Zkouška odvahy v bahenním pekle

82. místo

Přišel prosinec, čas Adventu, kdy by se měl člověk zamyslet a nehnat se za nějakým mamonem. V kalendáři ale svítilo jedno okénko. Byl čas rozloučit se s letošním ultra rokem trochu svérázným způsobem. Olaf, hlavní guru závodu, v týdnu před vypuknutím celého podniku, definitivně zveřejnil trasu a my se mohli těšit z poznání nových a neobjevených koutů Česka jižně od Prahy. Jen bych s určitostí dodal, že na mapě to vypadalo o poznání jednodušeji než ve skutečnosti.

V pátečním popracovním odpoledni vyrážíme vlakem do hlavního města. Cesta ubíhá příjemně, ve vlaku potkáváme kamarády a v Olomouci přisedá můj ultra guru Kuba. Je moc prima poslouchat jeho historky ze závodů. Do Prahy přijíždíme s mírným zpožděním a v nádražce hledám další kamarády majíce chuť zmasit svá těla pod palbou Olafo – kilometrů. Ostatně bych po letošním ročníku bych přejmenoval Pražskou stovku na mezinárodní „Olaf´s brutal extreme ultra trail“ s přídavky kilometrů navíc. V Modřanech nacházíme základnu v obležení stovkařů a shledáváme se s dalšími kamarády. Mája bude tento víkend na kontrole při 46. kilometru a spolu s Pavlínou nás požene dál, do říše jiného vnímání reality a světa.

A abychom mohli odstartovat, museli jsme se na ten start taky vypravit. Letos k tomu přispěl i pravidelný vlakový spoj směrem k Dobříši. S Magdou jsem se patřičně rozloučil, popřáli jsme si navzájem jen to nejlepší a mohl jsem, spolu s dalšími, vyhlížet vlak. Modřanské nádraží tolik lidí pohromadě ještě nezažilo. Ještě než mi Mája definitivně zmizí a objeví se za několik hodin, potkáváme se na perónu chvíli před samotným odjezdem. Lehce jí závidím zázemí kontroly, kterou bude mít na starost. Po půl jedenácté se všichni soukáme do několikapatrového vlaku, jak je to tady zvykem – všechno na patra a do výšky. Někdy i do délky. Ve vlaku se pokouším usnout a trhavými pohyby se za hodinku a kousek ocitám ve Staré Huti u Dobříše, kde nás vítají organizátoři, Mája a Petra se Zuzkou převlečené za čerta s andělem nalévají panáky slivky a griotky. Zajímavý začátek na žárovkami osvíceném náměstíčku.

Než bych stihl říci švec, proběhl start a uvědomil jsem si, že bych se měl pomalu rozeběhnout. Startovní pole všech šílenců se hned od začátku roztrhalo na nespočet malých elementů od jednotlivců po větší skupinky. Běží se dobře a první část ke kontrole na 18. kilometru v Cholíně není nijak náročná. Vnímám jen odrazky a černé šipky na bílé A4 na stromech. Zatím neprší, jen z nebe padá jakási mlhovina nebo jemné mžení, což nepovažuji za déšť. V Cholíně to vypadá jako na velké zabijačkové párty. Kdo má rád prasátko, přišel si tu na své. Dal jsem si jen trochu uzeného, čaje a mazal zase dál.

Poprvé překračujeme Vltavu. Kolikrát dnes to ještě bude, nevím. Trasu jsem do detailu nestudoval a spoléhám na moment překvapení. V posledních kilometrech těch momentů o poznání více přibylo a nebylo to jen důsledkem trasování cesty. Kousek za Cholínem bohužel lesníci odstranili asi tři kilometry značení a musíme proto po cestě a dál po modré zpátky na trasu. Přichází hodně zajímavý úsek plný skal, schodů a řetězů. Dole pode mnou zeje jen černá díra a několikrát si říkám, že kdyby mi sjela noha, skončil bych až v tom potoku zvaném po místním – Vltava. Zjistil jsem také, že miluji naučné a žlutě vyznačené stezky. Protože kdykoliv jsem se dostal do míst podobně vyznačených, měl jsem chuť skočit ze skály a urychlit konec závodu. Všechno má svá pro a proti a navštívit tolik hezkých míst za den stojí trochu odhodlání. Proto jdu nebo běžím dál s vědomím, že to nejhorší mě asi ještě čeká. Za Kozím hřbetem přichází zajímavá pasáž kolem potoka mezi šutry zpestřená procházkou po kmeni stromu ležícího přes vodu. Trochu jsem se obával, abych v té ledové vodě nezůstal. Někde před Novou Živohoští, kde Magda s Pavlínou čekají na závodníky, mě začíná bolet levá kyčel. To bych bral ještě v pohodě, ale zhorší se to do té míry, že nemůžu skoro běžet a na chvíli se musím zastavit. Dobře to začíná, před sebou mám asi sto kilásků a noha mi předvádí bolestivé divadlo. I bolest je někdy dobrá a ne každá bolest něco znamená, přivede vás také na jiné myšlenky a srovná hodnoty v hlavě. Přes různé zákruty, jednu tajnou a skvělou občerstvovačku dopajdám až k Magdě. Můj výraz asi mluví za vše a nechce se mi moc mluvit o tom, co se děje v mé hlavě. Do částečné pohody mě dostávají Magdiny uklidňující slova, bohatý vývar a pivko. Je čas jít, ale z teplé hospody se mi vážně moc nechce. Ještě se ve dveřích naposledy loučím se s Májou a mizím do tmy.

Venku mi trvá několik minut než se zahřeji pohybem. Trasa se neustále kroutí nedaleko kolem řeky, abych se mohl podívat na další a další hezké vyhlídky na ni. Ve dne a za hezkého počasí tu musí být ráj k relaxaci. Chodníky a stezky jsou v lesích hodně podmáčené a bavím se zvukem vydávající mé šlapání. Začíná pršet a některá z předpovědí se začíná vyplňovat. Chcát bude až na pár chvil celý den. Za vyhlídkou, příznačně zvané Marjánka, protože se už cítím jako bych frčel na nějakém tripu, míjím lanový park a překvapuje mě, že tu Olaf na nějaké atrakci neumístil kontrolu. Bylo by hezké vidět polorozpadlé chodco-bežce kymácející se v korunách stromů jak se snaží rozmoklým fixem zaznamenat kontrolu. Měřín a hospoda Pod lípou je tu co nevidět a podle výrazů Zuzky a Peti na tom nejsem evidentně dobře. Fyzicky už dlouho ne a v hlavě se začínají honit černé myšlenky podobné počasí nad ní. Z jisté letargie mě dostává polévka a panák griotky. Zuzko, promiň, že jsem ti dal se slivkou košem, ale asi bych to po sobě nebyl schopen uklidit. Přichází a odchází další borci a jelikož se nechci moc dlouho zdržovat, mířím do toho marastu znovu.

Zapínám v hlavě ochranný mechanismus a strojové tempo, občas se mrknu vedle sebe, kde to vlastně jsem a mezi kapkami deště se kochám krajinou. I když někdy to vážně nejde. Mezi Měřínem a kontrolou v Třebenicích je to jen osmnáct kilásků, ale jakých! Odvážím se napsat, že to byl nejtěžší úsek tohoto podniku. Přes různě rozbahněné pole a louky se dostávám někde za Vysoký Újezd a mám pocit, že jsem se doslova zbláznil. Dlouhou dobu jdu sám, nikde ani živáčka, a přepadá mě neskutečná depka. Vytahuji telefon z kapsy a volám Magdě o tom, jak to vidím, že to asi nedám, že jsem psychicky na dně. Brečím do telefonu jak malý Jaryn a kdybych tu potkal někoho, kdo by mě do té Prahy dostal, neváhal bych ani vteřinu a nasedl bych k němu. Jenže ukončit závod není kde a musím pokračovat dál. Mája mě svými slovy žene kupředu. Přesně ví jak mi je a taky ví, že kdybych to teď zabalil, nebyla by se mnou dlouho řeč. Zabalit závod je přeci tak jednoduché. Stačí se jen zastavit a říct si, že dál už to nejde. Po několika letech jsem ale zjistil, že vždycky to nějak jde. Krize byly, jsou a budou a je potřeba se s nimi naučit žít a vypořádat. Je to jen v hlavě a srdci! Jdu dál, občas popoběhnu a za vyhlídkou Máj, u Teletína, přichází to pravé žůžo. Opět přichází žlutá značka a individuální značení. Miluji bílé á čtverky s černými šipkami na stromech! Trasa  přes kopec Střeblov musela být značena v nějakém deliriu, nebo si to jinak neumím vysvětlit. Jedna šipka za druhou ve volném terénu, v prudkém rozbahněném svahu traverzující chodník vyšlapaný od předchozích bojovníků se podobá těm z adventure race. Kdybych byl ženská s dlouhými nehty, asi bych se zadrápl rukama přímo do hlíny. Takto jen marně  hledám oporu v nohou a po několikáté se škrábu po svahu nahoru. Hráz Slapské přehrady je na dosah a jsem celkem rozhodnut ukončit celé putování a užít si pohodlného čekání na bus. V útrobách hospody se ale nálada mění, možná je to tím černým čajem s přídavkem velkého rumu, a po telefonátu s Májou se rozhoduji pokračovat dál. Dušuji se, že už je to jen pade a snad bych to do půlnoci mohl stihnout. Co bych dělal v Praze tak brzy, že? Do hlavy se mi vrývá jeden song…a Milan mi přenechává svou čokoládu 🙂

Kamarády nechávám před sebou a za sebou a v osamocení pokračuji ke Svatojanským proudům. Cestička kolem Vltavy se náramně vine a užívám si výhledů z ní. Daří se mi občas i popoběhnout. Nad Štěchovickou přehradou odbočuji ze zelené značky na modrou pod kopec Chlum, abych jej následně obešel a dostal se tak přímo do Štěchovic. Plosky nohou už mám hodně rozmočené a ani si nesundávám boty, abych neměl tu hrůzu před očima. Místní asfaltový povrch mi drtí nohy a je poznat, že mají něco za sebou. I když je venku ještě světlo, připravuji pro jistotu čelovku. Bohužel mi moje lampa přestala svítit a vytahuji náhradní od Magdy. Od Štěchovic pokračuji podél řeky a pak nahoru někam k Závisti a dál do Pikovic. Během cesty mě stíhá tma a postup se ještě krapet zpomalí. Vidím prd a na občerstvovačce si musím vyměnit baterky. Dávám se dohromady s jedním fajn borcem. Bohužel si moje hlava nezapamatovala jméno a tímto ho zdravím. V Pikovicích panuje prima atmoška. Bohužel mi ji narušuje stav náhradních baterek. Propadám panice, že závod nedokončím kvůli nedostatečnému světlu. V Petrově se dokonce dívám na nějaké vlakové spojení. Majíce před sebou mrzký kužel světla, mířím si to na kopec s drsným názvem – Ďábel. V tom chabém osvětlení působil opravdu přízračně. Mája mi během výstupu povídá skvělou zprávu. Nechá mi svou čelovku s náhradními baterkami na další občerstvovačce ve Skochovicích! Paráda. Jenže co teď? Světlo už mi začalo problikávat až jsem se po cestě ptal lidí, jestli nemají nějaké náhradní baterky. Bohužel. Měl jsem ale to štěstí, že mě doběhli moc prima chlapi a ti mě vytáhli z největšího světelného srabu. Do Skochovic jsem pokračoval s nimi a cesta moc hezky ubíhala a fajnově jsem si popovídal. Díky! Ve Skochovicích bylo taky supr zázemí. Objednal jsem si místo čaje a rumu pivko a k němu džusíček. V žaludku mě hřeje skvělá žampionová polévka a jsem plně odhodlán dokončit.

Především musím poděkovat mé Magdě, bez které bych to určitě nedal a doteď bych svého činu litoval. Hnala mě svými slovy a úsměvy neúprosně k cíli a byla a je mým slunkem na zatažené obloze. Mnohokrát bych chtěl taky poděkovat všem, fandům ultra, rodině a kamarádům, co si vzpomněli a občas mrkli na online sledování. Díky Vám všem!