábitem a jen kužel světla dává tušit další cestě. Na nějaké mýtince však kužel vypínám a musím se kochat Mléčnou dráhou táhnoucí se od obzoru k obzoru.
Podobnou podívanou ve městě neuvidíte a opravdu stojí za to vytáhnout paty z domu a za krásného počasí přespat na kopci s minimálním světelným znečištěním. Noc je v této části roku poměrně krátká, půlnoc láme nový den a jsem v jedné z nejzapadlejších oblastí Beskyd. Ráj divoké a dravé zvěře. Poté se dostávám do civilizovanější části, kde se kopce hemží turistickými chatami. Bohužel v tuto hodinu je všude klid a musím hledat vodu, jež mi dochází. Tu nakonec nacházím a různými směry a pod různými barvami značek se vydávám ke kopcům nejvyšším. Míjím dva kopce, jeden nad a druhý lehce pod tisíc výškových metrů a z jejich úbočí sleduji z dálky blížící se vysoký masiv bránící mi v postupu. Nejdříve k němu musím seběhnout abych pak po chvilkovém hledání našel zkratku na značku barvy stromů. V půlce kopce přichází největší spánková krize za několik let. Nutně si musím sednout a je mi jedno, že mi mrzne zadek.
V noci jsem docela promrzl a teď, když svítá marně hledám v lese paprsky slunce. Po třech minutách musím vstanout a pokračovat vzhůru. Tisícovka nedá nic jen tak. Na jejím vrcholu potkávám skupinku mladých lidí balící spacáky a prosím je o trochu vody a slitování nade mnou. Dostává se mi všeho a připadám si jako v ráji. Voda, džus a banány udělají s mou tělesnou schránou hotové zázraky a proto s díky mažu z kopce, abych se konečně zahřál. Dole, v očekávání obchodu, chci nakoupit zásoby. Bohužel v údolí žádný nepotkávám a nejbližší hospoda je na dalším kopci v pořadí, kde cesta vede strmě a nemá svého konce. Nasazuji neměnné tempo a postupně se dostávám pod klikatícího se kamenného hada, jímž stoupám dále. Hurá! Na kopci hladím kolečko a jdu se občerstvit. Můj apetit nezná mezí a poroučím si, na co zrovna pohlédnu. eM mi doporučuje kávu. Bože, jak jsem na ni mohl zapomenout! Trocha kofeinu a jídla mi udělá moc dobře a proto se z kopce hezky rozebíhám.
Jsem dole, procházím se mezi načančanými turisty a od modré hladiny mizím opět do lesů a kamení. Nevím ani za jak dlouho, ale mé oči spatří vrcholu. Dostavuje se pocit blaženosti. Chvíli povegetím, dorazím poslední sendvič a pokračuji dál, pořád dál. A tam, naproti sobě vidím, kudy mé kroky povedou. Teď jsem skoro jistý, že pokud si nic nezlomím a nebo mi nedojdou baterky v navigaci, že tuto cestu dnes dokončím. Tam, kde na mobilu objeví se signál, volám eM a domlouváme se co a jak. Jsem moc rád, že bude u odlovu keše také. Nesmí tam chybět, je mou psychickou a morální oporou. Na mobilu dopočítávám poslední čísla, pro jistotu volám ještě jednou eM a pak i DaflenM, abych si byl zcela jist. Omylem či špatným pohledem načervenalého oka však zmýlím jedno číslo. Vše se ale vysvětlí, kde jsem udělal chybu. Hloupá chyba záměny.
eM je již na místě a tak se můžeme společně vydat k velkému finále dnešního dne, z něhož mám neskutečnou radost. Chvíli hledáme, až eM zavolá: „Jé, tady je, tady!“ A mé nadšení dosahuje maxima!
Díky Vám dvěma a přátelům, pomáhajících Vám s touto keší 🙂 Je skutečně neskutečná, krásná, těžká, epická!!!
P.S. Trasu jsem nakonec absolvoval skutečně za necelých 24 hodin, nachodil 117 km a cca 5500 m převýšení