Když se fanouškovi podaří dostat do míst, kde svou náklonnost k určité činnosti nebo k člověku může naplno projevit je štěstím bez sebe. Fanoušek podporuje, doufá v úspěchy a rozvoj svého favorita. A to i když se mu zrovna nedaří nebo vše nejde podle jeho představ. Je jakýmsi burcujícím faktorem, ženoucím kupředu. Fanoušek se navenek může vyjadřovat různými způsoby. Mnohdy je součástí fanclubů, přichází na setkání lidí podobné kultury a nebo jen na dálku a zcela osamocen sleduje pokrok, úspěchy a neúspěchy svého idolu.
Slovo fanoušek, chcete-li fanda je odvozeno od krásného slova fantasie, jež se na přelomu předminulého století používalo v zápasnických ryncích, když dal jeden boxer druhému přes hubu. No, není to fantasie? Zmastit někoho a ještě k tomu před davem řvoucích lidí. Fantastické! Jazyk se neustále vyvíjí a tak se fantasie zkrátila na „fance“ a aby toho nebylo málo, očesalo se toto slovo ještě o další dvě písmena a vzniklo mezinárodní FAN – fanoušek. Nebo-li jouda, co srdceryvně huláká jako na lesy, když jeho oblíbenec někoho praští, dá gól nebo proběhne kolem něj.
A tak dostal jeden fanoušek, nazývající se karpatským běžcem, příležitost pořádně zafandit na mezinárodním utkání Nízkotatranská stíhačka. Vypravil se v jedno páteční odpoledne s kamarády do malé vísky kdesi ve středu Slovenska. Povídal mi něco o Šumiacu. Místě, kde se Nízké Tatry lámou ve Slovenský ráj a Volovské vrchy. Tam zanechali auto a vyrazili do kopce, po značkách zápasu v ultra běhu, kdy se při zdolání sebe sama a hřebene Nízkých Tater nejedno oko zaleskne. Již první stoupání za dědinou prý bylo velmi výživné, ale jelikož jsou chlapi ukecaní, jak je znám, utíkala jim cesta určitě dobře. Nevím, ale když jsem viděl co všechno vezou v autě a že to nebyly zrovna lehké běhací ultra vestičky, musel jsem je chlapácky poplácat po zádech. Možná měli v batozích sadu vuvuzel dovezenou z Jižní Afriky, kdo ví.
A tak, když jim cesta vzhůru ubíhala rychle pod nohama, měli čas rozhlédnout se kolem sebe a nasát vůni léta. Stromy zmizely, zůstala jen tráva a mech a před očima se jim vyloupla věž vysoká bezmála sto čtyřicet metrů s okolní zástavbou. Z dálky vypadalo celé to monstrum jako sídlo šíleného vědce a experimentátora zkoumajícího účinky Faradayovy klece. Kráľova hoľa by jistě působila magicky i bez této stavby, ale signál si žádá své a díky ní tak na něj nemusí spousty lidí, čekat. Na samotném vrcholu stoupání a blaha se potkali s dalšími fanoušky, majíce pro dnešek a zítřek daleko důležitější úlohy. Zítra, kromě zatleskání a slov chvály, budou zabezpečovat kontroly v tomto klání. Ti všichni měli velký respekt a zasloužili tichá slova uznání.
Slunce pomalu zavíralo vrátka nad zdejší krajinou, Lukáš fotil blýskající se mraky a duo Pavel a Pavel se v družném hovoru chystali na kutě. Bylo kolem desáté, když spokojeně uléhali na zem.
Svítání přišlo zcela nenápadně. Plouživými kroky vykukovalo slunce zpoza obzoru, až všem na kopci zahrálo nebývalé představení nazvané „Slunce a hora“. A každý, kdo měl fotoaparát po ruce, chtěl uchovat pro sebe i blízké okamžiky stvoření dne. V šumu větru a cvakání závěrek se jakoby zastavil čas, nebylo kam spěchat. Vždyť účastníci závodu byli ještě hluboko pod nimi, v Telgártu, chystajíce si vše potřebné na svá záda.
Lukáš měl plán jasný. Zvěčnit na pixely všechny proběhnuvší, aby se po doběhnutí mohli kochat krásným dílem fotografa. Jeden z Pavlů měl taky plán jasný. Sedlo Čertovica bylo pro dnešní den jeho cílem. Druhý Pavel stále váhal, být „jen“ na kopci s Lukášem a pak se přesunout někam dál? Měl toho za sebou v posledních týdnech dost a nohy by možná chtěly odpočívat. Srdce ale vyhrálo a tak oba dva „Pé“ vyrazili k západu.
Jelikož se dlouho neviděli, měli opravdu o čem hovořit. Počasí nevyjímaje. Dnes se tyto řeči obzvlášť hodily, neboť vlna veder udeřila i tady. Lehkým krokem s těžkými batohy na ramenou se vydali ti dva k Andrejcové. Pohodové skrýši před zlým počasím, kde zlého člověka nenajdete.
A protože už nastal čas, kdy by je měli předběhnout první běžci, neustále se otáčeli a naslouchali, jestli uslyší podrážky bot otírající se o kameny. Tolik se nasmáli, když na ně dva u Andrejcové začali všichni hulákat a tleskat. Zdání klame vážení, dnes tito dva nikam neběží. Doplnili tam vodu, popovídali si s prima lidmi z chaty a pokračovali dále.
Když tu najednou se zjevili první, a druzí, a třetí týmy v pořadí. Na jejich očích bylo z daleka vidět, proč podstupují tu nejistotu, vzdálenost, bolest a trápení. Všichni měli oči jako v transu. Úchylné úsměvy daly tušit, co se děje v jejich hlavách. A ti dva, s krosnami na bedrech, byli naprosto unešeni z toho, že vše kolem nich začalo. Od teď se budou otáčet stále častěji a častěji budou burcovat kupředu muže a ženy, jež si vybrali tento druh sportu a smýšlení.
Slunce bylo stále výš a nejen oběma našim poutníkům nastaly krušné časy. Horko na padnutí, kdy každý normální člověk vegetí u stánku s limčou a slanými krekry. „To ultra není normální“, pomyslí si jeden z nich. A pak dodá: „Ale pro to, to děláme“. A šli dál. Mezi tím je předběhlo spousty dalších a někteří byli velmi udiveni naší přítomností na zdejších kopcích. Život je plný překvapení a alespoň jim ti dva na chvíli odvedli myšlenky od spalujícího žáru a dalších kilometrů. Fandit je super, stejně tak jako běhat nebo dělat cokoliv jiného. Hlavně, že člověk podpoří druhého v jeho snažení dosáhnout cíle, ať už je cíl jakýkoliv.
V sedle Priehyba se lámal chleba, nebo-li startovní pole. I když je cíl eliminace v Čertovici stále daleko, musely se týmy popohánět, aby mohly pokračovat až do Donoval. Pavel je nadšen přítomností známých tváří a kamarádů, jež dlouho neviděl. Je legrační jej pozorovat, neb má stejný výraz ve tváři jako závodníci samotní. Ultra běh ho určitě změnil a dívá se na svět jinýma očima.
Za prudkým stoupáním na Kolesárovou se terén mění a výhledy ustupují rostoucí zeleni. Vím to, už jsem tam taky jednou byl. A proto se ani nedivím těm dvěma, když si mi lehce postěžovali na strojové tempo a žár nad hlavou. Ano, zde se musí člověk dívat více pod nohy než kolem sebe. Jinak dostane ťafku a válí se po zemi. Najednou prý něco viselo ve vzduchu. V dálce, kdesi u nejvyšší hory Nízkých Tater, bylo slyšet silné hřmění. Pavlové doufali, že se k nim hrůza z nebes nedostane a mysleli na všechny , jež se pohybují v oněch místech. Nezbývalo jim, než pokračovat dále. Schovat se nebylo kde a nedostatek vody je popoháněl k útulni Ramža, kde mohli doplnit zásoby životadárné tekutiny. Chutnala o mnoho lépe než kolalokova limonáda z produkce limonádového Joa. Déšť a bouření se posunuly nad jejich hlavy. Vzduch byl nabit elektřinou a blesky šlehaly velmi blízko chodníku. Bylo k nevíře, že se během chvíle ochladilo snad o dvacet stupňů a příroda tak potměšile všem ukazovala svou stinnou stránku.
Jejich cíl byl nedaleko, ale museli pořádně šlápnout, aby ho dosáhli. Poslední úseky byly podle nich jen o hlavě. Šli, jeden za druhým, a tupě sledovali jak se jim stezka rozevírá v chomáčích trávy, sem tam spadlý strom z let minulých a nad hlavou blýskavičné peklo snášející na jejich hlavy hektolitry vody. Jak málo pršelo v posledních dnech a příroda bude jistě ráda za trochu vláhy. Zcela zmáčení došli do sedla „za Lenivou“, aby mohli už pohodlně sestoupit k Čertovici, kde kromě prvních třech týmů čekají všichni ostatní na znovu otevření závodu. Lidé si opět mysleli, že ti dva dnes závodí a s rachotem je hnali do sedla. Byli ale moc rádi, za teplý čaj a poskytnuté přístřeší. Pořadatelé pečlivě sledovali bouřkové prognózy a přicházející frontu. Spousta lidí byla hodně prokřehlá a pořádně se nevědělo, co bude. Někteří na změny nečekali a předčasně končí. Pavel zde potkává spousty kamarádů, s nimiž se míjel v první půlce hřebene. Jásal nadšením a málem by je hnal do sjezdovky nad sedlem. Magor! Všichni byli navzájem rádi, že se vidí a že to řádění všichni ve zdraví přežili.
Přijel Lukáš, jež byl fotit nedaleko chaty M.R. Štefánika a byl rovněž rád, že odtud utekl. S velkým díky se všichni tři loučí, dávajíc do pořádku svoje svršky. Pak jen krátká zastávka v hospodě prodloužená o čas rozmrzání Pavlových prstů. Při cestě dolů se jim v hlavách promítaly obrazy prožitého dne. Bylo jich hodně a určitě budou mít na co vzpomínat.
Velké díky Lukymu a Pavlovi za pátečně – sobotní výlet za fanděním na hřebeni Nízkých Tater!